V kole vojny - Vzpomínky legionáře Josefa Laciny

V kole vojny - Vzpomínky legionáře Josefa Laciny
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/330036/mid_v-kole-vojny-vzpominky-legionare-jo-G2j-330036.jpg 5 6 6

Dlouhá cesta 1. světovou válkou začala pro Josefa Lacinu v srpnu 1914 na libereckém nádraží odjezdem na frontu do Srbska. Jako mnoho z českých vojáků však nebyl nadšen představou boje se slovanským národem. Pokoušel se proto přejít do zajetí, což se mu v prosinci 1914 podařilo. Relativně poklidný život válečného zajatce pracujícího v textilní továrně zhatila v říjnu 1915 nová ofenzíva Centrálních mocností a zhroucení srbské armády, které následovala jedna z největších tragédií Velké války – ústup přes albánské hory za nepříznivých klimatických podmínek a s minimálními zásobami. Tato „Srbská Golgota“, která si vyžádala kolem 250 000 obětí z řad vojáků i civilistů, pro Josefa Lacinu a další přeživší zajatce skončila na neméně nehostinném italském ostrově Asinara. Následoval převoz do Francie a práce v chemické a zbrojní továrně. Na počátku roku 1918 vstoupil do formující se čs. armády a stal se příslušníkem 21. střeleckého pluku. Účastnil se s ním všech bojů na západní frontě, včetně slavné bitvy u Terronu v říjnu 1918. Jeho kolo vojny se zastavilo v únoru 1919 po bojích na Těšínsku.... celý text

Přidat komentář

tittanie
19.12.2021

Chtěla jsem si přečíst něco o legionářích. Zjistila jsem spoustu zajímavých věcí, které se bohužel ve školách neučí. Což je škoda.
Jsem ráda, že jsem se ke knize dostala, byť jsem ji četla docela dlouho, protože se nečetla lehce. Trochu archaický jazyk a těžkost tématu mi to neusnadňovaly.

outzzo
28.10.2018 5 z 5

Poutavé a velmi zajímavé vyprávění legionáře bojujícího v Srbsku a ve Francii. Veškeré hrůzy prožité v zákopech jsem prožíval naplno i já s knihou v ruce. Kniha zakoupena v legiovlaku, při jeho zastávce v Mostě.


milan3144
27.10.2018 5 z 5

Tuto knihu jsem zakoupil loni v Legiovlaku, když měl zastávku v Jindřichově Hradci.
Jakési povědomí o legiích působících v Rusku jsem měl, ale o těch co působili na ostatních frontách 1. světové války, jsem nevěděl vůbec nic.
Moje hodnocení se v průběhu čtení měnilo. Po asi tak první čtvrtině, bylo na dobrých třech hvězdách. S přibývajícími stránkami se ale rychle zvyšovalo.
Očekával jsem od knihy něco jako je Na západní frontě klid a to ona není. A to nejen proto, že je psána vlastně z pohledu člověka, který je na straně vítězů, ale především ve způsobu podání.
Zatímco Remarque nám nabízí emoce přímo popsané a my jakoby vidíme do hlav hlavních aktérů a jsme s nimi přímo v zákopech ve vší té hrůze, zde je tomu jinak. V kole vojny si ty emoce musíte více doplnit sami. Je to o popisu věcí a událostí, tak jak byly, jak je viděl a zažil Josef Lacina. A ačkoliv je míst, kdy to co zažívali muselo být a bylo strašné v knize nemálo, tak jsou i místa, kdy se zasmějete, nebo alespoň usmějete. Prostě život takový je a někdy stačí málo, abyste si v těch šílenostech co se kolem vás dějí našli něco, co vám vlije naději, nebo i na nějaký čas i trochu dobré nálady. Styl ve kterém je kniha psána je spíše vyprávění, které je podané tak, že místo přímo na bojišti jsem se já v duchu ocitl někde v jedné místnosti, kde pan Lacina vypráví a já poslouchám. Ve chvíli, kdy jsem si na tento styl zvykl a zafixoval si ho ve své mysli, tak mé hodnocení letělo vzhůru a já se těšil na každé další setkání s ním, prostřednictví této knihy a jejích stránek. Materiál v příloze, ať už jde o fotografie, nebo doslov jen podtrhuje velmi dobrý a silný dojem, který ve mne kniha zanechala.
Na závěr si ještě neodpustím trochu toho uvažování co kdyby... Často si v příbězích, které jsou zpracované podle pravdy ze světových válek, kladu otázku, jak bych se zachoval já. Vždyť ti lidé, co vstupovali do legií v tomto případě ve Francii, si mohli relativně pohodlně doklepat tu válku v zajetí. Oni už tu hrůzu války zažili a znovu se tam vraceli! Oni šli bojovat za něco, co neexistovalo. Za něco co mělo teprve být, ale jestli to opravdu bude, to nevěděli. Jistota, že budou na straně vítězů a tím, že bude moci vzniknout Československo, nebyla pro ně prakticky žádná. To jen my vidíme s odstupem doby jistou logickou posloupnost ve vývoji a že na základě tohohle a tohohle se stalo to a to. Ale to je vše až po a nám se zdá, že to tak muselo být. Nemuselo. A přeci těch lidí bylo několik tisíc. Dalo všanc svůj život, svůj osud a do jisté míry i osudy i svých rodin. V případě totiž, že by vyhrála druhá strana, by bylo postavení legionářů v souvislosti s návratem do vlasti více než svízelné a zřejmě by to mělo vliv i na jejich rodiny v Rakousku Uhersku. Myslím, že se to v hlavách těchto vojáků určitě všechno toto objevovalo. Konec konců Josef Lacina to přímo uvádí. Při návštěvě náboráře do čsl. legií, to za všechny vyjádřil voják Fořt ve své řeči směřované k tomuto pánovi. A není to řeč, po které by bylo náborářovi nějak milo a jeho apelování na vlastenectví tak prakticky skončilo takřka bez účinku. A přece se přihlásili... a Fořt první... a mnozí se už domů nevrátili...
Knihu jsem dočetl v předvečer stého výročí založení Československa a to aniž bych si to nějak takhle plánoval.
Ovšem lepší čas na připomenutí těchto obyčejných lidí, ze kterými je velká odvaha a hrdinství, jsem si vybrat zřejmě nemohl.
Patří jim moje velká poklona a úcta.

Štítky knihy

první světová válka (1914–1918) Československé legie čeští vojáci v 1. světové válce

Autorovy knížky

2017  100%V kole vojny - Vzpomínky legionáře Josefa Laciny