Válka nemá ženskou tvář přehled
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Během druhé světové války bojoval v řadách Rudé armády přibližně milión žen, jejichž role a zkušenosti zůstaly prakticky neznámé. A právě o nich vypovídá knižní prvotinou pozdější laureátky Nobelovy ceny Válka nemá ženskou tvář. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se stovkami žen, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny se přihlásily do Rudé armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek ukazuje nehrdinskou stranu války, vypráví o špíně, zimě, hladu, sexuálním násilí, o utrpení a všudypřítomném stínu smrti. Je nepatetická, hluboce lidská a vydává působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla v Sovětském svazu vydaná poprvé časopisecky v roce 1984, o rok později následovalo knižní vydání a v roce 1986 vyšel rovněž její český překlad. Tato vydání však byla poznamenána řadou cenzorských zásahů. A tak se Alexijevičová ke své první knize po osmnácti letech znovu vrátila a zcela ji přepracovala: zrekonstruovala části, jež padly za oběť cenzuře, doplnila materiály, které si v době prvního vydání ještě sama nedovolila zařadit, přibyl rovněž zápis jejího rozhovoru s cenzorem a úryvky z vlastního deníku z doby, kdy kniha vznikala. V roce 2002 pak vyšla kniha v nové, definitivní podobě. Během patnácti let byla vydána ve 44 zemích a stala se autorčiným vůbec nejúspěšnějším dílem.... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2023 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
У войны - не женское лицо (U vojny ně ženskoje lico), 1984
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Válka nemá ženskou tvář. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (67)
Pohnutá, syrová kniha o válce z pohledu žen, které se jí aktivně účastnily. A to nejen jako zdravotní sestry a lékařky, ale také jako pilotky, řidičky, obsluhy protiletecké obrany, dělostřelkyně, odstřelovačky. Chce se mi skoro říct, že ženská do války nepatři, protože navzdory síle, obětavosti a hrdinství, je to zkrátka křehká (nikoliv slabá!) bytost. Pocit je tím silnější, čím na mě ze stránek knihy promlouvají nikoliv mladé bojovnice Velké Vlastenecké války, ale babičky, veteránky, o které se vlastní stát potom nedokázal pořádně postarat. Stejně jako o muže.
Ženský pohled vnáší i do svrabu války, a nebo spíše právě tam, jistou něhu a ženskost, skrze které jsou jakékoliv strasti a prožitky války tak nějak tragičtější, citlivější, smutnější.
Při vzpomínce na knihu se mi vybaví dvě věci. Pasáž z mého oblíbeného filmu, ve které hlavní protagonista říká, že nepřítelem není podle něho nepřítel jako takový, ale je jím sama válka. A druhá, kdy jedna z žen vypovídá příběh o Rusovi a Němci, kterak jsou společně dovezeni do nemocnice a Rus říká sestře, aby se nejprve podívala na Němce. Když se ho sestra zeptá proč, že je to přeci nepřítel, odvětí jí ruský voják že je to v první řadě taky člověk, a jde mu o krk, tak ať se na něj podívá. Záblesk lidství a života uprostřed smrti.
Bez zbytečné ideologie,bez patosu.Ty ženy si vytrpěly peklo.Skládám velikou úctu.Snad jen ještě citát z knihy.
"Vy jste spisovatelka.Tak něco vymyslete.Něco krásnýho.Bez vší,špíny a zvratků...Bez pachu vodky a krve...Něco jinýho,ne tak strašnýho ,jako je život..."
A.I.Medvedkinová
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (1)
„Dříví jsem v životě asi viděla míň než mrtvol… A jak strašný býval boj zblízka, boj muže proti muži… S napřaženým bodákem. Člověk z toho kolikrát až začínal koktat a trvalo několik dní, než se mu vrátila normální řeč. Copak tohle může pochopit někdo, kdo tam nebyl? Jak se to vlastně má vyprávět? Jak se u toho tvářit? Tak mi sama řekni: jak se mám tvářit, když ti vykládám takové věci? Jiní to dokážou, ale já ne. Já pláču. A přitom je toho zapotřebí, aby to tu zůstalo. Musíme to sdělit. Někde ve světě se musí uchovat náš křik. Náš kvil...“
Ocenění knihy (1)
2011 -
Angelus, Literacka Nagroda Europy Środkowej
Kniha Válka nemá ženskou tvář v seznamech
v Právě čtených | 14x |
v Přečtených | 350x |
ve Čtenářské výzvě | 65x |
v Doporučených | 50x |
v Knihotéce | 190x |
v Chystám se číst | 301x |
v Chci si koupit | 80x |
v dalších seznamech | 8x |
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) vzpomínky Sovětský svaz partyzáni ženy v 2. světové válce Rudá armáda cenzura ženy v armádě ženy a válkaAutorovy další knížky
2017 | Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
2015 | Doba z druhé ruky |
2016 | Zinkoví chlapci |
1986 | Válka nemá ženskou tvář |
2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Velmi silná kniha, druhá světová válka z pohledu žen, které byly na frontě. "Navařily jsem kotel polévky a kaše, ale po boji, to neměl kdo sníst"...jsou to střípky, kdy si člověk uvědomuje detaily války, tu hrůzu, kolik lidí muselo zemřít, aby... . Vydržely to stejné co muži, akorát poválce se nedočkaly vřelého přijetí jako muži, ale opovržení...několikrát bylo zmíněno..."byla jsi na frontě, tvoje sestry se už neprovdají, odejdi.." atd. Co udivuje, je že ideologie byla silnější než mateřský pud, kdy ženy nechávaly doma malé děti. Samozřejmě ne všechny, ale nejspíše jich bylo dost. Některé se vžili do role vojáků plně, některé musely propašovat trochu toho ženství do všedního života, protože byly ženy a ne muži. Pro mě nejsilnější kniha od Paní Alexijevičové, které se týká 2 sv.války.