• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih Josef Lacina

V kole vojny - Vzpomínky legionáře Josefa Laciny

„Chtěla jsem si přečíst něco o legionářích. Zjistila jsem spoustu zajímavých věcí, které se bohužel ve školách neučí. Což je škoda. Jsem ráda, že jsem se ke knize dostala, byť jsem ji četla docela dlouho, protože se nečetla lehce. Trochu archaický jazyk a těžkost tématu mi to neusnadňovaly.“... celý text
— tittanie

---

V kole vojny - Vzpomínky legionáře Josefa Laciny

„Poutavé a velmi zajímavé vyprávění legionáře bojujícího v Srbsku a ve Francii. Veškeré hrůzy prožité v zákopech jsem prožíval naplno i já s knihou v ruce. Kniha zakoupena v legiovlaku, při jeho zastávce v Mostě.“... celý text
— outzzo

---

V kole vojny - Vzpomínky legionáře Josefa Laciny

„Tuto knihu jsem zakoupil loni v Legiovlaku, když měl zastávku v Jindřichově Hradci. Jakési povědomí o legiích působících v Rusku jsem měl, ale o těch co působili na ostatních frontách 1. světové války, jsem nevěděl vůbec nic. Moje hodnocení se v průběhu čtení měnilo. Po asi tak první čtvrtině, bylo na dobrých třech hvězdách. S přibývajícími stránkami se ale rychle zvyšovalo. Očekával jsem od knihy něco jako je Na západní frontě klid a to ona není. A to nejen proto, že je psána vlastně z pohledu člověka, který je na straně vítězů, ale především ve způsobu podání. Zatímco Remarque nám nabízí emoce přímo popsané a my jakoby vidíme do hlav hlavních aktérů a jsme s nimi přímo v zákopech ve vší té hrůze, zde je tomu jinak. V kole vojny si ty emoce musíte více doplnit sami. Je to o popisu věcí a událostí, tak jak byly, jak je viděl a zažil Josef Lacina. A ačkoliv je míst, kdy to co zažívali muselo být a bylo strašné v knize nemálo, tak jsou i místa, kdy se zasmějete, nebo alespoň usmějete. Prostě život takový je a někdy stačí málo, abyste si v těch šílenostech co se kolem vás dějí našli něco, co vám vlije naději, nebo i na nějaký čas i trochu dobré nálady. Styl ve kterém je kniha psána je spíše vyprávění, které je podané tak, že místo přímo na bojišti jsem se já v duchu ocitl někde v jedné místnosti, kde pan Lacina vypráví a já poslouchám. Ve chvíli, kdy jsem si na tento styl zvykl a zafixoval si ho ve své mysli, tak mé hodnocení letělo vzhůru a já se těšil na každé další setkání s ním, prostřednictví této knihy a jejích stránek. Materiál v příloze, ať už jde o fotografie, nebo doslov jen podtrhuje velmi dobrý a silný dojem, který ve mne kniha zanechala. Na závěr si ještě neodpustím trochu toho uvažování co kdyby... Často si v příbězích, které jsou zpracované podle pravdy ze světových válek, kladu otázku, jak bych se zachoval já. Vždyť ti lidé, co vstupovali do legií v tomto případě ve Francii, si mohli relativně pohodlně doklepat tu válku v zajetí. Oni už tu hrůzu války zažili a znovu se tam vraceli! Oni šli bojovat za něco, co neexistovalo. Za něco co mělo teprve být, ale jestli to opravdu bude, to nevěděli. Jistota, že budou na straně vítězů a tím, že bude moci vzniknout Československo, nebyla pro ně prakticky žádná. To jen my vidíme s odstupem doby jistou logickou posloupnost ve vývoji a že na základě tohohle a tohohle se stalo to a to. Ale to je vše až po a nám se zdá, že to tak muselo být. Nemuselo. A přeci těch lidí bylo několik tisíc. Dalo všanc svůj život, svůj osud a do jisté míry i osudy i svých rodin. V případě totiž, že by vyhrála druhá strana, by bylo postavení legionářů v souvislosti s návratem do vlasti více než svízelné a zřejmě by to mělo vliv i na jejich rodiny v Rakousku Uhersku. Myslím, že se to v hlavách těchto vojáků určitě všechno toto objevovalo. Konec konců Josef Lacina to přímo uvádí. Při návštěvě náboráře do čsl. legií, to za všechny vyjádřil voják Fořt ve své řeči směřované k tomuto pánovi. A není to řeč, po které by bylo náborářovi nějak milo a jeho apelování na vlastenectví tak prakticky skončilo takřka bez účinku. A přece se přihlásili... a Fořt první... a mnozí se už domů nevrátili... Knihu jsem dočetl v předvečer stého výročí založení Československa a to aniž bych si to nějak takhle plánoval. Ovšem lepší čas na připomenutí těchto obyčejných lidí, ze kterými je velká odvaha a hrdinství, jsem si vybrat zřejmě nemohl. Patří jim moje velká poklona a úcta.“... celý text
— milan3144

---