Valgir
Milada Střítezská
Na počátku byla poušť a muž, který měl v osudu napsanou dlouhou cestu na sever. Valgirův život plný zvratů a osobních proher i vítězství se stal kronikou první severské války a jejích dopadů na osud obyvatel Alatey. Příběh, který otevírá romány cyklu Ilusie, byl inspirován dobrodružnou literaturou začátku 20. století, životem finského maršála Mannerheima a Zimní válkou.... celý text
Přidat komentář
Knížku jsem poslouchala jako audioknihu a hned na úvod musím říct, že namluvení je tragické. Asi jsem zmlsaná od skvělých interpretů, ale tohle mi připomnělo dobu, kdy jsem poslouchala při procházkách části knížek pomocí strojového čtení.
No a teď už k samotnému příběhu. Ten se mi moc líbil. Spousta autorů má problém napsat hlavního hrdinu, který je tak trochu padouch a tak trochu klaďas. Většinou to skončí tak, že hlavní hrdina se vydává za padoucha, ale ve skutečnosti je to miláček s velkým srdcem. V případě Valgira tomu tak není. Sice máte tendenci mu fandit, ale jeho negativní rysy se v knížce rozhodně prosazují a není to typický kladný hrdina.
Dál se mi líbil závěr, pro mě byl celkem překvapivý a navíc ne zcela obvyklý. A když se tohle povede, je to vždycky paráda.
Tak takhle knížka mě velmi mile překvapila ze začátku jsem nevěděla co od toho mám čekat, ale poté jsem se od ní nedokázala odtrhnout a vlastně se od druhe poloviny četla úplně sama. Určitě doporučuji k přečtení
Obvykle tento žánr vůbec nečtu, líbilo se mi ale, že se jedná o kombinaci České spisovatelky a severské tématiky. Trochu jsem měla obavy, aby to od půlky knížky nebyl pán prstenů co nese miláška do hory. To se naštěstí nekonalo a byla to skvělá kombinace myšlenek, akce, mystických bytostí a žen. Mám ráda dobré konce, tenhle byl na mě až moc politický a nějak se nedokáží zbavit dojmu, že to všechno vlastně byl jen příběh feťáka, který si ledasco vykládal po svém. Možná to byl záměr nechat čtenáře v nejistotě, ale tohle mi úplně nesedlo. Přesto jsem knížku doslova zhltla a v sérii budu pokračovat se čtením. Možná prostě jen neznám žánr a tak trochu tápu. Ale děj mě pohltil i tak, prožívala jsem příběhy se všemi hrdiny, knížka je jako živá. Rozhodně jí můžu doporučit k přečtení
Kde zjistit, pro koho je kniha Valgir? Dočítáme se, že se kniha v mnohém odlišuje. Ale fantasy je žánr velice pestrý a je to tedy moc obecné. Ukázka na webu je ze samého začátku, ale ten charakterem dalšímu ději příliš neodpovídá. Tak co je nejpodstatnější?
Jakýkoli autor se musí popasovat s tím, že některým čtenářům hlavní hrdina "sedne", jiným ne. To laskavý čtenář může překonat. Ale ich forma, kterou je kniha Valgir napsaná, je sázka vabank. Tu se čtenář hlavního hrdiny nezbaví. A mně Valgir vyloženě vadil, což silně subjetivně ovlivnilo celý můj pohled na knihu. Motivuje mě to přinést potencionálním čtenářům pár řádků o tom, zda je kniha Valgir pro ně. Protože bude jistě mnoho takových, kteří budou mít odlišný vkus než já, a ti by si knihu přečíst měli.
Valgir jako hrdina na mě působil, že má dvě pozitivní vlastnosti. Je velmi emotivní a je latentně submisivní masochista. Obě vlastnosti považuju u mužů za roztomilé. Ale tím to bohužel končilo a nastoupil dojem nepříjemný. Ač se cítí hrdý, sám sebe si neváží, ač je vzdělaný, často se chová jako hlupák, je nedostatečně cílevědomý a mrhá příležitostmi. Své četné emoce neprožívá rozervaně, jako hrdinové romantičntí, ani je neupozaďuje a nebojuje s nimi, jako obvyklí hrdinové fantasy knih, ale utápí se v nich, často je sebelítostivý a malicherný. To vše mu vydrží po celou dobu děje. Příběh je vyprávěn především prostřednictvím emocí, což je pro fantasy zajímavé zpestření a výrazný prvek. Pokud vám bude Valgirova osobnost vyhovovat, určitě tuto formu oceníte.
Po více jak 100 stránkách vystoupí ze stínů Arx, což je bytost stabilní a rozhodná, hlavní hrdina se ale nezmění. Je nutno se připravit na to, že děj je skutečně nasáklý násilím. To zde musím uvést, ač jako čtenář nepatřím mezi měkké. Zprvu jsem oceňovala, že jsou vynechány naturalistické popisy, ale i na ně pak bohužel došlo. Když nejste v prožívání s Valgirem na jedné vlně, těžko v ději naleznete katarzi.
Když se příběh přesouvá na sever, přichází řada nových lokací a několik svěžích dobrodružných momentů. V druhé polovině knihy se také objevuje sem tam humor.
Souznění s hlavním hrdinou tedy považuju za nejpodstatnější v tom, zda se vám kniha bude nebo nebude líbit. Další věci jsou spíš drobnosti, plusy a mínusy, tak, jak to nemá jen málokterá kniha. Pojetí boje muže proti muži tu není realistické, zato se mi líbil archetyp chrámu se zrnem života ve vlhké džungli u díry smrti. Nesedělo mi, že v tomto typu fantasy světa patnáctiletého, potažmo sedmnáctiletého muže považují skorem za dítě, zato oceňuji velmi dobře vystižené všechny ženské hrdinky v knize. Vyloženě mi vadil prvek drogové závislosti hlavního hrdiny, zato se mi líbilo těch pár dobrodružných momentů na severu.
Snad můj komentář pomůže Valgirovi nabrat ty pravé čtenáře. Zaslouží si je nalézt.
Autorovy další knížky
| 2019 |  Harfeníci severu |
| 2019 | Dědicové Tuonely |
| 2021 | Valgir |
| 2020 | Probuzení Louhi |
| 2023 | V šedi |
"Nevěřím, že z nešťastného dětství plného krutosti může vyjít osobnost schopná poskytnout oporu jiným a stát na správné straně. Já se na ní snažil stát. Snažil, ano. Ne vždycky to vyšlo, přiznávám, ale když mi bylo nejhůř, vždycky jsem se mohl opřít právě o vzpomínku na rané dětství."
Před časem jsem se setkala s paní Střítezskou u charitativní akce, jejíž cenou byla její první díly Ilusie. Pro mě ještě i vystoupení ze své komfortní čtenářské zóny. Harfeníci mě okouzlili, svět Severu, Alatea. Sáhla jsem tedy po Valgiru, úvodu do tohoto Světa.
"Nevěnoval jsem se tichým výhrůžkám toho muže a pročetl si něco, co asi opsal z kapitulace jiných zemí, které už dávno neexistovaly, protože se staly Irinii samotnou. "To je hodně tvrdé, " řekl jsem a podal list svým druhům."
Poslouchat tu knihu dnes, bylo obzvláště mrazivé. Autorka se inspirovala životem maršála Mannerheima, Zimní válkou. "To jsou slova generála Valgira, který byl pověřený ochranou severu," zašeptal jsem." Dnes jsou to slova, která zaznívají nedaleko nás...
Pan Otakar Sovina civilním projevem převedl příběh Valgira, jeho rodiny, přátel, do uší. Paní Střítezská odkrývá mnohá temná zákoutí lidské duše. Jejím hrdinům není nic "lidského" cizí. Stejně jako v Harfenících Perttu, tady mé srdce získal Mistr Til. Stejně, jako Valgira provedl řádem až k Velmistrovi, tak i mně pomohl smířit se s nevyhnutelným koncem Valgira z Pohjoly, velmistra řádu Harpyje s egidou, krále Alatey a generála severské armády...
"Jediné, co mi dodáválo klid, byla slova, která mi řekla matka v Tuonele: "Narodí se znovu. A znovu budou bojovat. Seveřané umírají nesnadno, rodí se pořád dokola, jsou urputní a houževnatí. Nadále jsi děj, který někdo jednou ukončí a přinese Alatey mír ve tvém jménu."
Poučena o prahistorii vrátila jsem se zpátky do Alatey, tentokrát s panem Hruškou...