Válka nemá ženskou tvář
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/368386/bmid_valka-nema-zenskou-tvar-MId-368386.jpg
5
277
277
Válka nemá ženskou tvář je knižní prvotinou pozdější laureátky Nobelovy ceny. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny se přihlásily do Rudé armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, o utrpení a všudypřítomném stínu smrti. Je nepatetická, hluboce lidská a vydává působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla v Sovětském svazu vydaná poprvé časopisecky v roce 1984, o rok později následovalo knižní vydání a v roce 1986 vyšel rovněž její český překlad. Tato vydání však byla poznamenána řadou cenzorských zásahů. A tak se Alexijevičová ke své první knize po osmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem a úryvky z vlastního deníku z doby, kdy kniha vznikala. V roce 2002 pak vyšla kniha v nové, definitivní podobě. Během patnácti let byla vydána ve 44 zemích a stala se autorčiným vůbec nejúspěšnějším dílem.... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2018 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
У войны - не женское лицо (U vojny ně ženskoje lico), 1984
více info...
Přidat komentář
Příběhy sovětských žen z bojů ve II. světové válce. Silné čtení plné odvahy a odhodlání.
Knihu velmi doporučuji si přečíst - válka není jen mužské hrdinství, ale bolest a utrpení.
Kniha se hezky četla i jsem se zasmál. Jinak jsou to samé hrůzy, ale i ty bychom měli znát.
Četla jsem až novější vydání v anglickém překladu. Vzpomínky sovětek na hrůzy války, kterým často nechybí nostalgie – vždyť právě za války byly mladé, krásné a plné ideálů. Po válce už mnohé nebyly nic z toho. Nejsmutnější ale je, jak sovětský lid uvítal svoje vojačky. Vracely se válečné hrdinky a ženy, které ve válce nebyly, je vítaly nadávkami, shnilou zeleninou i kameny. A ještě mnoho let po válce zažívaly veteránky od civilistek ústrky. Protože určitě na frontě sváděly jejich muže, ne? Coby tam jinak dělaly? Vždycky, když slyším nějaké brumlání ve stylu "Pořád rovnoprávnost, ale chci vidět ženu dělat xyz.", mám chuť hodit po daném člověku tuhle knihu. Třeba by si ji přečetl a zastyděl se za to, jak málo se nadře ve srovnání s průměrnou válečnou zdravotnicí.
Průběžné příspěvky paní Alexijevičové na téma "zlo všude kolem, zlo ve mně" jsou skvělé a kruté. Toto je první kniha, která u nás vyšla (já ji čtu jako druhou v pořadí), dokonce ještě před rokem 1989. A jako se měla Odvážná školačka k Timurovi a jeho partě, tahle kniha jako by doplňovala Vasiljevova Jitra, co jsou zde tichá - a mnoho a mnoho propagandistické literatury o bezbřehé odvaze sovětského člověka a jeho ochotě položit život za vlast...
Moje třetí Absyntovka a musím říct, že zatím obsahově nejsilnější. Nejspíš je to tím, že ženy opravdu prožívají životní situace víc emotivněji než muži a při čtení to bylo opravdu znát. Neubránila jsem se slzám a to se mi nestává často.
"Musíme to sdělit. Někde ve světě se musí uchovat náš křik. Náš kvil..." (str. 330). Alexijevičová ho uchovává. Podává silné svědectví o nevyslovitelné hrůze, o statečnosti i naivitě sovětských žen, vojaček vychovaných k lásce k vlasti (té někdy tak kruté stalinské vlasti), o lidskosti. Je si vědoma toho, že existují dvě pravdy - vedle té "veřejné, prosycené duchem doby" i ta druhá, která ji zajímá mnohem více - "pravda jako taková, zahnaná do ilegality" (str. 114). "Píšu dějiny citů … Dějiny duše … Tedy ne historii války nebo státu, nepopisuju životy svatých hrdinů, ale dějiny malého člověka, který byl z prostého života vymrštěn do epických hlubin epochálních událostí. Do velké Historie." (str. 52 a 53).
Jedno z nejsilnějších svědectví, jaká jsem kdy četl. Ne román, pravda zachycená v koláži vzpomínek žen poznamenaných hrůznou dobou, v níž žily, milovaly a umíraly.
Nobelovu cenu za literaturu dostala zaslouženě.
Neskutečný příval surové válečné reality, ale zároveň i odhodlaného ženství vás prudce zasáhne už na prvních stránkách knihy...v prvních výpovědích těžce zkoušených žen. Z mého pohledu je ale takřka nemožné číst knihu bez přestávek, aniž byste si trochu oddechli od tohoto šíleného válečného kolotoče, ale ani přestat a nechat i jen jediný z příběhů nedořečen.
Kromě mnoha výpovědí o hrůze, bolesti a zraněné duši, na které bohužel asi nikdy nezapomenu, bych chtěla vyzdvihnout i některá pozitiva, jež mi utkvěla: Naivní ale opravdová hrdost na vlast a ochota za ni nejen bojovat, ale dát i to poslední, co ruský člověk má, a rovněž galantnost ruských vojáků ke svým frontovým sestrám.
Je pravdou, že jen v některých pasážích probleskuje upřímnost výpovědí do té míry, že ženy zmiňují i zvěrstva napáchaná ruskými vojáky, ačkoli převážná část leží na bedrech nacistů. Válka ve skutečnosti nemá vítěze, ztrácejí všichni a není možné předpokládat, že výpovědi nebudou ovlivněny určitou mírou subjektivity. Přesto není dobré zapomínat, kdo konflikt rozpoutal a čí země jím byla prvotně zasažena.
"Vybavila jsem si raněného Němce, ležícího na zemi a zatínajícího bolestí prsty do hlíny, přišel k němu náš voják a povídá mu: Nesahej na to, to je moje země! Tvoje země je tam, odkud jsi přišel..." Marie Vasiljvevna Pavlovcová, partyzánská lékařka
Právě jsem dočetl... Myslel jsem si, že žádná válečná kniha mě už nedokáže překvapit, protože jsem jich přečetl poměrně hodně. Tuto jsem si musel dávkovat, tak obrovská hrůza a utrpení čišící téměř z každé stránky... Tohle prostě nešlo dát na jeden zátah, ani náhodou! Jasných pět hvězd a doporučuji k přečtení všem.
.... silné příběhy, během dnů kdy jsem knihu četla, jsem se cítila unavená a v noci se mi o tom i zdálo ...prostě v této době pro nás něco nepředstavitelného ....klobouk dolů před spisovatelkou, muselo to být velice náročné vyslechnout tolik příběhů...
Názorná ukážka toho, ako sa v ľuďoch počas vojny prebúdzajú zvieracie pudy.
A taktiež skutočnosti, že je vlastne jedno či si stál na strane víťazov alebo porazených, prehrali všetci. Stratili svoju mladosť, členov rodiny, city a v predstihu i budúcnosť. Silné dielo.
Tak jsem tu knihu srovnala s tímto vydáním. Sice tam možná přibylo pár jmen, pár vyprávění, které byli v jiném vydání jsou rozšířené, ale jinak bych asi referát už z této knihy nepsala- řekla bych že předchozí vydání bylo velmi emotivní. Tohle sice je docela stejný překlad, ale nějak mě to nechytlo.
Kdysi jsem tuto knihu četla, na škole jsem z ní psala dokonce i referát. Kdysi se mi moc líbila, neboť tam opravdu hovořili ženy, pro které válka znamenala utrpení. Dokonce tak byla i vysvětlena psychologie, nebo spíš nepochopení svých dětí jak oni chtěli žít, jak se vzájemně vykřesával vztah jejich dětí(nemohli pochopit, proč se rozvádějí, dokonce moc vzájemně se nepoznali povahově). Nyní jsem si koupila jiné vydání no tak snad budu srovnávat,
Nemůžu jinak, než dát plný počet. Její knihy jsou úžasné, když pomineme to, o čem jsou...
"Hodně z těch jejích příběhů jsem si zapamatoval - už kvůli vnukům. Často jim vyprávím o její válce, a ne o své. Všiml jsem si, že je pro ně zajímavější. Protože já reprodukuju hlavně vojenské a válečné znalosti, kdežto ona city. A city jsou vždycky výraznější a působivější než fakta."
A proto má tato kniha takovou sílu.
Jinak doporučuju i český dokument Kamarádky na smrt, ve kterém vypráví o své účasti ve válce ženy, které sloužily v 1. čs. armádním sboru.
V tejto knihe okreminého človek zistí ako rozdielne vnímajú svet muži a ženy. Samozrejme nemožno túto knihu hodnotiť inak ako vynikajúca a nezabudnuteľná.
Výborná kniha. Jak ostatně od této autorky lze čekat. Ale bez kapesníku to číst nejde.
Válce nechybí jen ženská tvář, válka nemá lidskou tvář. Ta zvěrstva přece nemohou dělat lidé, ale ani zvířata. Kde se to bere? To mě napadlo při čtení této knížky.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) vzpomínky Sovětský svaz partyzáni ženy v 2. světové válce Rudá armáda cenzura ženy v armádě ženy a válkaAutorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
„Věřím, že kousíček historie je v každém z nás. Jeden v sobě má půl stránky, jiný třeba dvě tři. A všichni společně píšeme knihu doby. Každý křičí svou pravdu. Je to divoká směs odstínů. To vše je třeba uslyšet, rozplynout se v tom všem a stát se tím vším. A zároveň sebe sama neztratit. Propojit řeč ulice a literatury Komplikace se skrývá taky v tom, že o minulosti mluvíme dnešním jazykem. Jak ale předat pocity oněch dní?“
Mimořádně sugestivní způsob vyprávění, jako u paní Světlany pokaždé – tohle už byl můj čtvrtý román a stále se mi to neokoukalo, stále to vnímám velmi intenzivně.
Už samotný popis válečných útrap by k zážitku stačil, ale tahle kniha má něco navíc – dosud opomíjený pohled žen, pohled kombinující nezbytnou válečnou drsnost a něhu. Pohled osob, které nebyly vychovávány k tomu, že budou se zbraní v ruce bránit vlast, které museli se zahájením války odhodit svoji ženskost – to je pohled zákonitě jiný a je moc dobře, že ženské hlasy mohly zaznít.
Zaujaly mě zejména dvě věci:
- Ruské vlastenectví. Zjevná ochota upřednostnit zájem národa nad vlastním pohodlím, nad životem, nad životem svých blízkých. Je to zároveň obdivuhodné a musíme za to děkovat (protože bez tohoto enormního nasazení by dost možná nebyl Hitler poražen), ale zároveň z toho jde strach – když si uvědomíme, že tato slepá oddanost také znamená nekritickou podporu ruské (nebo dříve sovětské) mocenské agrese.
- Role žen po kapitulaci a jejich zapojení do poválečného života: velká většina respondentek se shodla, že se po návratu domů nedočkaly vděčnosti, ale byly vyčleněné ze společenského života; nebyly přijaty ani muži, ani ženami. To mi přišlo hodně smutné a nezasloužené.
A ještě jeden postřeh, který je trocho mimo téma knihy, ale možná je zajímavý: V řadě případů je z výpovědí sovětských žen patrné, že na stejnou válečnou událost reagují zásadně jinak (Jedna není schopna vidět krev a druhá naopak je imunní vůči pohledu na libovolně těžké zranění. Jedna není schopna se setkat s bývalými kolegyněmi z fronty a jiná se zase cítí dobře jen ve společnosti bývalých spolubojovnic. Atd.). Připomíná mi to, že není možné zaměnit osobní zkušenost (byť intenzivní a na vlastní kůži zažitou) s obecným závěrem, že z konkrétní jednotlivé zkušenosti není možné vyvozovat pravidlo.
A ještě jeden ženský hlas: „Já nechtěla zabíjet, určitě jsem se nenarodila proto, abych zabíjela. Chtěla jsem se stát učitelkou. Jenže pak jsem viděla, jak fašisti vypalují vesnici... Nemohla jsem ani nahlas vykřiknout, ani plakat, protože jsme byli na průzkumu a zrovna se dostali do blízkosti té vsi. Mohla jsem se jen kousat do rukou; rozhryzala jsem si je do krve, do masa, a jizvy po vlastních zubech už mi zůstaly. Vzpomínám si, jak strašně ti lidi křičeli... Nebo krávy... Dokonce i slepice křičely... Měla jsem pocit, že všechno živé volá lidskými hlasy. Že to hoří a křičí.
To nemluvím já, to mluví moje hoře...“
Valentina Ivanovna Ilkevičová, partyzánská spojka