Válka nemá ženskou tvář
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/513183/bmid_valka-nema-zenskou-tvar-HHI-513183.jpg
5
280
280
Během druhé světové války bojoval v řadách Rudé armády přibližně milión žen, jejichž role a zkušenosti zůstaly prakticky neznámé. A právě o nich vypovídá knižní prvotinou pozdější laureátky Nobelovy ceny Válka nemá ženskou tvář. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny se přihlásily do Rudé armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, o utrpení a všudypřítomném stínu smrti. Je nepatetická, hluboce lidská a vydává působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla v Sovětském svazu vydaná poprvé časopisecky v roce 1984, o rok později následovalo knižní vydání a v roce 1986 vyšel rovněž její český překlad. Tato vydání však byla poznamenána řadou cenzorských zásahů. A tak se Alexijevičová ke své první knize po osmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem a úryvky z vlastního deníku z doby, kdy kniha vznikala. V roce 2002 pak vyšla kniha v nové, definitivní podobě. Během patnácti let byla vydána ve 44 zemích a stala se autorčiným vůbec nejúspěšnějším dílem.... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2023 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
У войны - не женское лицо (U vojny ně ženskoje lico), 1984
více info...
Přidat komentář
Jedinou chybou tejto knihy je, že je tak jednostranná, až má človek pocit, že všetko zlé počas vojny vykonali len a jedine Nemci, zatiaľ čo chudáci Rusi sa len bránili a všetky vojnové zločiny a zverstvá, ktoré majú na konte sa nedajú ani porovnať s tým, čo im spravili Nemci. Pri čítaní treba zobrať trochu rozumu do hrsti a byť k článkom kritický. Na druhej strane je to nenahraditeľný zdroj spomienok na zverstvá vojny z prvej ruky. Žiadne hrdinstvo a štatistiky a rozprávanie tak, ako to chce niekto počuť, ale subjektívna spoveď toho, aké to naozaj bolo.
Válka nemá ženskou tvář je rozhodně velmi silná kniha a myslím si, že je to jedno z těch nedoceněných děl, která by si zasloužila více pozornosti, než se jim dostává. Pro mě znamenala zcela nově otevřený pohled na válku, ženu v ní a Ženu obecně.
Skutečně, jak někteří v komentářích píšete, jde o další nástin tzv. Ruské duše, ale myslím si, že autorka jde ještě dál. Zobrazuje až esenci ženství. Popisuje dívky na frontě, které dokázaly v sobě najít takovou odolnost a sílu, že se vyrovnaly i mužům, ovšem stále si ponechaly svou ženskost, ženskou psychologii a soucit. Dnes už jsou trochu vyčpělá tak velká slova jako čest, milosrdenství a láska k vlasti, ale pro tyto ženy to nejsou pouhé vyprázdněné pompézní pojmy, ale skutečné a silné ideály, kvůli kterým byly ochotny obětovat úplně vše. To je na této knize skutečně inspirující.
Jediné, co mě trochu zaráželo...V knize jsou popisovány strašné zločiny a krutosti, kterých se dopouštěli fašisté, a sovětští vojáci se chovají čestně, spravedlivě a milosrdně snad ve všech kapitolách. Jde o skutečná svědectví žen, takže těžko lze vinit z nějaké politické korektnosti nebo čeho, ale další knihy podávají i jiný pohled na chování sovětských vojáků (např. Želary nebo Jozova Hanule od Legátové), který není tak lichotivý. Nekritizuji to, ani si nemyslím, že to byl nějaký záměr, ale jak říkám, překvapilo mě to...
Pre mňa jedna nádherná, dojemná knižôčka. Roky sa na mňa pomaly lepia čriepky, drobné úlomky poznávania toho, čo sami Rusi nazývajú "Ruskou dušou". Nie, samozrejme nie som znalcom ruskej duše, nakoniec ani Pánbožko by to nevedel popísať, definovat, asi sa to dá len skúsiť "nacítiť". Keby príbehy obsiahnuté v knižke rozprávali príslušníčky iného národa, neveril by som im. Ani opisy vojny, ani ich deklarovanej motivácii. Ale Ruskám a Bieloruskám som to veril. Veril. Bolo to rusky patetické, pritom hlboké, dojemné a svojim osobitým spôsobom strhujúce. A ... predčilo to moje očakávania.
„Ženy vidia svojsky, ženy si pamätajú svojsky. Ich vojna má farbu a chuť.“ Tak hovorí autorka tejto knihy, Svetlana Alexijevič. Odhodlane precestovala Sovietsky zväz a dala dohromady výpovede žien, ktoré sa osobne zúčastnili bojov druhej svetovej vojny. Je to fajn, pretože (aj) o (tejto) vojne treba hovoriť, treba ju pripomínať... všetko je dôležité, samozrejme, spoločensko-politická katalýza vzniku, ideologické základy, samotný priebeh, vojenská taktika a operácie, výzbroj a výstroj, holokaust... ale netreba zabúdať na drobný a zároveň veľký ľudský aspekt – jednotlivca vo vojne, ženu vo vojne. Nuž a za kým ísť, ak nie za tými, ktorí ju zažili? Aké lepšie memento možno zachovať pre budúcnosť?
V duchu sa na vojnu vracajú ženy, ktoré prežili v prvej línii, tam, odkiaľ ani pre mužov často nebolo návratu. Bolo potrebné sa brániť, útočiť a opäť brániť – vojna je krutá a smrť vtedy so záľubou a širokým rozmachom kosí na všetkých frontoch. Spoznávame ženy zastávajúce všetky možné úlohy pri obetovaní sa pre obranu vlasti (otázku, aká skutočne bola tá ich vlasť, matička Rus, nechávam bokom), pre svoje rodiny, pre záchranu vojakov či opateru ranených, partizánsku činnosť... Nemá význam všetko vymenúvať, každá funkcia zaváži a každá ruka sa počíta.
Autorka pozbierala spomienky žien, ich slzy, bôle, ale aj jednoduchú a čistú ženskú či materskú radosť (u tých šťastnejších). Spomienky neotupené časom, o to krehkejšie a jasnejšie.
Odporúčam každému, koho (podobne ako mňa) fascinuje kaleidoskop rozmanitých osudov účastníkov druhej svetovej vojny. Zároveň odporúčam čitateľom bez rozdielu skúsiť sa vžiť do situácií, v akých sa ženy (už v mladom, ba detskom veku) vo vojne ocitali. Totálne vytrhnuté z bezpečia, blízkosti milovaných najbližších, svojich istôt, plánov do budúcnosti... náhle vystavené smrti, ktorá sa im celé tie prekliate roky dychtivo škerila priamo do tvárí. Zrazu nemať prakticky nič len holý život, jednu zavšivavenú uniformu, zbraň a kúsok chleba vo vrecku. Nonsens. Ale prekonali strach, zaťali zuby a vykročili. Bojovali, trpeli, liečili, obveseľovali, ľúbili.
Ženská odvaha je často ohromnejšia než mužská.
Niečo úplne iné som čakala od tejto knihy, strach z vojny, snahu vyhnúť sa narukovaniu, nenávisť.....ale dostala som úplný opak. Neskutočnú hrdosť a lásku k vlasti, túžbu ísť brániť svoju krajinu, prekonávanie ľudských možností a nespočetne veľa osudov žien, ktorých mená som si až nedovolila neprečítať celé. Ťažko a zároveň ľahko sa čítala táto kniha, napísaná bola veľmi čtivo ale samotný obsah bol veľmi ťažký na to, aby sa kniha dala prečítať za pár chvíľ, nešlo to, už len z úcty k ženám, ktorých vojnové životy kniha zachytávala.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) vzpomínky Sovětský svaz partyzáni ženy v 2. světové válce Rudá armáda cenzura ženy v armádě ženy a válkaAutorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Dlho som ju čítala, dlho, nie vždy bola nálada, nie vždy som chcela.
Koncept je jednoduchý. Svetlana Alexijevič necháva hovoriť ostatné (občas aj ostatných). A v tomto vydaní už dáva všetko a necenzuruje.
O tom, aká bola ženská druhá svetova vojna.
"Pri Stalingrade... Vynášam dvoch ranených. Jedného kúsok odtiahnem a vraciam sa. Takisto druhého. A tak striedavo, lebo sú ťažko ranení, nemôžem ich nechať, obaja dostali zásah, ako vám to len povedať, no vysoko do nôh, stekajú z krvi. Dôležitá je tu každá, každá minúta. Keď som sa už odplazila ďalej od boja, dym zredol. Odrazu si všimnem, že som vyniesla nášho tankistu a Nemca. Zhrozila som sa: naši tam hynú a ja zachraňujem Nemca. Bola som v panike. Tam v dyme som ich nerozlišovala... Vidím, že zomiera človek, kričí... A-a-á... Obaja sú obhorení, čierni. Niet medzi nimi nijakého rozdielu. A potom som si všimla cudzí medailón, cudzie hodinky, všetko cudzie. Prekliata uniforma. Čo robiť? Odtiahla som nášho, rozmýšľam: 'Vrátiť sa po Nemca, nevrátiť?'. Viem, že ak ho nechám, o niekoľko hodín zomrie. Steká z krvi. Odplazila som sa k nemu. Oboch som vyniesla.
Bol to Stalingrad... Najstrašnejšie boje. Najstrašnejšie. Ty môj poklad... Nemôže byť jedno srdce na nenávisť a druhé na lásku. Človek má len jedno srdce, preto som stále myslela na to, ako si zachránim to svoje."
Že vojna nemá ženskú tvár? Má ich stovky, tisíce...