Valčík s temnotou
Stephen Jones , * antologie
Záhadná zjevení... strašidelné kroky... pokus o zhmotnění astrální bytosti... dítě předvídající tragédii... posedlost démonem vúdú... spiritistická tabulka věštící smrt... mrtvý, jenž přežívá silou cizí vůle... prokletí rodinného jména... Podobná témata si obvykle spojujeme s horory v tištěné či filmové podobě. Nicméně příběhy obsažené v této knize jsou naprosto pravdivé. Jde o skutečné zážitky, které svěřili papíru přední mistři hrůzy, počínaje E. A. Poem, M. R. Jamesem a Stephenem Kingem a konče hercem Vincentem Pricem nebo režisérem Johnem Landisem. Vedle úspěšných a uznávaných jmen se poprvé ocitají i vycházející hvězdy hororového žánru, aby společně s nimi vydaly svědectví o svých setkáních s nadpřirozeným světem a odhalily, nakolik tyto jedinečné prožitky ovlivnily jejich život a tvorbu. Dojde-li na nevysvětlitelné jevy, dovede být skutečnost mnohem děsivější než jakákoli fikce - a to platí i pro mistry literárního i filmového hororu. Vybral a uspořádal Stephen Jones.... celý text
Literatura světová Horory Fantasy
Vydáno: 1998 , Apsida , Knižní klubOriginální název:
Dancing with the Dark, 1997
více info...
Přidat komentář
Jednohubka na deštivý podvečer. Tu více, tu méně zajímavé duchařské historky, většinou kombinované se snahou hororových spisovatelů o sebepropagaci. Největší cenu má asi podrobné info o jednotlivých autorech.
Nedoporučuji... Bezduché vyprávění o duších..... Je to vlastně soupis autorů a jejich popis setkání s nadpřirozenem... Po přečtení jejich vyprávění získáte pocit, že spousta z nich si jenom vymyslela nějakou historku, aby mohla být v knize, ktérá je stejně čtivá jako telefonní seznam.....
Antologie zpovědí autorů fantastické literatury o jejich skutečných setkáních s nadpřirozenem. Docela zajímavá už jen tím, že u nás vyšla, navíc hned rok po vydání v Anglii, a to ještě v Knižním klubu v redakci Iva Šmoldase:)
Editor Stephen Jones má na kontě sice zajímavější kousky, hlavně antologie hororových povídek, na které se specializuje, a pak slavnou řadu The Mammoth Book of Best New Horror - letos vyšel už 23. díl -, ale Valčík s temnotou určitě stojí stojí za pozornost.
Příspěvky jsou dvojího rázu, buď byly napsány přímo pro tuhle knihu, nebo byly převzaty z jiných zdrojů, což platí samozřejmě u již nežijících autorů, jako jsou třeba Machen, Poe, M. R. James, ale kupodivu i současných, viz Stephen King, James Herbert, Clive Barker, Richard Matheson a další, které obecně tvoří nejslabší část knihy, protože jsou příliš krátké, často kratší než medailonky uvádějící každý příspěvek, a do knihy dost násilně naroubované, patrně proto, že mají hlavně nalákat na velká jména.
Skutečné poklady se podle mě dají najít v delších textech, napsaných přímo pro Valčík, hlavně proto, že díky délce několika stran mívají hlavu a patu a taky proto, že některé jsou vážně zajímavé a povedené...napadá mě například Terry Lamsley s přízračnými Stěhovavými domy a Graham Masterton s Dědečkovým domem. Vůbec třeba Mastertonův příspěvek je zajímavý tím, jak se v něm snoubí strašidelné historky ze života a jejich vliv na spisovatelovu tvorbu (odraz dědečkova ducha ve výloze a Mastertonův pozdější zájem o paralelní světy za zrcadlem). A člověk se jen tak mimochodem dozví spoustu zajímavostí typu, že Peter James má garáž plnou veteránů značky Jaguar...
Cenná je knížka i kvůli informativním medailonkům o jednotlivých autorech, na kterých si dává Jones hodně záležet, jak je ostatně vidět i v Knize hrůzy. Jsou zajímavé už jen pro seznámení s plejádou angloamerických autorů 80.-90. let, kteří vinou jakéhosi děsu českých nakladatelů z literárního hororu samostatně nikdy nepronikli do českých knihkupectví buď vůbec (Ramsey Campbell, Stephen Laws, Mark Morris, Terry Lamsley...), nebo jen nepatrně (Masterton, Matheson, Gallagher...).
Čili kniha záslužná, zajímavá a stojí za dohledávání v antikvariátech.
Tahle knížka se mi moc líbila, některé příběhy jsou opravdu mrazivé. U některý ale těžko věřit, že jsou pravdivé, jak je u nich uváděno. Pro milovníky strašidelných příběhů je to ale ideální knížka.
Část díla
A vyprávět blues náhrobních kamenů
Až do třetího pokolení
Bez legrace
Červený dům
Dávej pozor na babičku
Tak mě napadá,
jestli psaním nevyvoláváme
k životu události,
které se pak stanou.
(Joan Aikenová)
„Duch je přeci svatý“
Tato sbírka „pověstí“ a povídek na mně moc velký dojem neudělala. Příčinou je fakt, že všichni, kdo sem něco vložili, jsou spisovatelé narození někdy v letech 1910 až 1950. Dnešní moderní mládež v době sociálních sítích a dalších vymožeností, jejich historky moc nepoberou, nebo je budou brát jako povídání prababiček a pradědečků, které v dnešním světě už nemají moc velký prostor. Kdo z vás dnes žije v domě postaveném například v šestnáctém století? A ta starší, paneláková, generace neměla skoro žádnou možnost se z duchy setkat. Mě akorát straší sousedka, která chce vynést odpadky, a ta je ještě dost živá.
Citát: Svým způsobem mě matka asi opravdu strašila. Nápis na pomníku pod jejím jménem totiž hlásá: KONEČNĚ JSEM NAŠLA DOMOV. (Ramsey Campbell: Tak blízko duchovi jako nikdy dřív)
Dalším problémem pro mou čtenářskou „dychtivost“, je fakt, že tohle vlastně nejsou povídky jako takové, spíše jen „historky“ nebo „události“ z druhé ruky a jsou ze života spíše kamarádů, příbuzných a „z doslechu“, než přímo těchto spisovatelů. Většinou se jedná o skeptické výpovědi, než o to, že by opravdu někdo z nich věřil. Jo, jsou tam výjimky, ale převažuje to první. Tak že po přečtení této sbírky „povídek“ jsem byl spíše rozmrzelý.
Citát: Byla za vším telekineze? Nebo domácí duchové? (Basil Copper: Strašidelný hotel)
Na těch, skoro, tři sta stránek se vešlo sedmdesát „životních“ příběhů. Dokážete si určitě představit, jak „dlouhé“ to jsou povídky. Velká většina se vešla na jeden list a to někdy víc prostoru zabírá výpis z životopisů a napsaných povídek a knih u jednotlivých „vkládajících“ spisovatelů. Mám pocit, že můj komentář je delší, než nejdelší „povídkopříběh“ v tomto svazku. Jak jsem již psal, skoro vše se motá kolem duchů. Domy a hotely , sem tam nějaká venkovní příhoda, paralelní vesmíry, voodoo, jeden z nich uznal i mimozemské civilizace a jen dva spisovatelé narazili na UFO.
Citát: Nepochybuji, že každému z nás už někdy někdo tvrdil, že spatřil cosi nezemského a byl svědkem něčeho nadpřirozeného. (Terry Dowling: Svěřit se někomu cizímu)
Co se týče jediného příběhu, kvůli kterému jsem knihu koupil, tak to jsem se musel opravdu pousmát. Strýček Clayton od Stephena Kinga je unikát. Není totiž vůbec strašidelný, spíš jen „ze života“. Sledování včel až do úlu i proutkaření je pro nás Čechy skoro denním chlebem. Tedy „byl“ pro naše pradědy a prababičky. Ještě i můj děda byl celkem úspěšný proutkař, a když někdo potřeboval najít vodu na svém pozemku, šel za dědou a ten převážně vodu našel.
Citát: Kdyby mi v roce 1961 nebylo šest a kdybych tak dychtivě nehltal sny Stana Leeho, nikdy bych po komiksech ani nevzdechl. (Scott Edelman: Asi... snad... (možná) - rád)
Napsal jsem deset komentářů k povídkám. Měl jsem sice za cíl napsat komentáře ke všem sedmdesáti příběhům, ale nešlo to. Jeden den jsem přečetl asi třicet příběhů a věřte, že jsem večer nebyl schopen si vzpomenout o čem každý byl. Tedy ve velkém množství o setkání z duchy, ale škála byla pestrá a já jí nedokázal zařadit ke konkrétnímu spisovateli. Měl jsem z toho takový zmatek až mi začalo strašit ve věži. Tak že jen deset komentářů. K prvním devíti povídkám a plus bonus Strýček Clayton.
Komentáře najdete v sekci „část díla“ a nebo zde:
https://www.databazeknih.cz/komentare-povidky/terva-87261
Citát: Život na ulici je dnes mnohem nebezpečnější než v šedesátých letech. Koneckonců, celý svět je rok od roku hrubší a hrubne čím dál rychleji... (Charles De Lint: Dům ve Spadina Street)