Věci
Georges Perec
Perecův knižní debut Věci (1965) je příběhem mladého páru, jehož vztah ke světu se uskutečňuje prostřednictvím vlastnění, spotřebou, nakupováním a pořizováním uměleckých předmětů, nábytku a pomůcek každodenního života. Jérôme a Sylvie se ocitají ve vleku touhy po luxusním žití, k němuž jim však jakožto příslušníkům střední třídy chybějí prostředky. Próza je psána po vzoru formalizovaného vyjadřování sociologických příruček a nezaujatého stylu literatury faktu. Třebaže sám Perec odmítal, že by byla odsouzením konzumní společnosti, lze ji chápat jako studii vztahu mezi věcmi, které tato společnost produkuje, a štěstím, které uvnitř ní zůstává možností.... celý text
Přidat komentář
No to jsou mi věci.
Mladej francouzskej pár není ani bohatej, ani chudej, a chce bejt bohatej. Což chápu, taky bych si rád dopřával každej den kilo lékorek a nemůžu. Nicméně tito občané pro to nedělají nic. Jsou si vědomi situace, ale na jakékoliv zvýšení svého postavení naprosto rezignují a radši spolu dál svačí pečený kaštany.
Materialismus a povrchnost jsou značná, zkrátka konzumní střední třída. Fakt mě překvapovala ta bezmezná touha po předmětech, všude na každým rohu, toto musíme mít, takhle se to sluší a patří. Milióny lidí bojují o chleba, Jerôme a Sylvie o divan Chesterfield.
Po sto stranách výčtu všemožných tužeb se přesouváme do Tuniska, kde uspokojení k nalezení není. A tak zas zpět a skončí to v lokomotivě, to je docela, řečeno moderně, sweet jak hovězí.
Perec je mistr stylu a formy. Zas něco úplně jiného - občas to až připomínalo nějaké non-fiction/studii, páč ten objektivní detailní pohled je naprosto svérázný. Lyrika je naprosto nulová a i když je to o dvou mladejch lidech, co jsou spolu, tak popis jakýchkoliv pocitů a emocí neexistuje.
Závěrečnej povzdech - proč se tahle díla, která reálně mladým lidem mohou něco dát (možná i mnohem víc než v 60. letech 20. století), vyhýbají kánonu? Pryč s Drdou, Otčenáškem a dopřát študentům tohle vskutku věcné dílo!
Bonusový body za to, že Jerôme a Sylvie měli džezvu z Československa, takový milý je to.
Chladné ubrusy, masivní příbory se značkou Wagons-Lits, tlusté talíře s erby budou vypadat jako předehra skvělé hostiny. Ale jídlo, které jim přinesou, bude vyloženě bez chuti. (s. 134)
(V OuLiPovském duchu jsem měl v úmyslu napsat k Věcem komentář bez použití písmene e, ale nakonec jsem si řekl, že by to nestálo za tu námahu a tak jsem si vytyčil splnitelnější cíl, a sice že napíši komentář, aniž bych použil slovo rebarbora.)
Perecova první kniha, má první kniha od Perece. Věci jsou literárním zpodobněním materialismu. Děj je co nejprostší, postavy v pravém slova smyslu se zde nevyskytují, místo nich tu Jérôme a Sylvie fungují jako univerzální průvodci po věcech. Čtenáři se dostává stotřicetišesti-stránkový výčet věcí, které tento manželský pár obklopuje, nebo věcí kterými by chtěli být obklopeni. V tomto ohledu je název knihy, Věci, výstižný titul a stručná sumarizace této knihy.
Slovo "věci" už jsem použil šestkrát, ale v té knize vážně nic jiného není. Věci.
S ohledem na to, že je tato kniha popisem, se čte překvapivě příjemně. Samozřejmě by nemělo smysl, aby byla příliš dlouhá, ale jako takový menší experiment je to velmi zajímavé. Zvláště první kapitola, kterou jsem si pro sebe nazval Hypotetická, je... troufnu si říct geniální. A pokud ne geniální, tak alespoň trošku geniální.
Perecova prvotina. Zdánlivě nezúčastněné popisy plné věcných detailů, ohledávání povrchů, jenž je příznačné zejména pro Robbe-Grilletův nový román, skrze nějž autor důmyslně buduje nové způsoby vidění skutečnosti. Předurčují už zde jeho specifický styl. Melancholickým bludným kruhem, v němž hrdinové nikdy nedojdou uspokojení, se mimo jiné v některých aspektech podobá jeho do velké míry zřejmě dosti osobní novele MUŽ, KTERÝ SPÍ.
Dávám tři až možná čtyři hvězdy a chtěl bych i dát víc, ale nemůžu. Nápad je to sice strašně hezkej, psát o životě jedné dvojice jen tím způsobem, že autor vyjmenovává věci, které mají, chtějí mít, po kterých touží a které nemají v průběhu svého života, ovšem po třiceti stránkách to trochu ztrácí koule. To je jako by natočili Beverly Hills 90210 bez Dylana a Brandona a Kelly a vostatních.
Jakmile se ovšem kniha přesune do Tunisu, kam se párek odstěhuje, začne konečně dobrá emotivní valba, která stojí na univerzálním a klasickém "nikdy vlastně nebudeme šťastní ať jsme kde jsme protože chceme to co nemáme a navíc tu nikde neprodávají le kroasánty, takže se nám stýská po tom životě, který jsme nenáviděli, ale aspoň tam byly le kroasánty."
Tam se asi na chvilku najde každej z nás a byl by to i dobrej závěr, ale pak tam Perec narve pro mě nešťastnej epilog, který to nevyšponoval, ale spíš trochu zazdil. V nejlepším se má přestat, což například já vím a proto sex neprotahuju nad dvě minuty. Škoda, že to Perec v prvotině nedodržel.
Štítky knihy
francouzská literaturaAutorovy další knížky
| 1998 |  Život: návod k použití |
| 2016 | Muž, který spí |
| 1979 | W aneb Vzpomínka z dětství |
| 2001 | Kabinet sběratele |
| 2010 | Jak postupovat, chce-li člověk požádat šéfa oddělení o zvýšení platu |
Za mě skvělý popis zoufalosti mladého povrchního páru, co hledá smysl života, co chce mít vše, ale nemá nic, protože se zároveň děsí odpovědnosti, která by jim to materiálno mohla poskytnout. Tak jen bezduše plynou životem... Není to klasický román - příběh jde stranou, dialogy nejsou žádné. Ale to možná činí knihu zajímavější :)