Válka nemá ženskou tvář
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/368386/bmid_valka-nema-zenskou-tvar-MId-368386.jpg
5
277
277
Válka nemá ženskou tvář je knižní prvotinou pozdější laureátky Nobelovy ceny. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny se přihlásily do Rudé armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, o utrpení a všudypřítomném stínu smrti. Je nepatetická, hluboce lidská a vydává působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla v Sovětském svazu vydaná poprvé časopisecky v roce 1984, o rok později následovalo knižní vydání a v roce 1986 vyšel rovněž její český překlad. Tato vydání však byla poznamenána řadou cenzorských zásahů. A tak se Alexijevičová ke své první knize po osmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem a úryvky z vlastního deníku z doby, kdy kniha vznikala. V roce 2002 pak vyšla kniha v nové, definitivní podobě. Během patnácti let byla vydána ve 44 zemích a stala se autorčiným vůbec nejúspěšnějším dílem.... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2018 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
У войны - не женское лицо (U vojny ně ženskoje lico), 1984
více info...
Přidat komentář
Aj takto by sa mala vyučovať história. Nielen cez kusé informácie a strohé fakty, ale aj cez osobné príbehy. Nielen z odstupu cez masy, ale aj (a hlavne!) cez jednotlivcov. Možno by sme si potom nemuseli ako hlupáci pravidelne hovoriť, že sa história opakuje.
Viac v recenzii.
Smutné čtení, z pohledu obyčejných žen. Jejich vyprávění se do značné míry shodují, byť každé je jedinečné a dokresluje realitu, která se jim vtiskla do paměti, a se kterou žijí nadále. "Válka zabíjí čas, drahocenný lidský čas."
Jsem ráda, že těmto ženám dal někdo příležitost říct svoje příběhy (byť někdy patetické a tendenční), protože je to zajímavý materiál k zamyšlení. A neměly to ty ženy vůbec lehké, jak za války tak bohužel i po válce. "Nejvíc zraňuje člověka to, že nás vyhnali z velké minulosti do nesnesitelně malé současnosti."
Úplně jiná kniha o válce. Nedozvíte se v ní "mužská" fakta kdo kdy kde či kolik, ale válku pocítíte tak, až vám bude naskakovat husí kůže. Možná už jste četli pár válečných románů, příběhů, biografií; tady máme prožitky skutečných sovětských žen. Ano, kniha je velmi tendenční - však ji vydal Svaz československo-sovětského přátelství v roce 1984 a vytištěna byla v SSSR. Těžko by se v ní tedy mohla vyskytnout jiná žena než hrdinná a čestná komsomolka; ale to je jen jedno z (nezamýšlených) témat k zamyšlení či diskuzi, které kniha vzbuzuje - a v tom vidím její velikánskou hodnotu. Už jen to, jak mladá děvčata chtějí bojovat po boku mužů, protože se vezou na vlně nadšeného hnutí za rovnoprávnost, a hrdinně se hlásí na frontu, o níž mají jen jakési mlhavé romantické představy, načež dostanou neforemné uniformy a o 4 čísla větší holínky, protože menší prostě nejsou, ale ony se chtějí líbit (nebo mít alespoň ženské spodní prádlo!). Ustřihnuté copy všechny obrečí. Tahají raněné z boje a sviští kolem nich kulky, pečou chleba a vaří kotle polívky, kterou pak nemají komu naservírovat, protože z boje se nikdo nevrátil, perou uniformy, kterým chybí nohavice či rukávy nebo mají ohromné díry na hrudi, odnáší na hromadu amputované nohy a ruce, konejší raněné fešáky, kteří nebudou ženichy, protože nedožijou víc jak pár dní, za nepřítomné chlapy sklízí úrodu a obdělávají půdu, rozněžní se nad kozou, která vylekaná střelbou ulehla v zákopu vedle nich, nechápou jak můžou tak krásně kvést višně a přitom být kolem tolik hrůzy. A při tom všem vědí, že musí porodit spoustu dětí, protože viděli tolik mrtvých. Těší se až to všechno skončí, jenže po válce se rozsypou, protože čtyři roky v neustálém nervovém otřesu citlivý ženský organismus prostě neunese. Mnohé z nich odešly třeba už v 16 letech jako hýčkaná nepolíbená děvčátka, kterým se stýskalo po mamince, a padly rovnýma nohama do pekla.
Myslím že žen-čtenářek se musí kniha hluboce dotknout už jen z podstaty. O to víc, když víme, že sovětské ženy ani po válce neměly na růžích ustláno. Vrátit se nebylo kam, z vesnic zbyly v lepším případě komíny, vše bylo třeba vystavět znovu, dřít, dřít, dřít, zastat mužskou i ženskou práci a jako by té dřiny nebylo už tak dost, z té hrstky přeživších mužů bylo hodně invalidů, o které bylo třeba pečovat.
Komunistická propaganda samozřejmě prosvítá mezi řádky. Jenže ji je nutno vidět ve světle ruské nátury, která se od té naší české tolik liší. Na Rusi neměl jedinec ani za cara žádnou hodnotu – jen lid. Takže když na tohle navázala hesla, že my a vlast jedno jsme, ony se prostě sebraly a šly bránit vlast.
Nevím, jestli slovo “doporučuji” se hodí k této těžké četbě, rozhodně si ale myslím, že neškodí si občas připomenout, jak dobré bydlo vlastně máme a že skutečné průs*ry a skutečná beznaděj vypadá dost jinak. Však i ta naše česká verze socialismu byla jen takový čajíček ve srovnání s tím, co se dělo tam…
Tuhle knihu bych zařadila jako povinnou četbu k válečné literatuře hlavně pro všechny, kdo by si chtěli hrát na vojáky a tvrdit, že "válka očišťuje a zušlechťuje". Tohle je válka bez masky a bez patosu - bez vlaječek, bubínků, medailí a řečí o hrdinství. Krutost a zlo zde vystupuje vedle lidskosti a obyčejné lidské odvahy tak přirozeně, až z toho mrazí. Je to nejsilnější kniha o válce, kterou jsem kdy četla.
Nečte se to snadno a alespoň já si musela dávat i přestávky. Dlouho jsem si ale chtěla přečíst něco od téhle autorky, která za své psaní a sbírání příběhů dostala Nobelovu cenu (a spoustu jiných ocenění).
Myslím, že vyburcovat takové fanatické nadšení do války a obrany vlasti se mohlo podařit jen ve stalinském Rusku. Vlast byla nejvyšší hodnota a drtivá většina mužů a v tomto případě mladých a taky docela malých holek se hrnula do obrany své země hlava nehlava.
Věci, které ve válce prožily a viděly, jim potom obrátily život vzhůru nohama.
Když šlo do tuhého a Němci se dostali hluboko na území SSSR, vydal Stalin proslulý rozkaz č. 227 - "Ani krok zpátky". Do zad bojujících byly poslány "přehradné oddíly" a ty váhavé bez milosti popravovali.
V téhle knize Světlana Alexijevič ukazuje ženskou tvář války, kdy se dozvíme, že kromě všech nesmírných hrůz, co prožívaly vojačky spolu s muži, dostávalo se jim i jiného zacházení.
Vlastní spolubojovníci si jich vážili a ochraňovali je, nedali na ně dopustit. Ale po válce se s nimi málokdo chtěl oženit. Pokud měla některá z nich štěstí a válku přežila, muži je brali buď za sestry nebo prostitutky. Tolik let žít pohromadě s tolika chlapy.
Jak se rozčílila seržantka Valentina Č. pár desítek let poté:
"Tak vy říkáte, že jste si holek vážili a v jaký jste je měli úctě?! Tak mi řekněte, proč jsou dneska prakticky všechny osamělý. Neprovdaný. Proč žijou ve společných bytech? Komu je jich dneska líto, kdo je ochrání?"
A k tomu její kolegyně dodává: "Ženský Němci do zajetí nebrali, hned je popravovali." Někdy je i strašně mordovali a zohavovali jako neženské zrůdy.
Zkrátka to není veselé čtení, ale nelituju, že jsem se do knihy pustila. Právě tahle tvář války není nikde moc prezentovaná a ukazovaná.
Hodně silná kniha, která by měla být povinnou četbou. Alexijevičová zcela záměrně nebuduje příběh, ale nechává promluvit hrdinky, které se vydaly na frontu, aniž by tušily, co je tam čeká. A promluvy to jsou naléhavé, závažné, děsivé a mrazivé. Asi opravdu nikdo si nedokáže představit, co válka skutečně znamená a jak strašná byla blokáda Stalingradu. Kniha se nečte lehce, protože číst si o tom, že když je hlad, musíte sníst i uschlý koňský trus, navíc před sebou neustále vidíte roztrhaná těla a taky mrtvé děti, není snadné a zamává to i s tím největším cynikem. Naprosto fascinující je na knize i to, jak velké vlastenectví dokázali Sověti do svých obyvatel zasít, protože většina žen byla až fanatická a láska k vlasti pro ně byla obrovská. Je možné namítat, že sovětští vojáci jsou tu popisováni až moc smířlivě, na druhou stranu mnohé ženy určitě spoustu negativ neviděly a je dost pravděpodobné, že vojáci se na domácí půdě drželi zkrátka a mohli být opravdu za "gentlemany". Osobně jsem válečných knih přečetl docela dost, ale málokterá na mě zapůsobila tak jako tato - naprosto sugestivní, syrové, bezvýchodné a čtenář mnohdy jen těžko potlačuje slzy. Kniha v každém zanechá dojem, protože je jako by odosobněná a úplně jí chybí jakýkoli patos nebo laciné působení na emoce. Pro mě osobně jde o jednu z nejlepších knih, jaké jsem kdy četl a není důvod ji neohodnotit plným počtem. 100 %
Tohle je kniha o válce, kniha ze zákopů, příběhy dívek a žen, příběhy plné emocí. Nenajdeme v ní nic o vítězných taženích, typech a počtu užívané techniky, o použitých strategiích. Je to kniha o hrdinkách běžných válečných dnů.
Válka je považována všeobecně za mužskou záležitost. Co když v ní ale začnou bojovat ženy? Jaké pohnutky je vedly ke vstupu do armády? Snajperky, zdravotní personál, partyzánky, tankistky,... Jak prožívaly dny v zákopech, dny na cestách, dny v obležení, chvíle při tahání zraněných z území nikoho? Jaké byly jejich osudy po návratu z války?
Moje druhá kniha od této autorky a teď jsem pevně rozhodnutá přečíst i všechny ostatní. Tu nobelovku nemá pro nic za nic.
Reportérka Svetlana Alexijevič v tejto knihe ukazuje pohľad na vojnu zo ženskej strany. Ako vojnu, boje a všetko s tým súvisiace prežívali ženy. Kniha nám ukazuje koláž výpovedi jednotlivých žien - sanitáriek, ostreľovačiek, šofériek, pračiek, pekáriek, partizániek... Niektoré príbehy sú krátke, na pár riadkov, niektoré sú na niekoľko strán. Jednotlivé ženy hovoria, čo prežili, ako prestali byť vo vojne ženami, rozprávajú o láske, o bojoch, o zomieraní... O tom, že po vojne to pre nich snáď bolo ešte ťažšie. Boli ženy, ktoré šli do vojny a iní ľudia na ne kvôli tomu pozerali cez prsty. Mnohé ženy, skôr teda dievčatá, šli do vojny ako 16 ročné a vojna skončila, keď mali 18, 19, 20...ale psychicky boli oveľa staršie.
Kniha sa mi čítala naozaj ťažko. Príbehy sú veľmi silné. Čo ma dostalo je to, že mnoho (skôr teda väčšina) z tých žien šla na vojnu dobrovoľne, silou mocou sa tam chceli dostať. Ale tú vojnu prežívali úplne ináč ako muži. A až po 40. rokoch o tom mohli voľne rozprávať. O "bežnom" živote na vojne, nie len o hrdinských činoch. Som rada, že som si túto knihu prečítala, človek si pri nej hneď uvedomí, že ako mu je teraz vlastne dobre...
Hodně silná kniha, válka z pohledu žen je hodně emotivní téma. Kniha se mi ale četla těžce a dlouho. Jen nevím jestli to bylo právě tím jak náročné je toto téma na psychiku, nebo tím, že tento styl psaní mi úplně nesedl. Nicméně, i přes to si přečtu i další knihy od autorky. Ale až po tom co si přečtu něco na odlehčení. Jo a musím se přiznat, že nad tím obrovskym sovětským vlastenectvím, jsem občas kroutila hlavou.
Svědectví desítek žen, které bojovaly za mír po boku mužů. Ženy dárkyně života ho musely brát. Mnohdy to byl opravdu boj se zbraní v ruce, ne "jen" tradiční role ošetřovatelek. Často se musely dobrovolně i nuceně své ženskosti (nebo alespoň její části) vzdát, aby si vysloužily respekt mužských spolubojovníků.Mnohdy se jednalo o dívky ještě nedospělé a válka poznamenala jejich zdraví a osobnost natrvalo. V závěru mne trochu zamrzelo černobílé hodnocení německých a ruských vojáků. Myslím, že by se našlo dost svědkyň, které si ruské vojáky nepamatují jako usměvavé hrdiny krmící hladové německé děti. Jenomže pak by asi kniha v době napsání nikdy nevyšla.
Skvělá kniha, ale nezvládla jsem ji dočíst. Pokaždé, když jsem ji četla, jsem se rozbrečela. Vyprávění je opravdu hodně silné, emotivní a zároveň hodně neobvyklé. S takovým pohledem na válku jsem se zatím nesetkala, opravdu mě to dostalo.
Moje první přečtená kniha od paní Alexijevičové a musím přiznat, že se jedná o knihu skvostnou!
Říká se, že ve válce se ukazuje v lidech to nejlepší i nejhorší. Tato kniha to plně potvrzuje. Autorka v ní dala prostor sovětským veteránkám z druhé světové války k vyprávění svých příběhů, kdy do války odcházely mnohdy ještě v dívčím věku, počínaje stříháním copů a konče válečnými útrapami, zvěrstvy a krutostmi, ale i úžasnými projevy lidskosti. Setkáváme se tu s příběhy odstřelovaček, dělostřelkyň, zdravotnic, partyzánek a dalších, jejichž vyprávění z knihy vytvářejí komplexní obraz války se vším, co k ní patří.
Vůbec nezáleží na tom, že se jedná o výpovědi sovětských vojaček. Tato kniha je především o lidech a lidskosti. Když už náhodou v některé výpovědi přišla řeč na ideologii, bylo i toto téma skvěle vyváženo – zatímco jedna žena vyprávěla o tom, jak jí víra ve Stalina pomáhala přežít, o několik stránek dále se dočteme o jiné ženě, jejíhož muže den po návratu z války odvedla NKVD.
Jedná se o čtení až remarqueovsky protiválečné, velmi emotivní, smutné, kruté, ale přitom tolik lidské... Právě proto je potřeba takovéto knihy číst. Těším se na další autorčiny knihy.
„Dříví jsem v životě asi viděla míň než mrtvol… A jak strašný býval boj zblízka, boj muže proti muži… S napřaženým bodákem. Člověk z toho kolikrát až začínal koktat a trvalo několik dní, než se mu vrátila normální řeč. Copak tohle může pochopit někdo, kdo tam nebyl? Jak se to vlastně má vyprávět? Jak se u toho tvářit? Tak mi sama řekni: jak se mám tvářit, když ti vykládám takové věci? Jiní to dokážou, ale já ne. Já pláču. A přitom je toho zapotřebí, aby to tu zůstalo. Musíme to sdělit. Někde ve světě se musí uchovat náš křik. Náš kvil...“
Dávám sice plný počet, protože kniha má velkou vypovídací hodnotu, ale nesplnila moje očekávání. Možná i díky tomu, že Modlitba za Černobyl mě vyloženě nadchla. Tady jsem celou dobu bojovala s pocity, že vůbec nechápu. Že nechápu nic. Že zase nechápu sovětského člověka, ženu, dívku... To nadšení jít v 16 letech do války?!
A strašně moc jsem bojovala s popisy ruských vojáků jako galantních charakterních hrdinů. To byli opravdu tak schizofrenní, že na domácí půdě se chovali tak, jak popisuje kniha, ale jakmile překročili hranice země, stala se z nich zvěř? A nejen hranice země, stačí si přečíst cokoli o sovětských lágrech (kulaci a vzdělanci z Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí...). Přiznám se, že knihu jsem nedočetla, posledních pár příběhů jsem vzdala, protože mi připadaly všechny stejné. Všechny stejně nepochopitelné.
Syrové příběhy a vzpomínky sovětských žen na 2. světovou válku, velice zajímavý pohled, který je v podstatě velmi ojedinělý v záplavě mužského hrdinství. Nijak necizelovaný text nutí k zamyšlení, hlavně jako kontrast k jednání J. V. Stalina. Nejcennější je jedinečnost vzpomínek, ale autorka ještě potřebuje vypilovat styl. Pokud se vám líbila tahle kniha, čekají na vás ještě literárně mnohem propracovanější Zinkoví chlapci. Tyhle dvě knihy vám ukáží Rusko bez příkras.
Nádhera! Takových knih by mělo být více. Lidé umírají a my nic nevíme. Jak žili, na co mysleli, co cítili?
Kniha písaná formou krátkych, či dlhších výpovedí sovietských žien, ktoré aktívne bojovali v 2. svetovej vojne. Pre mňa bolo najviac prekvapujúce vlastenecké nadšenie týchto dievčat, ktoré už veľmi mladé boli odhodlané obetovať i život pre vlasť. Odporúčam.
Asi jsem čekala něco jiného. Do téhle knížky se nedá v pravém slova smyslu začíst, tvoří ji krátké dokumenty, vzpomínání žen, některé jen na půl stránky, delší třeba na dvě stránky. Kruté a hrůzné, to se dá čekat. Co mně ale došlo až teď: jak to měly ty ženy těžké, když chtěly po válce znovu začít normálně žít.
„Věřím, že kousíček historie je v každém z nás. Jeden v sobě má půl stránky, jiný třeba dvě tři. A všichni společně píšeme knihu doby. Každý křičí svou pravdu. Je to divoká směs odstínů. To vše je třeba uslyšet, rozplynout se v tom všem a stát se tím vším. A zároveň sebe sama neztratit. Propojit řeč ulice a literatury Komplikace se skrývá taky v tom, že o minulosti mluvíme dnešním jazykem. Jak ale předat pocity oněch dní?“
Mimořádně sugestivní způsob vyprávění, jako u paní Světlany pokaždé – tohle už byl můj čtvrtý román a stále se mi to neokoukalo, stále to vnímám velmi intenzivně.
Už samotný popis válečných útrap by k zážitku stačil, ale tahle kniha má něco navíc – dosud opomíjený pohled žen, pohled kombinující nezbytnou válečnou drsnost a něhu. Pohled osob, které nebyly vychovávány k tomu, že budou se zbraní v ruce bránit vlast, které museli se zahájením války odhodit svoji ženskost – to je pohled zákonitě jiný a je moc dobře, že ženské hlasy mohly zaznít.
Zaujaly mě zejména dvě věci:
- Ruské vlastenectví. Zjevná ochota upřednostnit zájem národa nad vlastním pohodlím, nad životem, nad životem svých blízkých. Je to zároveň obdivuhodné a musíme za to děkovat (protože bez tohoto enormního nasazení by dost možná nebyl Hitler poražen), ale zároveň z toho jde strach – když si uvědomíme, že tato slepá oddanost také znamená nekritickou podporu ruské (nebo dříve sovětské) mocenské agrese.
- Role žen po kapitulaci a jejich zapojení do poválečného života: velká většina respondentek se shodla, že se po návratu domů nedočkaly vděčnosti, ale byly vyčleněné ze společenského života; nebyly přijaty ani muži, ani ženami. To mi přišlo hodně smutné a nezasloužené.
A ještě jeden postřeh, který je trocho mimo téma knihy, ale možná je zajímavý: V řadě případů je z výpovědí sovětských žen patrné, že na stejnou válečnou událost reagují zásadně jinak (Jedna není schopna vidět krev a druhá naopak je imunní vůči pohledu na libovolně těžké zranění. Jedna není schopna se setkat s bývalými kolegyněmi z fronty a jiná se zase cítí dobře jen ve společnosti bývalých spolubojovnic. Atd.). Připomíná mi to, že není možné zaměnit osobní zkušenost (byť intenzivní a na vlastní kůži zažitou) s obecným závěrem, že z konkrétní jednotlivé zkušenosti není možné vyvozovat pravidlo.
A ještě jeden ženský hlas: „Já nechtěla zabíjet, určitě jsem se nenarodila proto, abych zabíjela. Chtěla jsem se stát učitelkou. Jenže pak jsem viděla, jak fašisti vypalují vesnici... Nemohla jsem ani nahlas vykřiknout, ani plakat, protože jsme byli na průzkumu a zrovna se dostali do blízkosti té vsi. Mohla jsem se jen kousat do rukou; rozhryzala jsem si je do krve, do masa, a jizvy po vlastních zubech už mi zůstaly. Vzpomínám si, jak strašně ti lidi křičeli... Nebo krávy... Dokonce i slepice křičely... Měla jsem pocit, že všechno živé volá lidskými hlasy. Že to hoří a křičí.
To nemluvím já, to mluví moje hoře...“
Valentina Ivanovna Ilkevičová, partyzánská spojka
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) vzpomínky Sovětský svaz partyzáni ženy v 2. světové válce Rudá armáda cenzura ženy v armádě ženy a válka
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Neviem, či sa dá táto kniha čítať vkuse. Ja som to nedokázala. Príliš silné, príliš drsné, príliš drásavé. Stačilo pár riadkov, aby mi tvár zaplavilo mnoho sĺz... Myslím, že autorka dala úplne nový rozmer a kontext slovu reportáž. Zaslúžená Nobelova cena.