Vítr z hor
Andy Wildwood
Ve válce s Příšerou série
1. díl
Do poklidného Taarského království vtrhli Ságové, uctívači kultu Temnoty, spolu s armádami nelidských chortojů, divokých horských opic posedlých démony. S armádou stvůr se Ságům podařilo podmanit si celý Taar a usednout na trůnu, poté rozpoutali válku i se všemi okolními zeměmi. V Jižním království žije Jon-thar Lovec, jeden ze synů lovce žijícího v horách. Jon i jeho bratři museli odejít do války proti armádám příšer. Temnota postupně vzala Jonovi všechno. Připravila ho o bratry, rodiče, první lásku, svobodu. Ukradla mu život v těch nejkrásnějších letech, na prahu dospělosti, nasadila mu okovy a na dlouhých osm let ho uvrhla do otroctví v Taaru. Jednoho dne se mu podaří uprchnout. A zde začíná jeho pouť. Pouť za svobodou a odplatou. Pouť za nalezením nové lásky a nového života... Romanticko-hrdinský fantasy příběh.... celý text
Přidat komentář
Autorovi bych nejprve chtěla poděkovat za poskytnutí knihy. Mám k ní ale jedno velké ALE. Bohužel jsem knihu nedočetla, byť jsem se fakt snažila. Začala jsem někdy v lednu při čekání na autobus a to podotýkám, že přečtu fakt všechno. Ale tohle se nedalo.
Budu upřímná - námět byl dobrý, nápad na příběh super. Ale autor by měl zapracovat na podání. Sama jsem měla pár pokusů o napsání knihy a tohle mi to dost připomínalo. Zaprvé bych některé situace mnohem více rozepsala. Celé to bylo hop a skok a hotovo. Proč nedat více prostoru některým situacím, měla jsem pocit, že několik týdnů je nahuštěno do 3 stránek. Zadruhé - mnohem více se věnovat jednotlivým postavám. Dodá to příběhu na opravdovosti, čtenář bude soucítit, nikoliv to číst jako popis. A zatřetí mám radu, aby se autor zaměřil nejprve na povídky. Nemyslím to zle, ale pokud bude příběh na pár stránek, tak se u toho více přemýšlí a spíš se "naučí" psát. Tohle bylo moc velké sousto. Neříkám, že tam není potenciál, ale chce to ještě na sobě zapracovat, naučit se více rozebírat děj a situace (nikoliv popisovat krajinu jak Jirásek :) ). Tu knihu vzít a víc rozepsat. To nevadí, že stránky přibydou. Nejsem zastánce názoru, že pokud je kniha tlustá, tak se autor neumí vyjádřit. Právě naopak.
Takže souhrn - na knize by to chtělo ještě zapracovat :)
(SPOILER) Zpočátku na mě kniha nepůsobila nijak špatným dojmem, jediné, co mi vadilo, byly předlouhé popisy míst apod. Poté se k tomu přidaly z mého pohledu dosti kýčovité romantické situace, příliš podrobné popisy násilí a nelogičnost některých situací. SPOILER Například Jon popisoval sounáležitost v trestanecké kolonii a mluvil o bratrech a sestrách, ale poté při příchodu Yany si všichni začali pomáhat a mít se rádi – já pochopila, že to tak už bylo dávno? Jako autorova prvotina to není úplný „odpad“, ale rozhodně mě tato kniha nenavnadila k čtení případných dalších dílů, i když prolog i epilog byly zajímavé a poutavější než zbytek knihy.
Existuje jen pár knih, které jsem odložila a nedočetla. Bohužel je tato mezi nimi.
Styl psaní není dobrý. V některých místech nedává text úplně smysl.
A autor by si měl o některých věcech, zejména chování žen v kritických situacích, něco nastudovat.
Většinou se snažím knihu dočíst, i když se mi nelíbí. Ale tohle se nedalo.
Knihu jsem dočetla zhruba do třetiny.
Kniha se mi líbila, autor umí skvěle popisovat prostředí, lidí i situace. Postavy byli super a děj ze začátku rychle plynul, ale od půlky knihy to začalo pokulhával. Četla jsem to poměrně dlouho, protože některé pasáže byli až moc popsané, skoro nudne... co mi nejvíc vadilo, že i do nejvíc napínavých situacích narval romantiku, lásku atd... Zdálo se mi to hrozně kýčovité....
Celkový pocit z knihy mám dobrý. Upřímně doufám, že bude druhý díl. Jsem zvědavá, jak dopadne povstání. Pokud bude druhý díl, tak prosím méně romantiky =D
Autor je nadaný a umí se barvitě vyjadřovat. Popisy jsou detailní a často velmi nápadité. Bohužel jejich přemíra trochu narušuje akčnost a tempo knihy. A také ji zbytečně prodlužuje. Na mnoha místech by mi stačila jedna dvě věty. Místo nich však autor nabízí několik rozsáhlých odstavců. A v polovině už mi čtení kvůli těmto (z mého pohledu) zbytečnostem přišlo téměř vysilující. Sám příběh i postavy jsou ale velmi zajímavé a nutily mě ve čtení pokračovat. Kdyby byl Vítr z hor o polovinu kratší, případně snad rozdělený na více kratších částí, četl by se mi mnohem lépe a příjemněji. I tak jsem si ale tohle dílo moc užila a těším se na další.
V první řadě chci poděkovat autorovi za poskytnutí knihy.
Bohužel jsem nedočetla. Když jsem zjistila, že ani po půl roce čtení nemám přečteno ani 150 stran a dál se mi fakt číst nechce, tak jsem to vzdala. Příběh má možná potenciál, ale bohužel si nedokáže držet mou pozornost a po pár stranách mně přestal zajímat.
To, že se hlavní hrdinové do sebe zamilovali asi za pět minut, raději nebudu komentovat. Celkově psychologie postav mi za těch pár přečtených stran přišla nezvládnutá.
Dějově nezajímavé, předvídatelné, místy nejen naivní, ale naprosto stupidní. Ať si autor sežene několik betareadrů, rozhodně ne řad kamarádů, rodiny a lidí, co mu tady psali pochvalné komentáře, a korektora přes stylistiku. A celé to přepíše.
Za mě je to ne.
1) Stylisticky velmi chatrné – opakují se myšlenky, popisy i slova / slovní obraty, často i v rámci souvětí, odstavců (iritující jsou hlavně několikrát recyklované kecy o lásce a svobodě). Některé věty nedávají smysl / vyznívají úplně jinak, než autor zamýšlel, např.:
„Dozorci a stráže, složené z chortojů a lidských vojáků hlásících se k uctívačům temnoty s otroky zacházeli krutě a nemilosrdně, mnoho jich zahynulo vysílením.“
ta představa stráží padajících vysílením z toho, jak moc krutě a nemilosrdně zachází s otroky.
„Nebylo nakonec jedno, kdo ho stíhá? Pořád to byl někdo.“
??? you dont say
2) Tuny ubíjejících a zdlouhavých popisů, nemístně nadnesených a lyrických. Místy mi připadalo, že se autorovi do středoškolského líčení (fantastické) krajiny omylem připletl hlavní hrdina se svou dějovou linkou. Všeho moc škodí.
3) Kupí se jedno klišé na za druhým. Hrdina je podle všeho testosteronem nabušená Mary Sue s mečem. Nezastaví ho otroctví, roky strádání v nelidských podmínkách, zima, zranění, pád z velké výšky, přesila nepřátel, šípy, meče, údajně neporazitelná magická monstra nic z toho se na něm nijak nepodepíše. Ale jeho síla / slabost osciluje v naprosto neuvěřitelných extrémech. Jeho „tragická“ minulost je tuctová, motivace nepřesvědčivé a povrchní.
Spolu s hlavní (ne)hrdinkou sype magický motivační citát pokaždé, když se jim děje nějaké příkoří. Ospravedlňuje se tím jejich nesmrtelnost a odolnost vůči jakýmkoliv psychickým strastem.
Postavy jsou dokonale černobílé. Žádná snaha o psychologický vývoj whatever Prostě jste buď životem zkroušený otrok = ctnost sama (Nikdo nedonáší, nešmelí apod. Všichni si pomáhají, povstalci zrovna tak jo, jasně.), nebo sadistická zrůda, která se tak chová... prostě proto???
A obávání chortojové jsou neporazitelní a nebezpeční, jen když se to zrovna hodí.
4) Svět nedává smysl. Na první pohled to má – nějaké dějiny, rádoby mytologii, mapu, spoustu zemí, národů ale nic z toho pořádně nefunguje. (Vymýšlení místních názvů taky nedalo moc práce.)
Temný kult je zlý víceméně jen protože má v názvu “temný, krom toho, že jim otroci rubají kámen jsem nějak nepochopila, KDO jsou a CO je jejich cílem, PROČ staví chrámy atd. Co budou dělat až zotročí celý kontinent? Jak vůbec můžou jako společnost fungovat, když mají jen otroky, lidské dozorce a chortoje?
Důvod proč Taar neútočí na Jer-nahm nedává ani v nejmenším smysl. Ono vlastně celé království Jer-nahm s tím, jak se podle všeho místní chovají k sobě a k uprchlým otrokům nedává smysl.
Hlavní hrdinové jsou údajně „drsní a zkušení horalové/ky“, ostřílení zkušení bojovníci ale vůbec se tak nechovají a dělají stupidní chyby. Hrdince je přes 20, jak to, že už dávno není vdaná a nemá 4 děti? Jak může její bratr žít po 30 u rodičů? V rádoby středověku, s předpokládanou průměrnou dobou dožití???
5) Ne, znásilnění opravdu NENÍ empowering moment pro ženské hrdinky. Autor se sexuálním násilím zachází necitlivě a naprosto pitomě, bagatelizuje následky, hlavně, že násilníci prohodí nějaký dvojsmyslný urážlivý humr směrem k oběti. Hnus.
A ani s konsensuálním sexem evidentně moc zkušeností nemá, stejně tak jako s myšlením žen / ženských hrdinek. Navíc se s tou hromadou nechráněných styků nijak neřeší těhotenství (jsme v rádoby středověku). „Romantická“ linka je špatný vtip, ale to už je jen třešnička na konec.
Vítr z hor je první knihou ze série Ve válce s Příšerou a zároveň prvotinou (pro mě dosud neznámého) autora. Jedná se o romanticko-hrdinské fantasy, které si mě nečekaně našlo samo a já s vděkem ho ve své skromné e-knihovničce přivítala. Nejedná se o typ fantasy, který bych četla každý den, ale zároveň mám mysl otevřenou a dám šanci čemukoliv.
Příběh autor vypráví velmi pěkně a z jeho podrobných popisů okolí i lidí jsem si dokázala o všem udělat přesný obrázek. Avšak dialogy už kolikrát tak povedené nebyly a působily hrozně uměle (neseděly k situacím a emocím postav).
Narazila jsem i na pár věcí, které mi v knize vyloženě vadily či iritovaly. V první řadě to bylo opakování slov. Už ze začátku jsem viděla slovo "zranění" tolikrát, až jsem si u toho musela povzdechnout. Zároveň autor opakoval i některé informace (asi aby to došlo i méně chápavým čtenářům).
Dalším bodem byla navázání vřelých vztahů rychlostí blesku. Hned prvním bylo "zamilování" Ya-ny, která se zabouchla během pár hodin do mladíka, který byl celou dobu v bezvědomí a nějaké informace si o něm mohla jen domyslet. Na jednu stranu chápu, že pro ni představoval neprobádané území a mohla pocítit něco jako touhu, ale rozhodně ne lásku. Bohužel to nebyl jediný nesmysl, který se v knize nachází - Jon musí být nesmrtelný, protože jinak si veškeré události nedovedu vysvětlit, některé věci postrádají logiku (třeba že Yannu projití peklem nijak psychicky nepoznamenalo) a autor si občas protiřečí.
I přes veškeré nesrovnalosti se mi příběh líbil a věřím, že se spisovatel ze svých chyb poučí a další díl bude alespoň o stupeň lepší (i když z hlediska ukončení příběhu by další díly v podstatě nebyly třeba). Závěrem bych chtěla autorovi poděkovat za poskytnutí e-knihy a přeji mu mnoho zdaru a inspirace při psaní. :)
V první řadě bych chtěla poděkovat autorovi za poskytnutí e-knihy.
Kniha byla celkem čtivá, příběh byl originální a dobře zpracovaný, skvělé popisné pasáže. Líbila se mi mapka na začátku knihy a prostředí ve kterém se to celé odehrávalo.
Co se týče postav nejvíce se mi líbil Jon, jeho oddanost ke své lásce a jeho vnitřní souboje se svou myslí. Ya-na je velká bojovnice, a i když je na pokraji sil snaží se pomáhat ostatním.
Kniha by zasloužila více pozornosti. Hodnotím velice kladně.
Pro začátek bych ráda řekla, že jsem celkem nenáročný čtenář a jsem ochotná spoustu věcí prominout. Na Vítr z hor jsem narazila úplnou náhodou, celkem mě zaujala anotace a rozhodla jsem se půjčit si knihu od naší knihovny, jsem opravdu ráda, že naše knihovna nabízí o možnost půjčování e-knih, protože kdybych si ji musela koupit, asi bych se do smrti nenáviděla.
Prolog se mi opravdu líbil a příjemně mě navnadil, ale po tomto slibném začátku přišlo jen hořké zklamání. Od začátku první kapitoly následovala jedna chyba za druhou. Hlavní hrdina Jon měl být na straně 25 už po páté mrtví, jak se mu podařilo přežít je mi záhadou, a to ještě nebyl konec, napočítala jsem deset smrtí v průběhu děje, pak už jsem neměla sílu to počítat. Nesmyslné a zbytečné Dialogy kam se člověk podíval. Velice častá autorova neznalost různých věcí se nedala přehlédnout. Zejména mi vadila neznalost sociologie různých zvířat. Bylo řečeno, že tygři loví v párech. Neloví, jsou to samotáři, ať už horští nebo jiní. O kus dál jsme se dozvěděli, že jsou to samotáři, to sice je pravda, ale protiřečí to informaci o lovení v párech, a okus dál jsme se dozvěděli, že žijí v rodinách, to zase protiřečí tomu, že jsou samotáři. Došlo tu i ke rvačce mezi vlky a kožešinu tygřice. Vlci z jedné smečky by se mezi sebou neprali, ale už vůbec by se neprali o kožešinu, která je nezasytí. Tady radši opustím úsek chyb.
K samotnému příběhu. Děj byl velice předvídatelný, pokud je v příběhu řečeno, že se něco nesmí stát, můžete rovnou začít čekat na okamžik, kdy se to stane.
Dál tu je nulový vývoj postav. Postavy si prošly peklem, ale nedočkáme se žádných následků, všichni se chovají, jako by se nic nestalo.
Všechny postavy byly buď kladné nebo záporné, nic mezi tím neexistuje. Jednou už jsem měla naději, že by se mezi tolika zlými lidmi mohl objevit někdo normální, byl milý a choval se dobře, jenže pak se z něj vyklubal další z dlouhé řady magorů, co se k ženám chovají jako k věcem.
Konec mi přišel hodně urychlený, děj byl ještě celkem v plném proudu, ale najednou přišlo něco stylu, byli zachránění, dopadlo to dobře, žijí spolu šťastně až do smrti.
Musím uznat, že autor místy dokázal příběh napsat tak, že se nešlo odtrhnout, ale pak mě opět začali rušit chyby a nesrovnalosti, což je opravdu škoda.
Bohužel nemůžu udělit ani jednu hvězdičku, ale pranic se mi to nelíbí, bohužel to, špatné převažovalo nad tím dobrým, takže pro mne tahle kniha byla velkým zklamáním.
Autor si mě pozval na hodnocení knihy, tak jsem chtěla být hned ostřejší, ale musím říct, že Vítr z hor není žádný extra průšvih. Ačkoliv jsem u Větru z hor čekala zápletku typu: Ty nejsi moje matka, matko? Ne, jsem tvůj strýc, synu! Co? Já nejsem tvůj syn, ale dcera... Znáte to, ne? No, to jsem tam nenašla. Dočkala jsem se však slušného slohu, musím říct, že autor, byť s prvotinou, má silný smysl pro jazyk. Nehledě na to, že hrdinských fantasy není nikdy dost.
Kniha nebyla špatná, ocenila bych méně popisu. A trochu více urovnání děje, ale jako zajímavost a prvotina velmi dobré. Budu se těšit na nový díl..
(SPOILER)
Dojmů mám tolik, že jsem dlouho vůbec netušila, jak je poskládat, aby dával tenhle komentář smysl. Vezmu to postupně od prologu a ke každé části vypíšu všechny poznámky, které mě v průběhu čtení napadly. Ale ještě předtím shrnu obecně věci, které mě štvaly celou dobu.
Často se opakovala slova, klidně i třikrát po sobě v jednom odstavci. Stejně tak se často (čti: „neustále“) opakovaly informace. Pořád. V jednom odstavci byla tatáž věc napsána mnohdy i několikrát, pokaždé trochu jinými slovy. To fakt není třeba, čtenář to pochopí už napoprvé. Nejsme dementní. Jindy si mezi sebou informace naopak odporovaly a vzájemně se vyvracely. Dál musím říct, že některé názvy mi připadaly hrozně prvoplánové (Modré moře, Země kožených stanů… Vážně?), včetně jména série nebo hlavní hrdinky. Není taky potřeba cpát do každého názvu pomlčku, mnohdy to působilo násilně (Ya-na-lork), a někdy byly pomlčky umístěné vyloženě nesmyslně (Koo-rt). Postavy by to určitě chtělo více propracovat a dodat jim hloubku a více vlastností. Měly by působit plasticky, ne jako postavička, která má z jedné strany nakreslený laskavý úsměv a z druhé se krutě šklebí. Taktéž by se hodilo zapracovat na tom, jak se postavy vyjadřují, protože po většinu času to znělo nepřirozeně a uměle. Stejně tak dialogy mezi nimi, ty byly vyloženě stupidní. A všechny postavy se chovají děsně hloupě a nejsou schopné přemýšlet. Kdybych si dělala čárky za pitomý rozhovory a jednání, bylo by jich skoro tolik jako děr v ději a nelogičností. Skoro.
PROLOG
– Ten se mi poměrně líbil, nese v sobě hezkou myšlenku a navozuje atmosféru příběhu, ačkoli zavání kýčovitostí.
KAPITOLA 1
– To válečník jako Jon neví, že největší hloupost, jakou může udělat, je vyndat šíp z rány? Vždyť pak musí vykrvácet. Tudíž, rána mu už ani krvácet nemůže. Anebo ano, ale rozhodně ne jemně, právě naopak.
– Trefili ho do boku, nebo do břicha? Protože to je poměrně velký rozdíl, přesto je jednou napsáno tohle a podruhé zas tamto. Kdyby ho trefili do břicha, s největší pravděpodobností zasáhli nějaký životně důležitý orgán, tudíž by měl být Jon dávno po smrti. (Ale jak brzy zjistíte, on je zjevně nesmrtelnej.)
– Jon nemá boty ani pořádné oblečení, a běží sněhem. To se mu neudělaly omrzliny? Protože tohle si o ně vysloveně koleduje.
– Dokázal zabít dvě smečky vlků jen nožem. V kapitole je výslovně napsáno, že je strašně zesláblý, ale tohle mu nedělalo problém. Ani kdyby byl v plné síle, nepřipadalo by mi to ani trochu realistické.
– Proč se nepokusil vylézt na strom, jakmile vběhl do lesa? Tím by se před vlky spolehlivě ochránil a sílu na to teda očividně měl, když je pak zvládl pozabíjet. Ušetřil by si námahu a mnohonásobně snížil riziko, že ho zraní a zabíjí. On se ale místo toho chystá schovat v jeskyni – jenomže vlci člověka vystopují i v jeskyni, překvapivě, a on bude akorát v pasti.
– Proč si v té jeskyni nerozdělal oheň? Odehnal by tím další případné nevítané návštěvníky, zahřál by se a nemusel by pak jíst vlčí maso syrové.
– Flashbacky z jeho minulosti byly hrozně uměle vecpané do děje. Bylo by mnohem zajímavější odhalovat jeho minulost postupně, než si celý jeho příběh přečíst hned takhle na začátku.
– Je těžké uvěřit, že Jon a jeho bratři byli lepší válečníci než například vojáci, kteří utekli z jiných království a měli v boji daleko více zkušeností.
– Jon v jednu chvíli opakuje, jak si v minulosti strašně přál umřít, vrhal se do nejprudších bojů s cílem nechat se zabít apod., a trpěl tím, že se to nestalo. Proč se nezabil sám? Pokud mu to nedovoluje jeho víra či něco podobného, pak by to tam mělo být napsané.
– Útěk z otrockého tábora mi také nepřišel realistický. To ještě nikoho nenapadlo schovat se do vozu s kameny / nepřišly na ně hlídky? To je nerozdrtily kameny? A to opravdu nikdo nevěděl, že jsou pod městem tajné chodby? Nikdo to třeba vojákům neřekl v naději, že ho za to propustí?
– Střet s chortoji a dvěma lidskými lučištníky. Jak se Jonovi povedlo jich zabít deset, když jsou popisováni jako neporazitelní? Odpověď, že je horal, mi fakt nestačí. A dokonce jednoho i zardousil, což taky nechápu, jak se mu povedlo. Navíc ti lučištníci tam očividně celou dobu jen stáli a čekali, než se Jon dá na útěk, aby po něm začali střílet.
– Chválím nápad s chortoji, ten se mi líbí. Představa obrovité opice ovládané démonem je děsivá.
KAPITOLA 2
– Bylo řečeno, že Tmavý les je hrozně nebezpečné místo. Přesto se Ya-ně a jejím bratrům nikdy nic nestalo, když si v něm jako děti hráli.
– Jak vypadají oči barvy zapadajícího slunce? Protože západy slunce bývají jasně oranžové, popřípadě růžové.
– Zavěsit nosítka mezi dva koně musí být strašně nepraktické. Kdyby jeli po poli, dobře. Ale oni jedou lesem a náročným terénem. Koně potřebují kličkovat mezi hustě rostoucími stromy atd. Neumím si představit, jak by tam manévrovali ještě navíc s nosítky.
KAPITOLA 3
– Pro rodiče Ya-ny jsou nejdůležitější dvě věci. Majetek a rodina. Proč se v tom případě chovají ke svým dětem tak, jak se chovají? Jak pro ně může rodina být důležitá, když své děti týrají?
– Ya-na ve svých čtyřiadvaceti letech ještě není provdaná. To v době Středověku, kterou je příběh inspirovaný, fakt nebylo běžné.
– Proč Ya-na Jonovi nezašila rány? Dobrá, možná to neumí, specializuje se jen na bylinky a masti. Ale ty rozhodně rány nezatáhnou a neuzavřou, hluboké rány je potřeba sešít.
– Jak může zatraceně Jon vypadat přitažlivě? Strávil osm let v naprosto nelidských podmínkách. Jíst dostával jednou denně, navíc žádnou výživnou stravu, a neustále tvrdě dřel. Měl by být dávno jen kostra potažená kůží, vychrtlý a zubožený. Ne osvalený, tak to fakt nefunguje. Stačí se podívat třeba na fotky z nacistických pracovních táborů.
– Proč Ya-nin otec a Sal Jona rovnou nezabili a jen v lese nepohodili jeho tělo? A odpověď „protože bylo potřeba, aby ještě zůstal naživu“ nestačí.
(SPOILER)
KAPITOLA 4
– Jak se Ya-ně povedlo MOTYKOU rozšířit okno natolik, aby jím mohla prolézt? Navíc rychle a nehlučně. Tomu jednoduše nevěřím. A co jsou to desky kolem okna? Bylo řečeno, že mají dům z klád…
– Ya-nin otec a Sal si nevšimli, že za nimi jede další kůň. To ho jako vážně neslyšeli?
– Mezi propastí a prudkým svahem je sakra rozdíl. Propast je díra v zemi, která jde prakticky kolmo dolů. Z té se Jon nemůže skutálet, tam by musel zkrátka spadnout. A to nemohl v žádném případě přežít. Ani kdyby spadl z prudkého svahu, tak by nepřežil, ne v takovém stavu. A už vůbec ne, kdyby ho zasypaly kameny. I malý kámen dokáže nadělat spoustu škody, když člověka trefí a letí při tom velkou rychlostí. Což tyhle kameny určitě letěly, když je uvolnil svým pádem a strhl na sebe tak jejich „lavinu“.
– Ya-na si koleduje o pořádný malér, když leze do strže uprostřed noci, zvlášť když jsou všechny kameny pokryté sněhem a ledem a musí strašlivě klouzat. Když existuje cesta oklikou, kterou tam později dovede koně, proč nepoužila tu? Jasně, spěchala Jonovi co nejrychleji na pomoc, ale kdyby spadla a zabila se, moc mu nepomůže.
– Co do háje všechno stihl Kar tak narychlo a ještě ke všemu nejspíš nepozorovaně zabalit? A kam to všechno dal? Protože kotlík nebo sekera jsou určitě ty první věci, na který myslíte, když utíkáte narychlo z domu.
– Proč by Kar nemohl v jeskyni pro Ya-nu nechat aspoň jejího koně? Proč musí vrátit otci všechny? A proč řeší spíš koně než to, že se s ním nechce vrátit sestra? Z toho bych měla teda strach asi víc.
– Ya-na se rozhodla zahřát Jona svým tělesným teplem. Dobře. Ale proč si na něj lehá? Na jeho zraněné tělo se spoustou ran? Může mu ta zranění ještě zhoršit, a především ho to bude strašlivě bolet, jakmile začne aspoň trochu vnímat.
– Radši na něm bude vesele ležet a pasivně čekat, až je vlci roztrhají, než aby se na chvíli zvedla a pokusila se jim ubránit? Druhá možnost by jim oběma zvedla aspoň trochu šanci na přežití. Určitě by byla vyšší, než kdyby jen čekala, až smrt přijde.
– Jak se do něj mohla sakra zamilovat? Jak? Nechápu, absolutně. Vůbec ho nezná. Ani trochu, řekl jí jedinou větu a svoje jméno. Opravdu není reálné, že se zamiluje jen proto, že ani po několika dnech neumřel. Může jí na něm záležet, to asi jo, ale láska se takhle ze vteřiny na vteřinu rozhodně nezrodí. Působí to naivně, nerealisticky, absolutně jí ty city nevěřím. Vždyť o něm vůbec nic neví! A tohle je jedna z věcí, které mi vadily úplně ze všeho nejvíc.
KAPITOLA 5
– Dost se mi líbilo pojetí Pekla. Připadalo mi originální a povedlo se ho skvěle vykreslit. A líbí se mi i to, že Jona odtamtud vytáhla síla lásky.
KAPITOLA 6
– Nechci říkat, že zvířata nemají city a nemůžou se vzájemně milovat. Ale způsob, jakým horský tygr přemýšlel o svojí družce, byl opravdu moc. Jak si může zvíře pomyslet něco jako „spojili se v milostném aktu pod hvězdami“? Zvířata to mají s milostným aktem poněkud jinak než lidé.
– Tenhle tygr skočí před jeskyni a roztrhá vlky, protože ho k nim dovede pach kůže jeho družky, kterou den předtím Ya-na zabila, stáhla z kůže atd. Ale už necítí maso, které je DOSLOVA hned vedle v jeskyni?
– Jon se do Ya-ny taky zamiluje jako lusknutím prstu. Když vám někdo zachrání život, určitě to neznamená, že s ním hned chcete strávit věčnost a milujete ho. Chápu to pořád víc než u Ya-ny, ale ani tak mi to nepřijde oukej.
KAPITOLA 7
– Nepřipadá mi realistické, že Ya-na jakožto panna si Jona při sexu takhle „osedlala“. A jsem si jistá, že nikdo dole nechutná po medu.
– Přezdívky, kterými si s Jonem říkali, působily komicky a vůbec se nehodily k jejich povahám.
– Vůbec jsem nepochopila, proč Jonovi po x týdnech, které spolu strávili v jeskyni, najednou přeplo v hlavě a rozhodl se, že Ya-nu opustí. Zvlášť když to udělal až poté, co se s ní vyspal. O to hůř to působí. Nebral vůbec ohledy na její přání, nezachoval se obětavě a dojemně, jen neskutečně stupidně a bezohledně. Nechápu, proč na ni naléhal, ať se vrátí k otci, když věděl, jak s ní zachází.
A tady to ukončím, protože jinak bych tu těch komentářů měla tak dvanáct. Jenom bych ještě chtěla zmínit pár věcí, ke kterým jsem se nedostala. Zaprvé, Ya-na vůbec neřeší, že ji znásilnilo xy chlapů. Žádný psychický následky, trauma, nic. Ani si na to nevzpomene. A není těhotná, což je divný. Zadruhé – Jone, fakt není adekvátní myšlenka, že poté, co si tvoje milovaná prošla peklem a byla mnohokrát znásilněna, je o moc krásnější a vyzrálejší. Protože takhle to funguje. Ženy jsou teprve až po znásilnění opravdu vyzrálý. Omluvte mě, jdu zvracet. Zatřetí, Jon měl umřít asi tak třicetkrát, ale přesto je pořád naživu. I po pádu do propasti, ráně kyjem do hlavy, brutálnímu bičování, střetu s xy chortoji… Ale ne. On místo toho přesekává muže v pase na poloviny. Začtvrté, chortojové jsou popisovaní jako neporazitelné zrůdy, ale přesto je naše skupinka hrdinů nemá problém ve velkém likvidovat. A mají mít skvělý čich a sluch – což mají. Vždycky, když se to autorovi zrovna hodí. Zapáté, podmínky v otrockém táboře fakt nejsou reálné, nedávají smysl, jsem z nich zoufalá v tom nejhorším možném slova smyslu. Zašesté, každá záporná postava v jednom kuse dělá buď pchá nebo cháchá. Na jedné straně je třeba i šest takových citoslovcí. Jestli tohle není k zbláznění, tak už nic. A zasedmé, povstalci. Já k nim asi ani nemám co říct. Jednoduše nemám slov. Pokud je mi někdo schopný vysvětlit, jak to s nima funguje, prosím, udělejte to. Protože jinak se zblázním. Na povstalcích tu nedává smysl NIC.
Poznámek mám víc, ale času málo a odmítám ho obětovat na podrobné sepisování všech blbostí.
P. S. Fantasy neznamená, že kniha nemusí dávat smysl.
(SPOILER)
(1)
Kniha Vítr z hor mě přiměla hodně přemýšlet.
Nad tím, jestli jsem divná já, protože se mi příběh nelíbí, nebo jestli jsou jiní všichni ostatní, protože tady vidím samá pozitivní a hezká hodnocení. A protože to nikdy nezjistím, zkusím vypsat, proč se mi kniha nelíbí. Začnu ale pozitivy.
+ Prolog je za mě skvělej. Sice má délku jednoho odstavce, ale stejně se mi líbil a klidně bych si jej dokázala představit jako přídavek k anotaci. Člověka dokáže zaujmout a nalákat na další čtení, což je taky hlavní účel prologu.
+ Dávám za plus to, že hlavního hrdinu zachrání žena a vlastně se trochu obrací role, která je pak po zbytek příběhu daná tak, že muži zachraňují ženy. Ne, hned na začátku tady figuruje mladá lovkyně Ya-na, která se rozhodne zachránit život a prostě to udělá bez ohledu na názor rodiny.
+ Popisy. Autor nejspíš ví, že mu to jde. V některých pasážích je jich sice nadmíru, není třeba popisovat les a hory na každé třetí straně, ale i tak to přičtu k dobru, protože pokud člověk nepřeskakuje a fakt se začte, autor čtenáře dokáže přenést prakticky do jakékoli krajiny si usmyslí, zvláště pak do mrazivých hor severu.
+ Pobavila jsem se nad „… rozflákala mu držku cínovým kotlíkem.“
+ Líbilo se mi, že když Sal odmítl promluvit, když ho vojáci mučili, a velitel té skupiny uznal, že teda mu věří, stejně ho nechal zabít. Bylo to úderné a působivé způsobem, jakým byla tahle scéna napsaná.
Tím za mě ale bohužel výčet kladů končí a zápory nad nimi těžce převáží, proto taky dávám nejhorší možné hodnocení, ačkoli nějaké klady příběh má. Na začátku jsem se bála, že nedokážu najít žádný.
V krátkosti zmíním menší nešvar, a to opakování informací, ne jenom dvakrát, ale klidně i několikrát po sobě, taky opakování slov (mít dvakrát to samé sloveso v jedné větě v příběhu bohužel není výjimka) a trochu nepochopitelné nadužívání citoslovců jako „pchá“ „cháchá“ – maličkou výhodu to ovšem má, na sto procent tak poznáte záporáka. Je-li ve větě citoslovce, je to záporák. Pak se v příběhu často vyskytuje kurzíva, na mnoha místech, kde autor chce zdůraznit dvojsmysl, což je asi okamžik, kdy rozumím tomu, proč je to dělá (i když čtenáři nejsou hloupí a chápou to i bez kurzívy), v další polovině případů ale nechápu, proč ji autor používá.
-Za mě veliký problém představuje neřešení důsledky chování a věcí, které se postavám dějí. Jako příklad uvedu to, že hlavní hrdinka Ya-na je po několik dnů (možná týdnů) hromadně znásilňovaná od večera do rána, ale ona si nenese žádné trauma. Nikdo to neřeší, ani ona. S tímhle jde ruku v ruce zázračné přežívání všech postav, ačkoli by měli být mrtví. Bez vysvětlení. Hlavní hrdina Jon přežije bos v horách, kde je sníh, celý týden, s prostřeleným bokem (pak břichem, pak zase bokem), je na pokraji smrti, doslova. Je smířený s tím, že v těch horách zemře. Ale zvládne ještě jediným nožem celou zabít smečku vlků (o kterých jsem si do teď myslela, že kořist štvou, což se taky Jonovi, doslova ho uštvali, a pak se jim kořist snadno zabíjí), přežije v jeskyni a neumrzne, nemá žádné omrzliny, ačkoli šel bos (ano, mám potřebu to zopakovat) a poté ho ještě dva velmi milí muži shodí ze strže a jemu se nic navíc nestane. Má jenom dál prostřelený bok. Že ho Ya-na musela vyhrabat zpod kamení, je věc druhá. Taky dostane silnou ránu kyjem do obličeje, hned na to je dlouho bit tak, že bojuje o vědomí, je topen, ale nemá ani otřes mozku. Prakticky se hned na to zvedne a ještě dokáže zabít všechny tři své mučitele. Taky je pak bičován takovým způsobem, a tak dlouho, že opět neví, jestli dřív zemřít nebo jenom ztratit vědomí, ale nakonec v sobě zase sebere záhadnou sílu, zvedne se a ještě se celkem hbitě pohybuje po otrocké kolonii. Taky sní celou syrovou krysu, která se předtím živila na mrtvolách, aniž by se mu udělalo špatně nebo něčím onemocněl. Vojáci nechávají otroky zavřené v kleci na přímém slunce několik dní bez vody. Nebyl by to sice insta-kill, ale vydrželi by tak den, dva. Pak by se šli setkat se svými bohy.
-Když už jsme u bohů. V příběhu se vyskytuje slovanská bohyně Živa, taky bůh Smrt a Temnota. A mezi to přichází zcela smyšlená bohyně Wilgara. Když už mám svůj vlastní svět, tak se buď uchýlím k náročnější variantě, kdy si bohy vymyslím všechny, nebo je z nějaké již existující mytologie převezmu. Kombinace toho a onoho se mi nepozdává.
-Romantická linka moc romantická není, protože Ya-na se do Jona zamiluje asi po 24 čtyřech hodinách, co ho zná, z čehož byl při vědomí tak sedm minut a stihl zamumlat pár poznámek ze spaní.
-Nevěřím tomu, že člověk, který dře osm let v otroctví, je bičován a bit, a jíst skoro nedostává, vypadá jako Rocky křížený s barbarem Conanem, a ne jako kosti potažené kůži. O tělesné přitažlivosti asi nemůže být úplně řeč.
-Když pominu, že Ya-na i Jon by měli být dle mého názoru na straně 80 po smrti, působí na mě hloupým dojmem. Ukázková je chvíli, kdy všichni hrdinové jsou po celou dobu vyobrazovaní jako lovci zocelení horami, ale nedokážou v mlze po několik dnů najít sever a spásný nápad (vylézt na vrchol hory a dostat se nad mlhu) přijde někdy po týdnu bloudění. Taky Jon neví, kde vzít vodu, když mu prší na hlavu nebo mu přijde jako dobrý usmyslet si, že při hledání svojí milované Ya-ny nebude muset týden jíst, že na to nemá čas. Ale vzhledem k tomu, že je zavřený v otrocké kolonii, kde je nucený nějakých 18 hodin těžce dřív, by mu mohlo dojít, že vynaloženou energii by se měl snažit něčím pokrýt. Ale ne, to ho nenapadne. Taky mu přijde jako fajn nápad vzdorovat vojákům, kteří ho bičují a nedat jim, co oni chtějí (totiž křik a prosby), ačkoli to znamená jenom další bičování a bití a tím se mu i snižuje šance na nalezení Ya-ny. Ale to ho taky nenapadne.
(SPOILER)
(2)
-V příběhu mě štvala celá řada věcí, ale když se teď nebudu ohlížet na nesmrtelnost a hloupost postav, chci se zaměřit na generalizaci skupin lidí. Každej voják je totiž sadistický sociopat a psychopat, který má tři hlavní koníčky – znásilňovat otrokyně, u toho znásilňování bít otrokyně, a chlastačky každý večer. Nikdo z těch vojáků neprojevil ani jednou špetku lítosti, navzdory tomu, že ne všichni si stranu Temnoty vybrali dobrovolně. Dostali na výběr – buď se přidají ke kultu Temnoty, nebo bude zotročená jejich rodina i oni. Ruku na srdce, taky bych nechtěla svou rodinu vidět v okovech, nejspíš by mě teda natáhli na temnou stranu a ani by nemuseli nabízet sušenky. Oni moc na výběr prostě neměli. Ale i tak si podle Jona zaslouží
strašlivou smrt úplně každý, kdo jen trochu spolupracuje s kultem Temnoty. Klidně se to těm lidem nemusí líbit (což by dávalo smysl, když někdo zabere vaši zemi a zotročí vám sousedy a psa), ale na to Jon nikdy nepomyslí. Kdyby mohl, všechny do jednoho by je zabil.
-Je mi naprosto odporná myšlenka Jona, který po dlouhé době spatří Ya-nu v otroctví. Ví, čím si musela projít a ono ho napadne, že je teď vyspělejší než předtím, že je „světaznalá“.
Protože tohle pobyt v otroctví a znásilňování běžně dělá. Raději bez dalšího komentáře.
-Zároveň mám dojem, že příběh nestojí na pevném základu, ale na pěkně vratké jedné nožičce. Celé je to o tom, že kult Temnoty zotročuje lidi v několik zemích a nutí je kutat kámen, který používají na stavbu chrámů. Jenže o zemi, ve které Ya-na žije, se kult nezajímá. Vysvětlení? Je tam málo lidí. Autor nám popsal Ya-ninu zemi jakožto malou, nachází se v ní jenom tři města, pak malé vesnice a osady, ale mně to stejně nedává smysl. Když už teda kult Temnoty otročí prakticky celý kontinent, proč nechávat jednu maličkou a téměř bezbrannou zemi na pokoji? Protože je to země pustá? Já nejsem žádný stratég ani nadšenec do armádních bitev, ale tenhle tah mi nedává smysl. O to víc, když pak vojáci Temnoty i tak jezdí do Ya-niny země chytat uprchlé otroky a často si vypálí vesnici nebo osadu jen tak pro zábavu a stejně s sebou berou lidi z těchto osad do otroctví. Takže co se to vlastně děje?
-Dál se chci vyjádřit k situaci, která se děje v důsledku zotročování lidí a zabírání země. Za hranicemi zotročené země, té, o kterou Temnota nejeví zájem, se shromažďují uprchlí otroci a povstalci (nevím, jak moc dává smysl zakládat osady prakticky za zadkem nepřítele, který má daleko větší armádu a jsou bojeschopnější, ale nevadí). Doslova si zvládnou postavit několika tisícové město o stovkách domů. V zemi, kde jsou původně jenom města tři. A nikdo o nich dlouhé roky neví. Kult Temnoty, který dokázal rozjezdit několik armád v předešlé válce, nechává růst odpor v zemi, kterou nechce, protože v ní nic není, i přes to, že by ji snadno mohl ovládnout. A co když o povstalcích nikdo neví a drží se hezky tiše v ústranní? by byla adekvátní otázka. To by ovšem povstalci nesměli pořádat tažení a výpravy k záchraně otroků, které vojáci z Ya-niny svobodné země odvážejí (jo, země je svobodná, ale kult Temnoty a jejich vojáci si tam pro lidi stejně chodí jako do sámošky). Aby se Jon dostal zpátky na jih a mohl zachránit svou drahou, je za potřebí tří set mužů na koních a ve zbroji, kteří se střetnou právě na hranicích a odlákají tím pozornost vojáků „zlých“ a chortojů (opičí nestvůry s výborným sluchem, čichem a zrakem). Že tím ale s klidem prozradí, že jsou vlastně celkem schopní se vybavit a ochotní vyrazit do boje, nikdo neřeší. Netuším proč. Nikdy se nedozvíme, proč se tohle děje anebo vlastně neděje. Temnota je prostě absolutně laxní vůči všemu, co se děje ve svobodné zemi, kterou stejně jezdí drancovat, a prakticky jenom čeká na to, aby mohli povstalci zaútočit.
-Chortojové, neboli opičí stvůry jsou vyobrazovány jako kruté bytosti s výborným sluchem, čichem a zrakem. Moc rozumu asi nepobraly, ale jsou to jednoduše zabijáci a lovci lidí. Jenže. Když jsou naši hrdinové nuceni přespávat ve stejné rokli (doslova Ya-na sleduje vojáky skrze zdi starých domů), jsou najednou hluší. Neslyší, jak si hrdinové povídají, neslyší pláč Tanah. Když jim Jon začne sekat hlavy a jeho meč dopadá na kameny, na kterých chortojové spí, každý by čekal, že budou hned vzhůru a začne hell. Ne. Jejich druhové chrápou tak moc, že je neprobudí bušení meče do kamenů. Kdyby vojáci místo chortojů měli jednoho obyčejného psa, všimnul by si více věcí, než tihle opičí démoni, kteří jsou oper power jenom ve chvílích, kdy Jon není poblíž.
-Ya-niny naprosto random předtuchy je další věc, která mi nelezla na mozek. Ona je jakési médium, má šestý smysl, díky kterému vycítí, že se třeba nemají vydat tímhle a tímhle směrem, protože by to bylo velký špatný. Jon na její intuici na sto procent spoléhá. Když si pro ni a její rodinu přijeli vojáci, ale nejspíš nevycítila nic. Její „schopnost“ tudíž funguje dost náhodně a zapíná se a vypíná podle potřeb příběhu. Pokud nějaká taková schopnost teda vůbec je, nikde nic totiž zmíněné není.
-Jon přijde jako cizák do osady. Udělají z Jona velitele. Bývalého velitele, který je starší než Jon, degradují na Jonova bodyguarda. Bez vysvětlení, proč si vůbec zaslouží být velitelem.
Dalo by se pokračovat. Já ale posledních pár slov vyplýtvám k tomu, abych řekla, že příběh má potenciál, ale zcela nevyužitý, protože je zde hodně přešlapů a nedomyšlených věcí. Kritika se poslouchá těžko, ale věřím, že by mohla přinést ovoce, pokud je člověk alespoň maličko ochotný naslouchat a nebere kritiku jakožto neopodstatněný hejt na knihu nebo svou osobu. Člověk se může poučit a i přes všechnu nenávist si z toho něco vzít do budoucna, aby kniha druhá byla zase o něco lepší.
Nakonec si sem odložím jeden citát.
„Kritika není negace.“
- Tomáš Garrique Masaryk
PS: Nelíbí se mi, že nejhorší hodnocení tady na Databázi je označováno jako "odpad". Proč ne prostě 0*?
Kniha byla zaslána samotným autorem. Na prvotinu docela úspěch. Docela jsem prožívala popsanou krutost otroctví a temnoty. Co mi v knize chybělo: větší romantično a postupná zamilovanost mezi hlavními postavami-to se mi zdálo trochu ze strany autora odbyté. Jinak kniha mě nadchla, četla se jednoduše a oddechově.
Knihu bych doporučila.
Milý autore, dávám čtyři hvězdičky! Pište dál a posouvejte se. Fandím Vám.
Tato kniha se mi dost těžko hodnotí. Rozhodně totiž byla čtivá, vtáhla mě do zajímavého a napínavého děje, nenechala mě spát a nutila mě číst dál. Na druhou stranu mi - hlavně jazykově - ve spoustě věcí nesedla, a pokud bych ji měla vidět na pultech knihkupectví, předpokládala bych, že bude potřeba dost úprav.
Další věcí je, že netuším, jaké věkové kategorii je kniha určena - v některých ohledech jsou postavy a jejich promluvy dětsky naivní a v jiných ohledech je tam spoustu brutálních scén a - podle mě se moc nehodících - podrobně popisovaných sexuálních scén.
Rozhodovala jsem se mezi dvěma a třemi * a nakonec se rozhodla pro 3. Snad i proto, že můžu podrobnější zpětnou vazbu hodit autorovi do e-mailu. :)
Knihu jsem přečetla opravdu rychle, prakticky mě ani moc nepustila ... a příběh mě i docela bavil ...
Štítky knihy
láska erotika otroctví meč a magie česká fantasy romantika dobrodružství dark fantasy fantasy hrdinská fantasy
přečteno cca polovina knížky, ale dále už jsem musela odložit, snaha o dočtení byla, ale nešlo to.
Námět zajímavý, ale zpracování není úplně ok.