Válka - Jeden rok války v Afghánistánu

12.08.2024

Jednou jsem byl na autobusovém nádraží v Denveru - nádraží Greyhoundu jsou dost osobitá místa, a cestující dost osobití lidé - svědkem jakéhosi "náboru" do armády: voják s kšiltovkou nasazenou tak, že mu nebylo vidět do očí, se chvástal, jak je dobrý, jak je armáda dobrá, jak je Amerika nejlepší a podobný kecy. Chtěl jsem odejít, ale něco mě tam drželo, nějaké zhnusení, které jsem v USA mimo New York prožíval nepřetržitě, ale tady dosáhlo zdaleka nejvyššího bodu. Poslouchal jsem ho a nějak si to zaznamenával na papír (ty poznámky už nemám). Ani české vojáky nemám rád, pár jich (bývalých i současných) kolem sebe mám, armáda dokonale vymývá mozky, tady i tam, ale přece je to nesrovnatelné. Amerického vojáka bych ve své blízkosti mít nemohl. Takže: nemám rád vojáky, armády, války.

No, co jsem to vlastně chtěl říct... Tahle scéna se mi vybavila hned na prvních stranách – a do konce jsem se jí nezbavil. Tedy pokud se píše o vojácích, uvádí se jejich výroky atp., ano, je to zajímavé, protože jsem se nikdy o nic podobného nezajímal, ale v zásadě se mi to hnusí. Občas se objeví pár vět o něčem jiném, o místních lidech a mezi řádky vlastně o čemkoliv, a to je mi mnohem bližší (proto mám rád knihy Eda Vulliamyho, v češtině tragicky přehlíženého).

Překlad na úrovni Google překladače – ne že by bylo snadné přeložit mluvu amerických vojáků, ale určitě ne nemožné. A některé věty je třeba si vrátit zpátky do angličtiny, aby člověk pochopil jejich smysl. Překladatel je zároveň vydavatelem, což o něčem vypovídá. (Zpřístupnění knihy českým čtenářům je samozřejmě skvělé, ale v jaké podobě...)

A začal jsem nenávidět slovo "doslova", ve většině případů je doslova zbytečné a v této knize je použito doslova téměř na každé straně.

Jungera jsem objevil (znal jsem jen jméno) před měsícem díky recenzi jeho nejnovější knihy v The Guardian, měl jsem snad zvolit tu nebo jinou z těch vydaných v češtině, ale zvolil jsem první, na kterou jsem v antikvariátu narazil. Tak příště.