Večerní písně
Vítězslav Hálek
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/471724/bmid_vecerni-pisne-NOn-471724.jpg
4
226
226
Otisk podle prvého vydání z roku 1859 (píseň I - LVI.), doplněný podle vydání z roku 1862 o dalších sedm písní (LVII.-LXII.), dále podle vydání z roku 1871 o nové tři písně (LXIV. až LXVI.) z posmrtného vydání o další dvě písně (LXVII.-LXVIII.) a opomenutou z "Máje"
Přidat komentář
Meditativní melodie z repertoáru trubadúra vlahé paměti. Melodie, jako když na hedvábnou lučinu pod lunu, slunce noci, ulehnete. A pomalu se vkrádá, ve smetanové halence, do lůna Hypnova. Vzletná, na srdeční nástroje to hraná, apoteóza věrné oázy Amora.
Hálka mám docela ráda a jsem moc ráda, že jeho poezie mi jako jedna z mála přišla fajn. Na zkoušku z literatury devatenáctého století jsem toho teď načítala hodně a u většiny poezie jsem měla problém s tím, že jsem jí nepochopila a měla jsem pocit, že mi to nic nedává. Tady jsem sice byla po většinu času taky ztracená, ale zároveň to na mě nějak působilo. Jako celek jsem z toho prostě měla určitý pocit, dojem a vnímala jsem tu atmosféru, která se mi moc líbila. Bavilo mě se v ní utápět a nechat se jí obklopovat i když jednotlivé básně mi třeba takový smysl nedávaly. Nějak to na mě prostě působilo lépe než ostatní poezie, za což jsem ráda.
Halek píše krásně, zamilovaně. Musela jsem se při čtení neustále usmívat, ale jinak jsem si z básní nic neodnesla.
Roztomilé. Sice v dnešní době bych to s kontextem vnímala jako grooming, ale nevadilo by mi, kdyby mi někdo napsal básničku z Večerních písní do památníčku.
Velmi hezká sbírka básní.
Ten není rekem největším,
kdo udeřen zas udeří,
ten velký, kdo byl oklamán,
a přec se nezpronevěří.
Kdo lásce doveď zlořečit,
ten nepoznal ji ani,
neb láska umí odpustit
a nezná proklínání.
Kdo není schopen oběti,
ten lásky hoden není,
a špatný kněz, kdo sebe víc
než svoji oběť cení.
A kdyby láska žádala
mé žití i mé nebe -
já šel bych jak ten beránek,
že miloval jsem Tebe.
Má oblíbená sbírka básní. Básně jsou milostné, Vítězslav Hálek je psal pro svou ženu, na kterou několik let čekal. Básně jsou zpěvné, připomínají lidové písně, jsou líbivé, lyrické, snadno zapamatovatelné. Pro mě osobně srdcová záležitost.
Typický romantismus, kdo ho má rád, ať si ještě jednu hvězdu k mému hodnocení přidá. Nutno říci, že Hálkovy básně nebyly ve své době odbornou kritikou kdovíjak nadšeně přijaty, ale místo v srdcích mnoha čtenářů si pro svou jednoduchost, ba až skladebnou naivitu, našly.
Vedle Máchy či Nerudy se jedná spíše o básně jednodušší, co do své stylizace, ale na druhou stranu, kdo chce mít představu o romantismu, pak tyto básně doporučuji, je tam vše: měsíční svit, rozervané srdce, stížnost Bohu, popisy přírody, osamění a žalu atd.
Že by první česká báseň o mimozemšťanech?
XXI.
Ty hvězdičky tam na nebi –
to veliké jsou světy;
a já bych jenom věděl rád,
jaké tam tvory vsety.
Zda také někdo odtamtud
se k nám sem dolů dívá,
a jestli tam, jako zde já,
o lásce písně zpívá.
U Hálka je snad i Láska nad Pravdu. Hřejivá iluze nad tvrdou realitu. Klasické romantické heslo, až realismus o pár let později toto pořadí prohodí. Nutno však podotknout, že už i v romantismu jsme svědky destrukce snu a vpádu reality do života snílků.
A kdyby pravda bylo vše
a láska jenom snění –
já bych se k spánku položil
a nechtěl probuzení.
Jak kdyby noc skrývala detaily běžného (reálného života), zakrývala je rouškou snivosti:
S dnem noc se navždy rozešla.
Den jako Jidáš zrádný,
a večer plný krásy jest
a neodolá žádný.
Život je snem a sen skutečností, romantická představa, kterou převezme surrealismus a avantgarda (k tomuto motivu doporučuji filmy amerického režiséra Davida Lynche):
Až v hrobě nám se zasteskne,
já zpěvem k nim se vmísím,
a já jim píseň zazpívám,
že k životu je vzkřísím.
Však pakli vy zde život snem
neustane trudit:
pak mrtvé na vás probudím,
a ti vás přijdou zbudit.
Pak také samozřejmě svoboda tvořit a prosadit sebe sama. Individuální svoboda nad kolektivní smlouvu, nad cenzurními snahami (běžnými v době RU):
Kdybys mně vzít měl zpěvu dar –
pak nechci déle žíti,
a za zpěv chtěl's mi štěstí dát –
já nechci šťasten býti.
A také samozřejmě dobový nacionalismus (prosím tady mluvím spíše o pozitivním smyslu slova) příznačný pro nadcházející dobu obrození:
Hrozné, když Bůh neúrodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.
Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozena
a ve smrt život vlívá.
Až v dospělém věku jsem tomuto druhu naší literatury přišla na chuť. A opravdu nelituji. Člověk k tomu sám musí dospět. Velice krásná poezie, která si zaslouží opravdu pěkné místo v srdci každého milovníka tohoto žánru.
Jak často vezme dnes čtenář do ruky básničky? Kdybyste o nějakých příjemných přemýšleli, doporučuji tyhle, budou únikem od zaručených bestselerů..
Poézia ma nikdy nejak extra nebrala, toto bol môj ďalší pokus dať jej šancu a tentokrát vyšiel. Príjemné čítanie či už na večer alebo pri meškajúcom vlaku.
A proto láska štěstí půl
a polovic je muka,
leč když se srdce rozvlní
tu leckdy srdce puká.
Nečekala jsem, že se mi knížečka bude tak líbit. Verše jsou nevtíravé, jednoduché a přece vyjadřují úplně všechno. Naprostou oddanost té, které své verše psal. Čistotu citů a snahu sdělit je co nejjednoduššeji. Kdo ví, jak to bylo doopravdy, ale básně na mě takto působí, tak mi neberte mou iluzi...
„Ten los nám pěvcům obecný.
Svět zná jen naše zpěvy,
však co nás k zpěvu pohnulo -
to žádný v světě neví.“
Krásná milostná a přírodní lyrika, v které Hálek dokáže procítit velkou lásku k životu, světu a dívce v několika jemných verších.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Večerní písně |
| 1986 | Milostný listář |
| 1957 | Muzikantská Liduška |
| 1954 |  Domove líbezný |
| 2009 | Na vejminku |
Asi budu v menšině, ale mně se Večerní písně nelíbily. Není to za mě vysloveně špatná sbírka, spíš jen sbírka otřesně průměrná. Básně jsou na jedno brdo, skoro všechny mají stejné schéma (kromě pár vyjímek samá čtyřverší s přerývaným rýmem) a Hálek používá furt dokola stejných obrazů (o srdcích, hvězdách, andělech, atd.), což dává sbírce neskutečně monotónní charakter. Z těch pár desítek básní ve mě rezonovaly jen jedna či dvě a ani ty nebyly nic extra a pravděpodobně se k nim nebudu vracet. A dle mého názoru, dobrou básnickou sbírku poznáte právě podle toho, že ji vlastně nikdy nedočtete. Pořád ji budete chtít číst znova, objevovat v ní nové detaily, pozorovat, jak se její významy pro vás mění tím, že se měníte i vy… Večerní písně jsem dočetla během pár hodin - a u toho to nechávám.