Věčné zatracení
Clive Barker
https://www.databazeknih.cz/img/books/97_/97798/bmid_vecne-zatraceni-2yc-97798.jpg
4
213
213
Náhoda řídí celý život Marty Strausse - stejně jako tentokrát. Je povolán z vězení, aby se stal osobním strážcem Josepha Whiteheada, jednoho z nejbohatších mužů v Evropě. I Whitehead hraje hru na náhodu - odvěkou hru, která mu propůjčuje moc a sílu. Tajemné síly se však vracejí, aby si vzaly, co jim patří, a Marty se ocitá uprostřed bitevního pole. Autor proslulé Imajiky se představuje svým vůbec prvním románem, který si hned po vydání získal zaslouženou pozornost.... celý text
Literatura světová Horory Thrillery
Vydáno: 1995 , MustangOriginální název:
The Damnation Game, 1985
více info...
Přidat komentář
Utrpenie ako z chlpatej deky. Ty brďo, to čo bolo? Mám Barkera vcelku načítaného a doteraz som si myslel, že je to môj obľúbený autor, ale do tejto knihy som sa nevedel začítať do takej miery, že som každý deň zvládol max. 10 strán. V lepšom prípade „až“ 20, ale to som bol potom fakt na dne so svojimi psychickými silami. Pri celkovom počte strán 420 si poľahky dokážete vyrátať, ako dlho som sa trápil. Vôbec som sa nevedel dostať do deja, atmosféry, postáv. Pritom napísané je to zručne, je to Barker. Trocha sa to zlepšilo sto strán pred koncom (!), ale ani vtedy žiadny zázrak. Kde-tu presvitla typická barkerovská atmosféra hnusu, humusu a sexu (nejeden raz hnusného a humusného), ale inak ozaj bieda. Som otrasený, Clive. Otrasený!
(SPOILER) Věčné zatracení teda bylo zatraceně dlouhé. Co se jevilo jako hustý atmosférický thriller, se v druhé polovině stalo nekonečnou směsicí bezcílných dialogů a věčného přemítání hlavních postav s občas se vyskytujícím napětím, než Barker sklouznul k další zbytečné pasáži nebo představil dva - dle mého názoru - irelevantní pánbíčkáře. Kdybych z knihy vytáhl hlavní zápletku bez zbytečné kaše kolem, vešla by se a zapadla skvěle i do Knih krve, dokonce by mohla být jednou z nejlepších. Když jsem se ale přehoupl přes první polovinu, nechtělo se mi vůbec vracet ke čtení, i když jsem v knize nakonec vždy našel jakési zalíbení, ať už v sympatickém Martym Straussovi, blouznící Carys ze Slunečního ostrova, zarputilém Whiteheadovi, záludném Mamoulianovi, nebo dokonce i v odporném Breerovi. Zamrzela mě ale smrt Billa Toye, jistě by byl skvělým kumpánem Martyho a Carys. Konec knihy ale vyšuměl do prázdna, a to jsem si myslel, že má Barker v rukávu schovaná samá esa. Ani Mamouliana nečekalo žádné velké odhalení, což byl koneckonců účel, ale vědět o knize víc před přečtením, asi bych se do ní dvakrát nehrnul. Žádné hrátky s čertem zde nehledejte!
Slabší výtvor mistra fantasy hororu. Místy jsem se dost nudil, což se mě, pokud si pamatuju, u epické Velké a tajné show a Everville rozhodně nestalo. Příliš rádobyfilozofování a zbytečných keců kolem příběhu. Sešmikal bych knížku na polovinu a neměla by chybu
Kdybych to nevěděl, tak bych vůbec nehádal, že tahle kniha je Barkerova prvotina. Hororová mysterióznost z toho čiší. Všechno v knížce popisuje způsobem, který okamžitě zapojí vizualizaci ve vašem mozku- ať už se jedná o obyčejné věci, nebo nechutné a napínavé momenty. Zdroj strachu Barker odhaluje postupně po malých kapkách a to dává knížce tu správnou atmosféru. Vytknul bych jen časté pravopisné chyby v první půlce knihy, ale možná je to tím, že jsem četl starší vydání z roku 1995.
Tohle bylo hodně dobré, poprvé jsem to četl na škole a pak se k tomu vrátil v dospělosti a rozhodně to pro mě neztratilo své temné kouzlo.
Prvotina Clivea Barkera a jeho rukopis je hodně zjevný. Ten člověk má úžasnou představivost a nezastaví se před bizarnostmi a zvrácenostmi všeho druhu. Konec je vyloženě masakrózní! Možná je občas rozvláčné tempo, ale příběh rozhodně nenudí. Věčným zatracením si pan Barker zajistil cestu mezi světovou hororovou elity a získal spousty temných čtenářských duší. I tu moji samozřejmě.
Ač první Barkerův román, nebylo to mé první setkání s ním. Pohrávám si s myšlenkou, že i právě proto, se mi ta kniha líbila ještě více. Protože už jsem měl trochu zmapovaný Barkerův svět temnoty a věčného hledání "štěstí", nesmrtelnosti a věčné blaženosti. Protože když se nad tím čtenář jeho knih tak zamyslí, Barker o ničem jiném vlastně nepsal (nechci psát přítomný čas, protože s jeho fantasy knihami zkušenost nemám, fantasy Barker - prakticky po Mysteriu - mě nebaví a nečtu ho). Věčné zatracení patří k mým nejoblíbenějším knihám od něj. Nebudu-li počítat povídkovké Knihy krve, je to vlastně druhá má jeho nejoblíbenější kniha. Vrátil jsem se k ní přesně po dvaceti letech a zůstalo tam všechno, co tam bylo prve. Hluboký a místy až nepříjemný ponor do temna lidské duše a bytí. Na té knize jde vidět a pozant, že je to prvotina, ne zrovna povedený překlad (Lenka Sedláčková, 1995) tomu taky moc nepřidává, ale i přesto je ten příběh silný natolik, aby tato negativa převyšoval a eliminoval. Tady se ještě Barker kamarádil s horrorem. A proto je to fajn. 4,5*
Spolu s Dnem trifidů moje oblíbená kniha z mládí, četl jsem ji v rámci čtenářské výzvy už potřetí. Pořád dobrá, i když mezi svoje top 3 už bych ji nedal. Kdybych hodnotil až dnes jako vyzrálejší čtenář, asi bych dal 4 hvězdy, ale nejen z nostalgie nechávám 5.
v průběhu napínavé a velmi čtivé, žádné překvapivé rozuzlení se však nekonalo :)
Vyborna kniha.. Clive Barker ma proste uzasnou a zajimavou fantazii a skvele pise. Jeho psani zaujme a zabavi na nekolik hodin v kuse. Vsechny jeho postavy jsou originalni a zajimave a urcite dobre dodrzel horrorovy zanr. Knihu urcite doporucuji a sama se tesim na dalsi co si prectu od nej.
Někdy je až k nevíře, kam je schopen Barker dosáhnout ve své "fantazii", tady ale bohužel přestřelil a tentokrát to bylo hodně slabé. Předčasné finále na prvních stránkách, následuje chabý, chaotický, jednoduchý příběh, plný mnou nepochopených činů a rozhodnutí hlavních postav, navíc protkané, nesedícími, bizarními popisy - velké zklamání, Barker už dost cloumá mou chutí na další pokračování s jeho tvorbou, tohle byla ztráta času a bylo to rozhodně to nejslabší co jsem zatím od něj četl - Howgh ! 30 %
Mám z toho podobné pocity jako z knihy Galilea. Přibližně první čtvrtinu mi trvalo, než jsem se vůbec rozečetla a pak to bylo jako jíst pokrm, v němž člověku něco úžasně chutná a něco ukrutně nechutná. Jenom je problém ty ingredience správně pojmenovat...
Prvních dvacet stránek mě pohltilo. Po vynikajícím začátku tempo mírně poklesne. Vzápětí se kniha snaží nabrat ztracený dech, což se jí daří jen částečně. Hlavního arcipadoucha spolehlivě zastiňuje daleko zajímavější postava Pojídače břitev. V závěru se najde několik působivých scén, přesto ve mně po dočtení knihy přetrvával pocit předčasného finále hned v úvodu.
Jinak ovšem poctivé čtyři hvězdy.
Barker je jednou z ikon hororu minulýho století. A tohle jsou poctivý devadesátky, ale poctivý. Pokud je pro Vás King málo krejzy, Barker je dobrá alternativa. Ale jako fakt poctivý devadesátky.
Štítky knihy
závislost, narkomanie prvotina horory Kartágo zmrtvýchvstání
Autorovy další knížky
| 1994 |  První kniha krve |
| 1996 |  Hellraiser (dvě povídky) |
| 2004 | Abarat |
| 2001 | Knihy krve I-III |
| 1995 | Imagika I. |
Čo sa Barkerovi určite nedá uprieť, je nadčasová originalita. Nemyslím si, že by som toho mal načítaného málo, ale takto dychtiť po prekvapení z každej ďalšej stránky, to sa len tak nevidí.
Úvod, a celkovo všetko z povojnovej Varšavy, je dokonalé. Žena bez pier kráčajúca bosky ruinami mesta, to je jedna z nemála scén, ktorými vie autor čitateľovi ukradnúť dych.
Súčasná linka nie je úplne zlá, ale často so sebou nesie priveľa omáčky a slepých uličiek. Našťastie prináša tiež tragikomickú postavu Pojedača britiev, ktorá je opäť napísaná skvelo a s citom pre pokrivené (kedysi) ľudské charaktery.
A nad tým všetkým stojí zimomriavkový Mamoulian, pri ktorom si určite spomeniete na obdobnú postavu, a síce Kingovho Randalla Flagga. Ku koncu možno začne byť tak trochu nekonzistentný, no výjavy z jeho mysli sú jednoznačne ďalším plusom tohto zaujímavého románu.
Tak trochu odfláknuté mi príde načrtnutie vzťahu s Whiteheadom, no nakoniec všetko stojí a padá práve na Mamoulianovej mytológii a tak je len na čitateľovi, či si ho týmto výtvorom pán spisovateľ získa, alebo nie.
Mňa budú biele okvetné lístky jedného stromu asi ešte hodnú chvíľu strašiť v snoch...