V kole vojny - Vzpomínky legionáře Josefa Laciny přehled

27.10.2018

Tuto knihu jsem zakoupil loni v Legiovlaku, když měl zastávku v Jindřichově Hradci.
Jakési povědomí o legiích působících v Rusku jsem měl, ale o těch co působili na ostatních frontách 1. světové války, jsem nevěděl vůbec nic.
Moje hodnocení se v průběhu čtení měnilo. Po asi tak první čtvrtině, bylo na dobrých třech hvězdách. S přibývajícími stránkami se ale rychle zvyšovalo.
Očekával jsem od knihy něco jako je Na západní frontě klid a to ona není. A to nejen proto, že je psána vlastně z pohledu člověka, který je na straně vítězů, ale především ve způsobu podání.
Zatímco Remarque nám nabízí emoce přímo popsané a my jakoby vidíme do hlav hlavních aktérů a jsme s nimi přímo v zákopech ve vší té hrůze, zde je tomu jinak. V kole vojny si ty emoce musíte více doplnit sami. Je to o popisu věcí a událostí, tak jak byly, jak je viděl a zažil Josef Lacina. A ačkoliv je míst, kdy to co zažívali muselo být a bylo strašné v knize nemálo, tak jsou i místa, kdy se zasmějete, nebo alespoň usmějete. Prostě život takový je a někdy stačí málo, abyste si v těch šílenostech co se kolem vás dějí našli něco, co vám vlije naději, nebo i na nějaký čas i trochu dobré nálady. Styl ve kterém je kniha psána je spíše vyprávění, které je podané tak, že místo přímo na bojišti jsem se já v duchu ocitl někde v jedné místnosti, kde pan Lacina vypráví a já poslouchám. Ve chvíli, kdy jsem si na tento styl zvykl a zafixoval si ho ve své mysli, tak mé hodnocení letělo vzhůru a já se těšil na každé další setkání s ním, prostřednictví této knihy a jejích stránek. Materiál v příloze, ať už jde o fotografie, nebo doslov jen podtrhuje velmi dobrý a silný dojem, který ve mne kniha zanechala.
Na závěr si ještě neodpustím trochu toho uvažování co kdyby... Často si v příbězích, které jsou zpracované podle pravdy ze světových válek, kladu otázku, jak bych se zachoval já. Vždyť ti lidé, co vstupovali do legií v tomto případě ve Francii, si mohli relativně pohodlně doklepat tu válku v zajetí. Oni už tu hrůzu války zažili a znovu se tam vraceli! Oni šli bojovat za něco, co neexistovalo. Za něco co mělo teprve být, ale jestli to opravdu bude, to nevěděli. Jistota, že budou na straně vítězů a tím, že bude moci vzniknout Československo, nebyla pro ně prakticky žádná. To jen my vidíme s odstupem doby jistou logickou posloupnost ve vývoji a že na základě tohohle a tohohle se stalo to a to. Ale to je vše až po a nám se zdá, že to tak muselo být. Nemuselo. A přeci těch lidí bylo několik tisíc. Dalo všanc svůj život, svůj osud a do jisté míry i osudy i svých rodin. V případě totiž, že by vyhrála druhá strana, by bylo postavení legionářů v souvislosti s návratem do vlasti více než svízelné a zřejmě by to mělo vliv i na jejich rodiny v Rakousku Uhersku. Myslím, že se to v hlavách těchto vojáků určitě všechno toto objevovalo. Konec konců Josef Lacina to přímo uvádí. Při návštěvě náboráře do čsl. legií, to za všechny vyjádřil voják Fořt ve své řeči směřované k tomuto pánovi. A není to řeč, po které by bylo náborářovi nějak milo a jeho apelování na vlastenectví tak prakticky skončilo takřka bez účinku. A přece se přihlásili... a Fořt první... a mnozí se už domů nevrátili...
Knihu jsem dočetl v předvečer stého výročí založení Československa a to aniž bych si to nějak takhle plánoval.
Ovšem lepší čas na připomenutí těchto obyčejných lidí, ze kterými je velká odvaha a hrdinství, jsem si vybrat zřejmě nemohl.
Patří jim moje velká poklona a úcta.