Věčný národ se strachy netřese
Šani Boianjiu
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/163350/bmid_vecny-narod-se-strachy-netrese-PrO-163350.jpg
3
76
76
Jael, Lea a Avišag spolu vyrůstají v malém zapomenutém izraelském městečku, chodí na střední školu, která má místo tříd karavany, a píší jedna druhé do notýsků vzkazy, aby si ulevily od nudy prostupující jejich náctiletými životy. Když musí narukovat, nepředvídatelně to promění jejich životy i přátelství, které se s vypětím sil snaží udržet. Jael cvičí elitní střelce a flirtuje s nimi, Avišag střeží hranici a pozoruje běžence, jak se vrhají na ploty z ostnatého drátu, a Lea slouží jako vojenská policistka na kontrolním stanovišti a představuje si životní příběhy lidí, které vídá den co den přecházet na druhou stranu. Klábosí o klucích a šeptají si o stále násilnějším světě, jejž tuší kdesi mimo dohled. Bez ustání cvičí a připravují se na okamžik, který možná nikdy nepřijde. Žijí v jedinečné, jakoby zhuštěné vteřině těsně předtím, než začne jít o život. Šani Boianjiu píše s neúnavnou energií, kousavým humorem a zarputilou inteligencí. Z jejích slov vyvstává ostře nasvícená krajina skutečnosti připomínající díla nejproslulejších kronikářů války a vojenství, a zároveň odrážející onen jedinečný čas v životě mladé ženy, kdy o všem může rozhodnout jeden jediný okamžik.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , JotaOriginální název:
The People of Forever Are Not Afraid, 2012
více info...
Přidat komentář
Od této knihy jsem si hodně slibovala, ale byla jsem nakonec zklamaná. Mimochodem je vidět, že nebyla překládána z hebrejštiny, ale z angličtiny. Vojenský policista, co ji chytil na stanici v nedbalkach, by ji totiž nikdy neoslovil vojáku, nýbrž vojacko. Hebrejsky voják - chajal, vojacka - chajelet. Narozdíl od anglického soldier.
Nejdřív jsem se ne a nemohla začíst. Snažila jsem se najít nějakou vnitřní logiku, nějaký děj... Pak jsem ale dospěla k závěru, že sice je na obálce, v popisu, v DK a vůbec všude napsané, že to je román, ale román to není. Jsou to kratší povídky, které mají společné téma - tři rozmazlené puberťačky ze zapadlé židovské osady hozené do světa dospělých v nejhorší formě. Jednotlivé povídky na sebe ale přímo nenavazují a netřeba tam hledat nějaké vzájemné souvislosti.
Tedy v okamžiku, kdy jsem opustila utkvělou myšlenku, že čtu román, a začala jsem si užívat povídky, se mi kniha začala líbit. Ano, téma povídek je místy opravdu drsné, místy tragikomické. Místy to pravda vypadá, že vojna je takový mejdan, ale ono to asi tak pubertální vědomí do jisté míry bere. Ale vyprávěné je to - až na vyjímky, jako úplně poslední povídka - skvěle. Každopádně je to zajímavá kniha.
Kniha mě navnadila svým názvem a zařazením, Izrael, ženy a armáda. No popravdě to nebylo úplně jednoduché čtení, měla jsem velký problém udržet, která hlavní postava zrovna děj vypráví. Příběh byl smutný a místy dost děsivý a drsný.
Příběh velmi zajímavý, jen vyprávění zdlouhavé a často jsem knihu odkládala, protože se tam nic nedělo.
Bezesporu zajímavá kniha, ale mě se četla těžko; ztrácela jsem se v postavách a přišlo mi to všechno strašně depresivní...
Před některými událostmi by člověk nejraději zavřel oči pod dojmem, že co oči nevidí, tak snad ani neexistuje. Celkem si dovedu, a to bohužel, představit, že vše v knize bylo napsáno dle skutečných událostí. Nechtěla bych prožít ani minutu života ani jedné z hlavních postav knihy.
Jedná se o velmi čtivou knihu, kterou přelouskáte za chvilku, ale já si během čtení pořád říkala, za co to vlastně získalo to prestižní nominaci. A nepřišla jsem na to. Yeal, Avishag i Lea mi nebyly zrovna dvakrát sympatické, nejraději jsem měla asi Leu, a navíc mi hrozně lezlo na nervy to neustálé přeskakování v čase tam a zpátky, a to, že nebylo na začátku kapitoly napsáno, kdo je teď vypravěčem. Doopravdy mě bavily jen části s Yael v armádě, a pak s Leou v tom sendvičovém stánku. Některé jejich činy pro mě asi navždycky zůstanou nepochopitelné (chladnokrevná vražda rodičů kvůli přežití, pomsta za "zabití" olivového stromu) a jejich rozhodnutí jsem taky často neschvalovala. Škoda, podle super názvu a anotace to vypadalo hodně slibně.
Kniha je od autorky, která vojenskou službou sama prošla. Má spád a dozvíte se z ní mnoho podrobností o tom, jaké to v izraelské armádě je.
Je to čtivé, prostředí pouště je dobře popsané, další kniha, díky které si připomenete, že v České republice je krásně. Navíc jsou hodně často uváděny odkazy na skutečné událostí s čtenáři, vygoogli si sám. Navíc mě dříve nikdy nenapadlo, že v Izraeli žije tolik cizinců.
To jsou jediná pozitiva, přišla jsem o iluze o izraelské armádě, která je prezentována jako jedna z nejlepších na světě.
Hlavní hrdinky jsou extrémně nesympatické a v podstatě žádná nemá duševní zdraví v pořádku. Doufám, že není normální, se o 20 minut dříve sbalit z hodiny. Zaujalo mě, že na základně spí v čtyřpokojovém karavanu, v jiném že je třída. V Izraeli musí karavan znamenat asi něco jiného.
Jistá logika by se v kapitolách najít dala, nicméně já bych asi preferovala standardnější způsob vyprávění.
Závěrem kniha není špatná, ale mohla být lepší.
Kniha mě hodně oslovila. Snad jsem trochu víc pochopila, co se děje v Izraeli a v čem tam lidé žijí. Trochu jsem se ztrácela v postavách, sexu bylo trochu moc, ale myslím, že i to dokreslilo atmosféru. Stojí za to přečíst.
Nedospělá, dospělá. Podivně napsáno, dospěle, nedospěle, s touhami a beznadějí. Buďme rádi, kde žijeme. Nikdo, kdo žijeme tady nedovedeme pochopit Izrael, Palestinu, život se zbraní v ruce. Věčný národ - věčný boj. Přes občas se ztracení v knize se přesto kniha četla dobře. Myslím, že si tato kniha zaslouží čtenáře.
Tahle kniha je hlavně různorodá.
Má zajímavé/zábavné pasáže, třeba tu s demonstranty.
Dost často skáče z děje do jiného děje a některé části mi připadaly úplně nesmyslné, neuzavřené.
Občas jsem se ztrácel mezi postavami.
V knize je taky pár hlubších myšlenek a hromada bezduchého sexu.
kniha o tom, jak dívčina úspěšně prosouložila povinnou vojenskou službu. Až se člověk divil, proč vlastně ti ortodoxní nechtějí na vojnu, když by ji mohli takhle příjemně odsloužit.
Obrovské zklamání.
Je zajímavé ba přínosné se něco dozvědět o vztahu mladých a v tomto případě dívek k Izraeli a vztahu Izraele k mladým ženám. Už to, že děvčata musí narukovat a 2 roky sloužit vlasti je pro nás nezvyklé.
Zajímavé čtení, ale musím přiznat, že ženský pohled na problematiku války, vojenské služby a vztahy, mi nesedí. Není to chyba autorky, ačkoliv to žádná vypravěčská hvězda néjni, ale zkrátka není to můj šálek kávy a proto dávám jenom 3 hvězdy hodnocení.
Mně se tato kniha líbila. Jinou podobnou knihu jsem nečetla, tak to byl pro mě nový zážitek. Chtěla bych si přečíst další knihy s touto tématikou. Akorát jsem měla problém zapamatovat si, která z hrdinek co prožila. Motalo se mi to dohromady. je potřeba udržet pozornost a mezi čtením nedělat velké časové mezery.
Tak smutnou a hořkou knihu jsem už dlouho neměla v ruce. Zatrnulo mi při čtení hned úvodní kapitoly a dál to nebylo lepší. My, vyrostlí v teplé náruči bezválečné Evropy, asi nikdy nemůžeme zcela obsáhnout pocity těch, co žijí v zemi, kde je válka pořád. Nebo čekání na ni. Pod takovým tlakem se tzv. normalita posouvá jinam.
Krásná kniha, určitě doporučuji k přečtení a hlavně k zamyšlení.
Priznavam, ze jsem od teto knihy cekala daleko vice. Myslim, ze izraelsti spsovatele jako Amir Gal, Mishka Ben David, Shulamit Lapid, Naomi Ragen, Michal Shalev ci Irit Linur by oslovili ceske ctenare daleeko vice....................
Hodně dobrá kniha, až na závěr, který už je na mě trochu moc - co vlastně? - nejspíš šílený. Jaké to ale je, žít v permanentní válce, která buď hoří, nebo aspoň doutná? No jo, asi šílený. Celá kniha mi evokuje známé židovské úsloví: Že jsem paranoidní, to ještě neznamená, že po mně nejdou.
To je asi to nejvýstižnější, co o knize můžu říct. Hvězdu jsem ubrala, protože jsem v podstatě křehkej tvor a na konci se mi už dělalo fakt zle.
Věčný národ se strachy netřese
No to tedy bylo něco .... něco tak strašnýho. Těšila jsem se na obstojné čtení o izraelské armádě a dostala slátaninu, kde jsem už pak ani nevěděla, co je pravda a co výmysl. Jestli si opravdu vojačky z nudy běžně pouští led žilou, se divím, že tu stát Izrael ještě je.