Z Bagdadu do Istanbulu
Karl May
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/343563/bmid_z-bagdadu-do-istanbulu-Vtp-343563.jpg
4
249
249
Ve stínu padišáha / V tieni padišaha série
< 3. díl >
Nová, na Slovensku doteraz nevydaná „májovka“ Z Bagdadu do Istanbulu pokračuje v popise dobrodružstiev Kara ben Nemsiho, ktorého na amerických prériách nazývali Old Shatterhand, a jeho hrdinského sluhu Halefa Omara.
Přidat komentář
Třetí orientální dobrodružství tentokrát začíná v Kurdistánu na hranicích Persie, odkud cestují stateční rekové podél řeky Tigridu zpět do Bagdádu, v jehož okolí navštíví také starověký Babylón. Narazí na voňavou karavanu smrti, která veze mrtvé k pohřbu do svatých islámských míst a puch rozkládajících se mrtvol je zdrojem morové nákazy, kterou se Kara i Hadží nakazí. Karlos všechno ví, zná každé nářečí všude byl nejméně 2x, od všeho má klíče - za mlada to člověk hltal, dnes je to úsměvné a shovívavé počtení, na víc než střed to nevidím, indiánské příběhy mě bavily víc - 50 %
Krásná nostalgie dětství. Knihou Z Bagdádu do Cařihradu pokračuje hexalogie Ve stínu pádišáha, která představuje jedno z nejlepších děl Karla Maye. Příběh pokračuje tam, kde skončil předešlý díl. Z Kurdistánu cestují naši dva hrdinové zpět do Persie, do Bagdádu, při cestě do Damašku potkají karavanu smrti a onemocní morem. Ovšem jelikož mají silnou fyzickou konstituci, tak se uzdraví. Dostávají se do Damašku a poté nakonec i do Cařihradu. Na konci tohoto dílu se již přesouvají do Evropy, jsou v Drinopoli. Na motivy tohoto románového cyklu vznikly i tři filmy, které sice kvalitou knihám nedosahují, ale mají skvostné herecké obsazení: Lex Barker jako Kara ben Nemsí, Ralf Wolter jako Hádží Halef Omar al Gossarah a Marie Versini coby hlavní ženská hrdinka každého tohoto příběhu.
V Cařihradu-Istanbulu jsem kdysi několik měsíců pracoval. Je to obrovské a zajímavé město, odlišné od naší české reality. Měl jsem příležitost poznat ho z pohledu, který zůstává běžnému turistovi skrytý.
Autodílny na periférii města, ve kterých pracují malé děti, řeznictví na plotě u silnice, noční bar bez alkoholu, bytovky stavěné vedle městské skládky, a spousta milých a obchodně zdatných lidí. Na ochoz Galatské věže jsem také vystoupil, abych si připomněl třetí díl série Ve stínu pádišáha.
Hle, Karl May, mnohými opovrhovaný a vysmívaný, a kolik pestrých komentářů a postřehů zde jeho čtenáři napsali. Za to by se nemusel stydět mnohý renomovaný spisovatel. A proto mám tuto jeho sérii velmi rád - exotické prostředí, humor a čest postav, která už se dneska moc nenosí. Dnes už to tak nevypadá, ale v dobách bez internetu to bylo kouzelné čtení. A to dobrodružné kouzlo je tam přítomné stále.
Tak jsem se ocitla uprostřed série a v zemi, kde bych asi ani nezkoušela zakotvit.
Dobrodružství jasně odkrývá prastarý letitý naturel obyvatelstva, nuzota k přežití má svou silnou víru v Aláha, který po každé modlitbě odpouští hříchy, kterými se hřeší aby bylo co jíst a zradou si přilepšit na živobytí.
V tomto světě putují křesťané v karavaně přes oblasti kmenových bojových konfliktů.
Udržet si svou čest a dané slovo pomocí jde při bariérách jazyků a lehce nabytých totožností s velkými těžkostmi. Tato výdrž je pak ceněna, dělající jménu čest.
Audiokniha s mayovskou poutavostí.
Třetí část cyklu Ve stínu pádišáha. Pro mne, čtenáře, je v knize použito příliš místních názvů, mnoho různých kmenů a jmen náčelníků, bejů... Trošku se v nich, na rozdíl od německého spisovatele a dobrodruha, cestujícího Blízkým Východem pod jménem Kara ben Nemsí, ztrácím. Je až úsměvné, jak hlavní hrdina, pobývající v oblastech příběhu poprvé v životě, zná všechny místní reálie, každý potok, rokli, téměř všechna nářečí, historické pověsti a místní zvyky lépe, než místní obyvatelé... Příběh je akční, stále se něco děje. Jako děcko jsem ho hltal jedním dechem :-)
Ve třetím díle se to opět začíná parádně rozjíždět, i když je čas i na popisné (ale nikoliv nezajímavé) pasáže. Už se těším, jak zanedlouho otevřu Balkánské rokliny.
Ještě lepší než předchozí dva svazky. Román je doslova nabitý různými dobrodružstvími, z nichž jsou všechna kvalitní. Zároveň se jedná o poměrně temnou mayovku (smrt Mohammeda Emina, Hasana Mírzy, psa Dojana, nakažení dvou hlavních hrdinů morem). Druhá polovina knihy pojednává o bandě Ibrahíma Mamúra (alias Dawúda Arafima) v Istanbulu. Tato banda zločinců, jak se ukáže, spolupracuje s ještě větší a horší mafií na Balkáně. Druhá polovina cyklu je vlastně již jen o "Žutových lidech" (výrok filmového Halefa z filmu Žut). Celkové hodnocení: 95 %
Já si dokonce myslím, že Gustav Krum vystihnul atmosféru svými strohými a přesto výstižnými pérovkami mnohem syrověji a opravdověji než jsou třeba téměř 'fotografické' ilustrace z Orientu od Zdeňka Buriana, namátkou třeba v knize "Pouští a prérií". ALE! Oba to byli velcí umělci a každý uměl vystihnout tu podstatu ze svého úhlu pohledu.
Doplňuji, protože jsem ještě zapomněl na vynikajícího ilustrátora Věnceslava Černého (kterého si jistě všichni pamatují jako malíře obrázků z knihy Starých pověstí českých od Jiráska), který ilustroval nejen Maye v ranných českých vydáních, ale i mnoho Vernových příběhů a spoustu dalších knih.
Intoši s oblibou (a s nesmírným pocitem intelektuální nadřazenosti) zdůrazňují, že May byl pisálek, který psal o světě, který neexistoval a byl mimo a je dobrý leda tak pro děti. I když třeba USA vykreslil i podle stránek svých příznivců (kterým fakta zjevně nevadí a dokazují tím jenom, že fanda a příznivec něčeho nemusí být tupý a omezený fanatik slepě sledující předmět svého zájmu a obdivu) obraz Divokého západu z raných čtyřicátých let (ačkoliv Vinnetou a spol. se odehrávají až po občanské válce), musím konstatovat, že tady na Blízkém a Středním Východě se podle mně trefil více do reality.
Sice byl po návštěvě (tedy té reálné) v Egyptě zklamán, ale třeba Sýrie a Irák vypadá skutečně tak, jak je popisována a když jsem se před pár lety dostal do Istanbulu, našel jsem zde stále ještě ony dřevěné domy s charakteristickým vzhledem, ano přesně takovým, jak je Gustav Krum zachytil na svých skvělých ilustracích ze sedmdesátých let.
Samozřejmě jsem musel navštívit i Galatskou věž. A když už jsem byl až nahoře na ochozu, tak jsem si živě dovedl představit Umara ibn Sádik v boji se zlosyny a skoro jsem až hledal to místo, kde se jeden z nich ještě na chvíli zachytil, než Umar rázným říznutím poslal jeho tělo dolů a jeho černou duši do pekel...přitom, stejně jako v případě Jezídů v prvním a druhé části tohoto eposu nenásilnou formou Karl May seznamuje čtenáře se vznikem a dějinami islámu a důvody jeho velmi raného rozdělení na konfese, které svou vzájemnou nenávistí (trvající ovšem dodnes) dosáhly oné "úrovně", kterou si křesťanství užilo v 16 a půlce 17. století.
Díl je v zásadě velice smutný, zahynou zde dvě výrazné osoby a právě při pozorném přečtení oněch pohřebních súr Koránu, které přednášejí jednotliví pozůstalí na hrobě Muhammada Amína se člověk nestačí divit, jak ona teorie islámu kulhá (či spíše je s ní v naprostém rozporu) s praxí, kterou dneska bohužel poznáváme často až skoro (zatím) na vlastní kůži.
Turecko bylo v poslední třetině 19. století a vlastně až do Ataturkových reforem opravdu tak bídné, zkorumpované a beznadějně zaostalé, jak je zde (a nejen zde) popisováno. Skvělá reportážní kniha E. Škatuly z doby balkánských válek (1912 až 1913) to dokazuje více než přesvědčivě, stejně jako třeba Dějiny Turecka od pánu Kreisera a Neumanna.
A když už jsem stál na té Galatské věži a rozhlížel se v záři zapadajícího slunce kolem, vzpomněl jsem si i na Mayovo tvrzení, že Istanbul, Drážďany, Praha a Neapol jsou nejkrásnější evropská města. A když o tom tak přemýšlím, nebyl daleko od pravdy, byť Neapol znám jen z obrázků a filmů.
Karel May byl na rozdíl od řady uznávanějších spisovatelů (vybavuje se mi třeba šovinista Verne, který nevynechal příležitost odsuzovat britský kolonialismus, aniž by si jen trochu přiznal, že Francouzi se chovali v lepším případě stejně jako skrytě nenávidění Britové) skutečně stoupencem rovnosti lidí bez rozdílu jejich národnosti, rasy a samozřejmě i náboženství a z jeho díla to i přes sžíravou kritiku poměrů přímo čiší. Na druhou stranu, jeho odsuzování Řeků (zde třeba onen plukovník, řecký konvertita zachráněný z hašišového doupěte v Cařihradu) mi v mládí připadala poněkud přehnaná, než jsem zjistil, že i v tomhle měl pravdu (stačí si přečíst třeba Dějiny Řecka nebo Rumunska – počínání řeckých místodržících ve Valašsku a Moldávii nebo jejich - myšleno řeckých ortodoxních duchovních na čele s cařihradským patriarchou, denunciace a snaha likvidovat pomocí vládnoucích Turků balkánské ortodoxní církve či Krvavou odyseu od M. Šedivého).
Inu, ono číst ty mayovky v odrostlejším věku není vůbec zbytečné. Občas vás to přivede jinam a donutí vás to srovnávat a pokud ne, ty knihy vás prostě velice potěší. Což se o stozích jiných renomovaných knih a adorovaných autorů rozhodně říct nedá. S intoši si o nich sice nepopovídáte a budete za hlupáka a omezence, ale s normálními lidmi ano. A těch je o řády více.
Třetí díl série jsem opět po letech přečetl a osudy hlavních hrdinů Kara ben Nemsí a Halefa Omara mě opět na pár večerů zaujaly.A musím říct,že moje hodnocení knihy se i po letech nezměnilo.
Když jsem tuhle knihu četla poprvé, neměla jsem přečten první díl Pouští, což byla skara velká chyba. Aby se pak člověk divil, že ani za mák nerozumí tomu, co se děje na konci knihy... Líbilo se mi, jak se Halef zachoval, když zjistil, že Kara má mor. Nebo ten drobný detail, že plakal, když se Kara zhroutil k zemi a on užuž myslel, že zemřel, nebo ještě dřív, když zraněn spadl z koně. Líbí se mi tyhle momenty, když se ukáže, že má někdo o někoho strach a jak ho má rád :)
Tento třetí díl série se mi vždy velmi líbil, neboť je nabitý akcemi v různých lokalitách osmanské říše. Kara ben Nemsí cestuje se svými přáteli od polopouští a hor Kurdistánu přes starodávná města Bagdád, Damašek, Baalbek, Tripolis až do Cařihradu a balkánského Edirne a všude zažije nebezpečná dobrodružství při nichž nejednou jeho život visí na vlásku. V tomto dílu se zároveň propojují některé události z předchozích dílů - hlavní hrdinové postupně rozkrývají rozsáhlou strukturu zločinecké organizace a v zájmu spravedlnosti stíhají její čelné představitele. Příběh tak přechází do zajímavé formy ryzího dobrodružství na pozadí tajemné detektivní zápletky v kulisách upadající osmanské říše. 90%
Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.
1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)
2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.
3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.
4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“
5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.
6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“
hodně smutný díl, který nás seznamuje s problémy mezi sunnity a šííty. Zbytečná smrt šejka Muhammada, Peršanů a nakonec i psa budí u čtenáře beznaděj. Karavana s mrtvolami je neuvěřitelný zážitek, mor je pak přímým důsledkem této příšerné zvyklosti.
V tomto díle se náhodou zformuje kolem Kary skupinka lidí, kteří hráli určitou roli v prvních dvou dílech. Setkání dřívějších aktérů ve velkoměstě není pro čtenáře moc uvěřitelné, ale pro budoucí děj bohužel nutné. Opouštíme jednotlivé loupeživé gangy a náboženské a oblastní boje a hurá na stíhání organizovaného zločinu. Souboj s mafiány na Balkáně může začít
Celá série Ve stínu padišáha je povedená a čtivá, Z Bagdádu do Cařihradu je její nejtemnější částí - smrt šejka Muhammada Amína nebo popis šíitských fanatiků a nákazy morem jsou velmi sugestivní. Děj knihy se odehrává před cca 140 lety, ale současný Irák se od tehdejšího příliš neliší, snad jenom, že současní fanatici a banditi mají lepší zbraně a logistickou podporu.
Tuhle knihu nelze hodnotit zvlášť, ale jako součást celé série. Myslím si, že společně s Vinnetouem se jedná o zlatý autorův počin. Jedno napínavé dobrodružství střídá druhé a třetí a vše nakonec spěje k velkému vyvrcholení. Kara ben Nemsí se jeví jako lidský a téměř nepřemožitelný hrdina, který se dokáže svou chytrostí a silou dostat z jakékoliv šlamastyky. Navíc má celá série i vysoký morální kodex.
Štítky knihy
německá literatura pro mládež Arabové Karel May, 1842-1912 dobrodružné romány
Autorovy další knížky
| 1969 |  Syn lovce medvědů |
| 1970 | Pouští |
| 1971 | Divokým Kurdistánem |
| 1968 |  Černý mustang |
| 1981 | Poklad ve Stříbrném jezeře |
Třetí díl se posouvá nejen větším rozsahem s místy děje, ale za mě i kvalitou. Postavy nejsou nesmrtelné, je zde více napětí a příběh mě bavil. Ani mi už nepřišel Kara ben Nemsí tak (až nesnesitelně) přemoudřelý a úžasný - nebo jsem si na to už zase zvyknul.
K tomu krásně vykresleno Gustavem Krumem. Tyto knihy jsou zkrátka skvělé.
Uzavírá se jedna kapitola příběhu, setkáváme se až s nebývalým počtem postav z prvního dílu a přesouváme se do druhé části příběhu s protřelými Balkánci. Těším se!