Věci, které ztrácíme
Petr Borkovec
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/517747/bmid_veci-ktere-ztracime-XR8-517747.jpg
5
16
16
„Ty jednou někde necháš vlastní hlavu! Minule klíče, včera šála – a teď sluchátka! Na co prosím tě myslíš?“ Leporelo o věcech, které často ztrácíme. Které zapomínáme ve vlaku, ve škole, na plotě, v obchodě nebo kdovíkde. O věcech, s nimiž se už neshledáme...
Přidat komentář
Moc hezké, leporelo je vynikající věc, dětské ručičky obracejí strany sem a tam a knížka je pořád hezká a pohromadě. Verše se nám opravdu líbí, co my toho už podobně poztráceli! Beru to teď vlídněji, když se domů vrátíme jen s jednou rukavickou, bez čepice nebo s vrabcim hnízdem místo culiku.
Nenapadlo by mě, že se zamiluji do leporela. :) Ale jak to tak bývá, Borkovce nemilovat nelze a platí to i u této dětské knihy. Navzdory tématu je to kniha veselá a po jejím přečtení mám chuť ztracené věci hledat a zjišťovat, jaký je jejich příběh. Za leporelo děkuji Meandru, který mi knihu poskytl k recenzi.
Zdar, je mi 17 a toto leporelo je od teď mojí nejmilejší knihou.
Borkovce je tak univerzální tvůrce, že si i jeho dětské knihy přečtu s radostí, ještě když je téma tak pěkné – vždycky mi bylo taktéž líto ztracených věcí. Borkovec ve svých vázaných / volných verších dětem ukazuje, že vlastně nic není úplně ztracené. Prstenu se pod sedačkou autobusu líbí, protože může koukat lidem na boty, plyšového medvěda si vezme někdo jiný a z rukavice se stane pěnkava.
Kniha působí tak příjemně konejšivě a ilustrace mi k atmosféře velmi sedí!
Medvěd Flóra
Nesu starého medvěda. Ležel ve sněhu
na chodníku. Někdo ho asi zahodil.
Chudák.
„A co když, Petře, nezahodil? Třeba ho někdo ztratil.“
Viděl jsem ho tam už v pondělí.
Stejně jsem myslel, že byste ho nechtěli.
Opřel jsem ho tam o strom, že si ho někdo vezme.
Nebo se pro něj vrátí.
Nikdo si ho nevzal. Ani se pro něj nevrátil.
Už jsem ho tam nemohl nechat.
Tak ho nesu domů.
(s. 10)
Nevím, nakolik tohle leporelo ocení děti, kterým by zřejmě mělo být určeno; já si myslím, že je spíš pro dospělé, a mně se tedy líbilo moc. Mám velkou chuť zavolat na číslo z básně Inzerát - sice jsem klec neztratila, ale nápady v této sbírce jsou úžasné a já bych za ně autorovi ráda poděkovala. Ilustrace nejsou špatné, ale přiznám se, že ty mě zas tolik neoslovily.
V básničce Věci, které jsem poztrácela jsem možná našla chybu - dost bych se divila, kdyby někdo ztratil sluhu! Jenže, když někdo může ztratit konec ledna, tak možná i sluhu, proč ne.
Prsten, Kudla, Deštník jsou povedené, Hůl a náušnice i Svetr rovněž, ale já osobně jsem se našla jinde.
Medvěd Flóra - škoda, že si ho nemůže přečíst paní Daisy Mrázková!
Gumička do vlasů - ode dneška je budu sbírat a povídat si s nimi, aby jim nebylo smutno (a to mi věřte, že ve škole a hlavně na bazéně, kam chodíme na hodinu tělocviku každý týden, jich nacházím spousty). Nebýt pana Borkovce, nikdy by mě to nenapadlo.
A nejlepší nakonec: báseň Šály a čepice nabídnu nějakému zdatnému a zapálenému recitátorovi, až se bude chystat na každoroční recitační soutěž. Možná mi dáte za pravdu, že je výjimečně povedená, nádherně zvukomalebná a téměř jazykolamová:
Šály a čepice
Šály se rády ztrácí samy
a čepice jsou rády se šálami.
S šálami čepice se rády ztrácí.
Čepice šály šeptem omámí.
A šály samy, ošálené čepi-
cemi, co k šálám zaplály,
šílenou láskou vzplanou k čepi-
cím, kterým šály šeptaly.
P.S. Jen mi nějak nesedne ten poslední, resp. druhý odstavec anotace - jako by ho někdo psal narychlo, anebo si udělal ze čtenářů legraci: o mobilu ani o peněžence se v knížce nepíše, rukavice je tam jen jedna. Košík s jahodami určitě nezůstal v kině, a to nemluvím o kleci . . .
Autorovy další knížky
| 2021 |  Sebrat klacek |
| 2017 |  Lido di Dante |
| 2018 | Herbář k čemusi horšímu |
| 2019 | Petříček Sellier & Petříček Bellot |
| 2012 | Milostné básně |
Jedna z nejhezčích dětských knih. Samotný nápad, udělat knihu o ztracených věcech, je skvělý. Téma si přímo říká o verš. Básně jsou jemné, hravé, přímočaré. Kniha se dá bez problémů číst s dvouletým dítětem (které si pak ještě dva dny říká: "sponky, sponky, sponky"). A nemusí se kvůli tomu vzdávat ani náročnějších figur (např. aluze na Sládkovu Lesní studánku nebo hry s přítomností/absencí rýmu).
Jazykově skvělá záležitost, která by ale sama za sebe (právě pro svou neokázalost) jen těžko obstála.
Ale tato kniha má autory dva, jelikož ilustrátorka Stibitzová je zde opravdu regulérní spoluautorkou. S jinými ilustracemi už si básně téhle knížky nedokážu ani představit.
Výsledné dílo je prostě nádherné a dá se číst a prohlížet stále znovu.