Žut

A je to tady. Finále tohoto cyklu a vše završeno. V rámci série hodnotím jako trochu slabší díl, ale jako celek 5/5, je to prostě krása. Občas fakt obdivuju Maye, že dovedl tak hezky popsat místa, do kterých nikdy ani nepáchnul.
Kresby Gustava Kruma v tomto díle jsou za mě na nejvyšší úrovni, všechny jsem si je dokonale pamatoval nějakých 20 let, tenkrát jsem je v první/druhé třídě studoval pomalu pod mikroskopem.
Mírně mi přišlo málo napínavé a zajímavé celé vyvrcholení, kdy přece šlo o dopadení Žuta, což je něco, k čemu se tak dlouho směřuje. Ale všechny linky byly uzavřeny, vše vysvětleno, nemohu si stěžovat.
Tak zase třeba za 10 let!

Krásná nostalgie dětství. Knihou Žut se uzavírá hexalogie Ve stínu pádišáha, která představuje jedno z nejlepších děl Karla Maye. Příběh pokračuje tam, kde skončil předešlý díl. Mübarek je dopaden, dostávají z něj informace. Kara, Hádží a další přátelé proto pokračují v pronásledování Žuta. Dostávají se až na Šarskou planinu. V okolí řek Vardar a Treska nalézají množství vypálených vesnic. Ale poté odhalují identitu tajemného Žuta a dokonce i vrahy muže z pouště z prvního dílu. Se všemi se musejí naši hrdinové utkat. Tato cestovní sága z Orientu nakonec končí dojemným rozloučením přátel. Na motivy tohoto románového cyklu vznikly i tři filmy, které sice kvalitou knihám nedosahují, ale mají skvostné herecké obsazení: Lex Barker jako Kara ben Nemsí, Ralf Wolter jako Hádží Halef Omar al Gossarah a Marie Versini coby hlavní ženská hrdinka každého tohoto příběhu.

Snad nebudu spoilovat, řeknu-li konec dobrý, všechno dobré! Stejně jsme to všichni čekali. Kara ben Nemsí, stojící ve stínu vládce všech věřících, vítězí na celé čáře i v závěrečném dostihu na svém Ríhovi, na překážce, proti které je Velký Taxis jen prolézačka pro děti.
Finální kniha série je možná nejlepší ze všech, anebo stejně dobrá jako předchozí. Každopádně přečíst ji musíte!

Vyvrcholení šestidílného cyklu Ve stínu Padišáha

U uhlíře Šarky jsem se sice místy lehce nudil, ale i tak je to důstojné zakončení série.

Pronásledování (stále většího počtu) zločinců a boj s Žutovou bandou zcela intenzivně pokračuje i v posledním dílu cyklu. Od dobrodružství v Sabanově chatrči (okolo 100. strany 4. dílu) zažívá čtenář jeden střet se "Žutovci" za druhým. V tomto dílu se nejprve ve velkém nebezpečí ocitá Halef, v další epizodě je příběh okořeněn střetem s medvědem, u Ďáblovy skály dojde k velkému boji se zločinci, Kara odhalí místo hrůzy a osvobodí přítele Lindsaye, cestou roklemi dochází k dalšímu většímu bojovému střetu s Žutovými lidmi. Na posledních sto stránkách se Kara a jeho přátelé střetnou s hlavou bandy. Po několika komplikacích se příběh uzavírá smrtí hlavního padoucha a krutým potrestáním jednoho z jeho důležitých nohsledů. Na posledních pár stránkách je čtenářovi vylíčeno loučení Kary s řadou jeho přátel. S několika z nich se vydává lodí do Jeruzaléma, asi dva měsíce po návratu do Německa obdrží květnatý dopis od Halefa. Přestože v tomto dílu toho není moc originálního, dokázal mě spolehlivě bavit až do konce. Celkové hodnocení: mírně nad 90 % Cyklus je jedním z husarských kousků Karla Maye. Ve stínu padišáha alias Po stopách zlého činu mě velmi bavilo, zcela jistě tento cyklus patří k nejlepší třetině díla Karla Maye. Pokud se intelektuálové štítivě straní Maye a odmítají brát jeho dílo jen trošku vážně (názor jednoho komentátora na této databázi), projevují svou omezenost a dokazují tak okolí, že vlastně žádnými intelektuály v pravém slova smyslu nejsou. Osobně mám vysokoškolské vzdělání humanitního směru, zároveň miluji Karla Maye a jeho dílo (s výhradami i filmové přepisy tohoto díla). Howgh!

No, a je zase konec. Všechno dobře dopadlo, Žut se potrestal sám a Kara se vyhnul tomu, aby osobně někoho "odrovnal". Na druhou stranu například scéna, kdy zajatý Žut uprchne z vlastního hanu poté, co Halef a spol. neprovedou dostatečně prohlídku místa a Kara je se sirem Davidem a kupcem Galingrém přepaden uvnitř a musí se osvobodit tak, že střílí revolverem ty, kteří se ho snaží spoutat, do břicha vyvolává otázkou, co taková kulka do břicha asi způsobila kromě pozdější smrti, nicméně ona ta snaha nikomu neublížit (maximálně tak bičem...) je chvílemi až křečovitá. A když už si Karl May neví rady, odehraje se pomsta jako férový souboj - viz. Osko a především na konci Umarova exekuce, kdy nechá vraha svého otce žít, ale vydloubne mu oči...brrr, snad ta smrt by byla lepší, než se zbytek života v daném prostředí vláčet slepý. Ale to je princip trestu a vede to k úvaze, jetsli něco podobného skutečně není horší než relativně rychlá smrt - jako v případě samotného Žuta. Docela by mně zajímalo, jak si šíita Žut mohl získat takové renomé a hlavně vůdcovské postavení mezi sunnitskými Albánci, ale to je asi jedno. Potešilo mě, že Karl May tady přece jen zaznamenal, že Srbsko bylo v té době nezávislý stát - Žut přece chtěl Ríha, aby na něm v čele svých stoupenců vedl vpád do Srbska. Při znalosti tehdejších poměrů si myslím, že srbská armáda a četnictvo by si s ním poradily mnohem snáze, než obdobný mocenský aparát tehdejšího Turecka - resp. osmanské říše. Radost jsme měl z oné charity, jejíž "obětí" se stali (a ne jednou - trumfování se sira Davida s Galingrém mělo své vítěze v případě obdarovaných) jak Osko s Omarem, tak především Halef, ocenil jsem velkorysost sira Davida, který Ríha nezískal, ale v jeho vstřícnosti vůči Halefovi se to nijak neprojevilo a vydavateli tohoto vydání jsem vděčný, že cyklus neobsahuje onen dovětek, kdy dojde k tragickému úmrtí milovaného koně při návštěvě Kary u Haddádů "někdy" později. Takže, dočetl jsem a někdy příště zase neshledanou v tuniské poušti. A už se těším, co v knihách zase objevím nového a jak se budu na tolikrát "přehraný" příběh dívat...Žut byla první kniha z tohoto cyklu, která se mi dostala do ruky desítky let nazpět a vůbec nevadilo, když jsem pak četl předchozí díly (s výjimkou Pouští - tu jsem dostal až jako poslední a už v tomto vydání z Olympie) až následně, takže jsem věděl, jak to "dopadne". Tohle se prostě neomrzí. Filmové verze jsou ubohoučké a nestojí na rozdíl od indiánek za pozornost, ale tohle je celoživotní srdcovka - díky moc Mr. Karo!!! A příště se zase těším na shledanou.

Tenhle poslední díl série hodnotím jako nejlepší.Logicky poskládaný závěr objasní i některé neuzavřené věci z minulých dílů.Překvapivé je i to,že se setkáme znovu s Lindsayem.Nejlepší je hlavně závěr,kdy se loučí Kara s Halefem.

Dobrý závěr - a lepší než filmové !!

V závěrečném dílu se uzavřou úžasná dobrodružství Kara ben Nemsí i celá jeho anabáze po Osmanské říši. Hlava zločinecké organizace - Peršan Žut - mu bude důstojným soupeřem. Dokončí se i zápletka odhalených zločinů z prvního dílu.
Zajímavé je, že autor svého hlavního hrdinu vybavil nekonečnou vírou v nápravu i těch nejšpatnějších zlosynů. Kara ben Nemsí se vždy snaží odhalit a zamezit zlu, ale o větší potrestání viníků už tolik nestojí - snaží se je spíše domluvou přivést k poctivému životu. A dokonce i při sebevíce nebezpečných soubojích se vždy snaží zachovat život protivníka. Vlastně během celé ságy nezabil přímo ani jednoho nepřítele. Snad jen řezníka Čujana - ale i toho zastřelil jen náhodou (a navíc jen držel hlaveň a spoušť zmáčknul Osko). Křesťanská víra Karla Maye pronikla do těchto dobrodružství v Orientu více než do dobrodružství Old Shatterhanda na Divokém Západě.
Ve stínu padišáha je každopádně výborné dobrodružné čtení. Mám pro tuto sérii slabost už od dětství a ani s přibývajícím věkem se to nemění. I závěrečný díl hodnotím velmi vysoko. 90%

Vynikající série, umocněná i krásným zpracováním vydavatelství Olympia. Krásné kresby Gustava Kruma vystihující atmosféru.
Pro všechny díly platí, že popisy ušmudlaných Turků, Arabů, či Balkánců, prostě všech lenivých synů Orientu, patří k tomu nejvtipnějšímu z pera Karla Maye vůbec.

1) První díl Pouští začíná několika samostatnými epizodami v Tunisku a Egyptě uvádějícími do děje pozdější padouchy, pak už se děj ale usazuje a začíná běh napříč Arábií, Old Shatterhand - zde Kara ben Nemsí prchá z Mekky, jeho průvodce Hadží Halef Omar je vtipný chlapík a skvělý a neohrožený ochránce, Šejk Muhammad Amín důstojný představený kmene Haddadů, Ajša z kmene Atejbů podmanivá a ojedinělá, ale kdo mi učaroval nejvíc? Sir David Lindsay! Je dokonalý. Pravý Angličan, vědom si své britské převahy nad okolním světem. Neumí kváknout ani slovo jinak než svou mateřštinou a je tak na Kara ben Nemsího odkázán, když ale ví, o čem je řeč, pak je stejně odvážný, duchaplný a schopný jako Kara ben Nemsí. Není v jeho stínu ale vedle něj, skoro jako na západě Vinnetou. A především je Lindsay naprosto nad věcí, protože co jsou všechna nebezpečí proti vášnivé touze vykopat a věnovat britskému muzeu fowlinbulla (asyrského okřídleného býka) Bez motyčky ani krok :-)

2) Druhý díl je pro mne asi nevtipnější a nejlepší z celé série. Putujeme divokým Kurdistánem. Dokončuje se příběh Alí beje a jeho Jezídů (v souvislosti s jejich genocidou islámským státem r.2014 jsem o nich slyšel poprvé a zde je Karel May krásně popisuje a chválí před 150 léty aniž vytáhl paty z Německá - smekám). Podstatná část knihy nás zdrží v Amadíí u báječného Selima Agy a jeho květiny Mirsely. A když ji opustíme dosahuje dokonalosti sir Lindsay při lovu na medvědy. V nebezpečném okamžiku nezaváhá ani na okamžik! Zajetí, boj, horkokrevní svobodní Kurdové a jejich hrdost i krvavá historie a nakonec duch jeskyně (stařenka jejímž předobrazem byla Mayova babička), který vše napraví. Tady by to celé mohlo končit.

3) Ve třetím díle musíme zpátky z Kurdistánu a do Bagdádu (a dál do Cařihradu), to je opravdu přes světlé chvilky nejtemnější díl. Loučení navždy s některými postavami (Muhammad Amín či Peršan Mírzá) a s jinými dočasně. Všude zaostalost, krevní msta, špína, beznaděj, mor. Velmi sugestivní popis. Jediné co člověka těší, když se morem nakazí i Kara ben Nemsí a Halef, je vědomí, že oni se z toho jako vždy vylížou :-) a cesta povede dál. Zjevují se tu totiž padouši Ibrahim Ma'múr a Armén Barúd el Amaza z prvního dílu a cesta vede do Cahřiradu a dál na Balkán. Ještě v Sýrii, pod velkolepými troskami starověkého Baalbeku si Kara ben nemsí povzdechne: "Jaký to rozdíl mezi pokolením, které zvládalo tak mohutnou hmotu, a tím, které opírá své ubohé chýše o zdi trosek!" Mluví mi z duše.

4) Na Balkáně začíná tak trochu onemaneshow Kary ben Nemsího. Halef tropí hlouposti, dva noví druhové jsou méně výrazní a tak je vše na Mr.Karovi. Charakteristika tučného taškáře Bošaka i dalších nutí k smíchu. Vedle moudrých biblických výroků z úst Kary hluboce pokýváte hlavou nad hodným synem knihkupcem Alím: " Vzývám Všemohoucího, aby mi otce ještě dlouho zachoval. Otce a matku máme jen jednou. Zemřou-li, pak vezme hrob dítěti to nejdražší a žádný člověk na světě už s nám pak tak dobře a pravdivě nesmýšlí.“

5) V zemi Škipetarů se pokračuje ve stejném duchu jako ve čtvrtém díle. Stejně jako v něm mi chybí velkorysý sir David Lindsay. Výrazným nepřítelem se stává falešný světec a žebrák v jedné osobě Mübarek, který Karu benNnemsího nenávidí celou svou černou bytostí, přesto je to na neomylného Almána málo. Kara zvládá vše i s vyvrknutým kotníkem, což je jediné zranění, které si sám způsobí v jinak snadném boji s padouchy Alacyi. Vše směřuje k Žutovi.

6) Vyvrcholení a závěr série. Halefovo mlsání, lov na medvěda, likvidace nepřátel v soutěsce, pak strhující přemožení Peršana Žuta, a vypořádání se s vrahem Hamídem ela Amazou z prvního dílu. Znovu se setkáme s Lindsayem, byť z něho zde dělá autor trochu nešiku, což mne maličko mrzí. Loučení je nostalgické a Halefův závěrečný dopis Karlovi do Německa moudrý jako ponaučení staroegyptského mudrce: „Buď vždy spokojen a nereptej! Buď vždy ctnostný a vyhýbej se hříchu a zločinu! Buď vždy střídmý, skromný, ochotný a varuj se opilství!“

poslední tři díly série jsou trochu jiné. Z Kary se stává větší nadčlověk, než dříve. Hravě se naučí ovládat čakan, takže albánští "divoši" ztratí poslední výhodu, kterou by nad ním mohli mít. Děj se tak trochu opakuje, tj. vyslechnout tajně padouchy, zesměšnit je a posunout se o level výš směrem k vrcholku ledovce. Záchytným bodem je nějaká chatrč, jeskyně či něco podobného. Semtam narazí na známého (anglický lord) či starého známého padoucha, se kterým má skupinka nevyřízený účet. Všechny nitky se sbíhají k vážené osobě, která má krycí jméno Žut a má opravdu hodně dlouhé prsty. Závěrečné stíhání s Ríhem v hlavní roli je super, loučení s postavami na konci posledního dílu pro čtenáře nelidsky nostalgické