V pekle plynových komor
Shlomo Venezia
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39223/bmid_v-pekle-plynovych-komor-a7T-39223.jpg
5
815
815
Podtitul: Svědectví přeživšího člena osvětimského sonderkommanda „Až doted’ jsem to nikomu nevyprávěl. Je to tak tíživé a děsivé, že mluvit o tom, co jsem viděl, mi stále dělá potíže…“ Autentické svědectví někdejšího člena židovského sonderkommanda v Osvětimi – jednoho z mála těch, kteří osvětimské peklo přežili, a jediného, kdo podal ucelenou pravdivou výpověď o smrticí mašinérii, které musel sloužit. Shlomo Venezia se odvážil otevřeně popsat i ty nejděsivější stránky své „práce“ a vynesl na světlo šokující podrobnosti, jež odhalují spáchaný zločin v celé jeho obludnosti. Jak konstatuje spoluautorka knihy Béatrice Prasquierová, Veneziovo svědectví je historický dokument, který vrhá světlo na nejtemnější stránku našich dějin.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry Historie
Vydáno: 2010 , Rybka PublishersOriginální název:
Sonderkommando - Dans l´enfer des chambres á gaz, 2007
více info...
Přidat komentář
Hodně smutná a drastická kniha.Nepopsatelna bolest a beznaděj jen při čtení.Peklo podané na papíře.
S tématikou holokaustu jsem přečetla již mnoho knih, ale musím říci, že tato je pro mne doposud nejtíživější a nejbrutálnější. Hluboce mě zasáhla a silně mnou otřásla. Poslední věty Venezia hovoří za vše.
,,(...) Život. Pak už jsem nikdy nežil normálně. Nikdy jsem se nemohl tvářit, že je všechno v pořádku, a jít si jako ostatní bezstarostně zatancovat, za zábavou... Všechno mě vrací zpátky do tábora. Cokoli dělám, cokoli vidím, v mysli jsem pořád na tom samém místě. Jako by mi ta ,,práce”, kterou jsem tam musel dělat, nikdy nevyšla z hlavy celá...
Z krematoria člověk nikdy nevyjde celý”.
Děkuji panu Veneziovi, že našel odvahu předat nám své vzpomínky, abychom nezapomněli.
Příšerné, nechutné, mrazivé. Nikdy nepochopím, kde se v lidech mohla vzít taková nenávist, že se mohli chovat jako zrůdy, jak mohli bez špetky lítosti zabíjet všechny ty nevinné lidi, malé děti... Neskutečně odporná doba. U knih o holokaustu si člověk nejvíce uvědomí, jak se dnes máme dobře.
Knihu jsem přečetl na dva zátahy. Co k ní napsat? Strašné, strašné, strašné, kam až může lidstvo padnout. Ty zvěrstva snad ani není možné vymyslet. Knihu bych nařídil jako povinnou literaturu pro dospívající mládež. Je potřeba, aby mládež věděla, že kromě pohádkových Hvězdných válek zde byla i válka skutečná, která přinesla tyto hrůzy. Ty se již nikdy nesmí opakovat. Na tuto dobu se nikdy nesmí zapomenout!!!
Eh. Mám úplně sucho v krku! Děsivé.
Co všechno ti lidi neměli a stejně přežili a my, MY, co bychom měli být rádi za dobu, ve které žijeme, si stěžujeme, že nám na Facebooku dal někdo palec dolů. Tu knihu ani nehodnotím, protože je mi těžko
u srdce, když bych měla říct že kniha je pěkná. Ona pěkná je, ale my si ji tu čteme pěkně v teplíčku, s kakaem a marshmallows , a autorovi ve stejnou chvíli před 80lety zel žaludek prázdnotou.
Nestačím se divit, co ti náckové dokázali napáchat.
Uf!
Děsivé svědectví, které ukazuje na šílené a promyšlené zabíjení v Osvětimi.
Výpověď Shloma Venezia Žida, který přežil koncentrační tábor za druhé světové války. Příběh je napsaný formou rozhovoru se Simon Veilovou a pojednává o krutosti toho místa, lidech a situací, které musel řešit.
Opravdu síla kam je až schopná zajít lidská mysl. Děsivý pohled vyjádřený tím nejhodnotnějším svědkem činů koncentračních táborů. Bude vás mrazit čím vším si museli ty lidi projít. Představte si že by jste na jejich místě byli vy, to je něco naprosto šíleného.
Tato a další podobné knihy jsou podstatným varováním a měli by se číst pravidelně, aby se už podobné hrůzy nikdy neopakovaly.
Obdiv a díky panu Veneziovi, že dokázal vše, co prožil předat dalším generacím. Hrůza, bezmoc a bolest, kterou musel snášet každý den nejen v koncentračním táboře ale až do konce svého života je nepředstavitelná.
Zcela bezpečně nejautentičtější čtení o holocaustu, které mi prošlo rukama. Žádná jiná kniha vám nepředá tak autentický zážitek, jako rozhovor přeživšího sonderkomanda, kterého našla mladá historička, a který se po konfrontování s realitou se rozhodl, že už nebude svou historii tajit, ani před rodinou, a odjel do kavárny v Římě, kde se celý rozhovor odehrál. Silnější ta zpráva už být nemůže.
No, drsné čtení. Několikrát jsem knihu při čtení zavřel a zahodil. K tomu nemělo lidstvo nikdy dopustit.
Neuvěřitelné, jak hluboko musela klesnout lidská důstojnost. Neuvěřitelné, že se najdou tací, kteří holokaust a jeho hrůzy zpochybňují.
Díky za každé další svědectví, za statečné znovuotevření ran těch, jichž se toto téma bytostně týká, kteří nemají šanci zapomenout. Ani my díky nim nezapomeneme.
Snad to nevyzní divně, ale Holocaust je mým oblíbeným tématem. Ať už jde o obecná historická fakta, nebo knihy postavené na příbězích přeživších... Díky nim mám možnost uchopit tuto tématiku z různých úhlů pohledu. Opravdu mě baví srovnávat si pak v hlavě poznatky slovenské či maďarské Židovky, polských Židů, našich krajanů či Řeka a člena Sonderkommanda v jedné osobě, jako v případě S. Venezii. Každý příběh, který jsem četla je ojedinělý, všechny však mají jedno společné... prohlubují můj vděk za dobu v níž mohu žít a nepochopení vůči době, jež je (doufejme) minulostí...
Bonusem této knihy jsou kresby Davida Olèra, o jehož existenci jsem, přiznávám, neměla dosud ponětí a o němž bych ráda zjistila víc...
"Z krematoria člověk nikdy nevyjde celý," říká Shlomo Veneia, muž, který přežil a podal osobní svědectví o neskutečných hrůzách, kterých byl svědkem, jako člen speciálního sonderkommanda v koncentračním táboře v Osvětimi. Každodenní práce u plynových komor a spalovacích pecí byla tak děsivá, že o svých zážitcích dokázal promluvit až téměř padesát let po válce. Jeho svědectví je věcné, bez emocí, přesné a neuvěřitelně působivé.
Byla jsem se podívat v Březince, stála na místě bývalých krematorií a vnímala tichou děsivost toho místa. Čtení knihy pak bylo o to působivější. Je dobře, že podobné příběhy jsou zaznamenány. Nemělo by se nikdy zapomenout.
V pekle plynových komor
Kniha je přesně taková, jakou jsem ji očekávala. Stále člověk jen stěží věří tomu, co se tehdy odehrávalo. Jediné mínus vidím v tom, ze jsem při čtení nic necítila. Žádné pocity ... nevím proč.