Vejce a já
Betty MacDonald
Kniha začíná obdobím před narozením hlavní hrdinky Betty. Její rodiče hodně cestovali, a to i po narození svých dětí. Nejdříve se narodila Mary, pak Betty, bratr Cleve a sestra Darsie. Vyrůstala ve velké dětmi oplývající rodině, často se stěhující, ve velkých domech s jídelnami, ložnicemi, tělocvičnami. Tatínek byl přísný a dodržoval řád chodu domácnosti, který sám vymyslel. Maminka s babičkou mu všechno kazily a nic nedodržovaly a tak se děti zmítaly mezi naprostou přísností a nedokonalou povolností. Vzaly to jako děti a líbilo se jim to. Když bylo Betty dvanáct let, zemřel jí otec a o pár měsíců později se narodila nejmladší sestra Alison. Smrtí otce se vše změnilo, chudoba zaklepala na dveře, děti už nechodily do tolika kroužků, rodina se semkla a vyrůstající děti pracovaly kde mohly. Betty dospívala a měnila se, Mary sháněla celé rodině práci, v Americe byla krize, někdy jim vypnuli elektřinu, ale radostného života se nevzdávali, chodili na dřevo do parku a zvali spousty hostů na nastavovanou sekanou. Hráli hry, zpívali, tančili, neopouštěli se. V sedmnácti letech se Betty zamilovala do o třináct let staršího muže, kterého přivedl její bratr na víkend. O rok později se s Bobem vzali. Chystali se koupit si farmu, protože to byl Bobův sen. Farmu koupili daleko v divočině na úpatí Olympského pohoří, zašlou starou, farmu bez vody s obrovským pozemkem naprosto zarostlým obřími semenáčky douglasovy jedle. Bobovi šlo všechno od ruky, měl fortel a cíl a byl šikovný, Betty se trápila se vším na co sáhla, uměla vyšívat, hrát na klavír, zpívat, ale zatloukat hřebíky, štípat šindele, vodit koně, sekat dřevo to neuměla. Z Boba se stal tvrdý farmář a na jaře zaplnil farmu tisíci narozených mláďat kuřátek, prasátek, štěňátek, koťátek, všude to volalo, pípalo, štěkalo, mňoukalo, Betty se narodilo miminko a měla na starost všechna ta mláďata. Sousedi byli daleko a přesto, že byli přívětiví, měli své starosti, své farmy, svoje zvířata, někteří sousedi byli pracovití a měli všechno zvládnuté perfektně a jiní byli líní, dobytek jim utíkal, všude byl nepořádek, ale taková sousedství byla pro Betty vysvobozením, šla klidně s kočárkem 7km k paní Kettlové jen aby si popovídala, aby zahnala samotu a dostala neskutečně dobré pohoštění a mateřskou náruč k tomu. Betty zjistila, že na farmě je každá návštěva vítaná, obsloužená, že jí musí být pomoženo a každá návštěva vždy přinese velké vzrušení a společenskou událost, ať jsou to dřevorubci, indiáni, kteří byli úplně jiní, než co se o nich píše v knihách, ale i osamělí lidé, kteří ze samoty zešíleli, podomní obchodníci a divoká zvířata. Když se Betty narodila druhá dcerka Janka byla pro ni samota už tak neúnosná, že svého muže opustila a vrátila se do města Seattlu za svojí velkou rodinou, která ji mezi sebe přijala jako znovunalezenou dceru se dvěma roztomilými děvčátky. Kniha je humoristický román o těžkém životě, o chudobě, o samotě, ale vyznívá optimisticky a hodně se u čtení nasmějete. Betty nebyla dříč, ale její popisy přírody a událostí jsou nesmírně rozmanité, řeč je tak květnatá až přechází do fantazie a její smysl pro humor už pomohl v těžké životní situaci mnoha tisícům nezkušeným mladých manželek.... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno: 2008 , ArgoOriginální název:
The Egg and I, 1945
více info...
Přidat komentář
Naprosto souhlasím s komentářem Sitting-Bull...kdo z města směřoval své kroky do Bohem zapomenutého kraje, ví, jak je to těžké se zžít nejen s krajem, ale i s lidmi. I já to postupně vzdala a vrátila se do města, kde je život rozhodně ne k lepší, ale pohodlnější. Jak moc jsem chápala knihu, kde Betty popisuje , jak se na samotě cítila....ať jsou události v knize staré přes 100 let, bytostně jsem cítila její osamělost a smála se nad jejím vyprávěním o životě na konci světa, kde výlet do města je zážitkem. Popis jejího dětství, obzvláště vzpomínání na její babičky, tak rozdílných povah....četla jsem vlastně sebe samu a občas mi vyhrkly slzy od smíchu, občas ze smutku. Člověk se vlastně po čase směje svým vlastním vzpomínkám na ty smutnější časy. A co jiného vlastně zbývá. Však ono občas "šchraštne" každému něco...a smích by neměl ze života zmizet. Ať se již smějete sami sobě, nebo vzpominkám...
Podle vysokého hodnocení jsem nabyla dojmu, že mě kniha velmi zaujme. Musím ale hodnotit knihu jako průměrně oddechovou, sem tam políbenou sarkasmem. Vyprávějící život na farmě v horách - vztahy mezi sousedy, starání se o dobytek, pěstování zeleniny a nezáviděníhodné peripetie v domácnosti. Postrádám v knize větší vyjádření emocí a citů převážně k manželovi. Občas mě rušil text detailně popisující krajiny ale někteří si v tomhle příjdou na své.
Kniha je vtipná, ale vtip se ztrácel v nekonečných popisech přírody, jídla, pití, toho co dělají, pěstují, takže mě to nakonec jen nudilo. Tohle nebylo nic pro mě. Jsem ráda, že mám přečteno.
Knížka se bude radit k mým top přečtenych.
Dlouho jsem se ji vyhýbala.
Bylo to skvělé, vtipné, misty šokující, politovanihodne.
Dokonce mě to donutilo upéct bublaninu a zavarit rybíz:D
Knížka mě bavila. Sice to bylo pořád dost na jedno brdo, ale přišla mi hodně vtipná. Padla tedy na mě tíha toho, když jsem si představila, že bych takto měla žít já. A sice nečekám od každé knihy nějakou hlubokou myšlenku, ale vyprávění mi přišlo dost takové povrchní. Čekala jsem víc vyjádření pocitů autorky a v podstatě jsme se ani nedozvěděli nic o jejím vztahu s manželem a jaky vůbec byl Bob jako člověk.
Autorka se narodila v roce 1908, popisuje svůj vlastní prostý život na farmě, který je plný těžkostí, dřiny, kdy vše ve svém životě musí doslova vykřesat ze země - domov, obživu, vztahy. Jestliže jde o autobiografický román té doby, pak nemůžeme čekat, že autorčin život bude pln dnešní pokrokovosti nebo tolerance. Muži se chovali ke svým ženám jak se chovali, vztah k Indiánům byl jaký byl... To je jednoduše realita, proto bych nechtěla soudit - psala o svém životě, o životě, který se nám dnes zdá zpátečnický, ale jde o pouze odraz poválečné doby, kdy to tak "prostě bylo". Jde v podstatě o sebrané historky, popisy krajiny, života, vypořádávání se s krizovými situacemi v drsné přírodě. Necítila jsem, že by došlo během příběhu k nějaké zápletce, vyvrcholení, rozuzlení, proto může Vejce a já působit nudně (o ničem)... ale snaha psát s nadhledem se autorce upřít nedá, i když dnes považujeme za humor zřejmě úplně něco jiného. Mrzí mě, že ji dnes tolik lidí odsuzuje za něco, za co nemohla...
Knihy Betty MacDonald byly knihami mého mládí, četla jsme opakovaně, pomáhaly v době, kdy bylo nemocné tělo či bylo hůře na duši.
Když má člověk chmury na duši, Betty vždycky pomůže! Mám vyzkoušené už desítky let:-)
Zpočátku mě šokoval proud vyprávění. Autorka sype svůj příběh nezadržitelným tempem, až to působí jako chaotická změť vzpomínek. Pak buď tempo povolí, anebo si možná člověk zvykne.
Příběh vypráví o velké dřině, nepochopitelných společenských pravidlech i o beznadějně zvláštních sousedech s tím resumé, že vždycky nějak bylo a bude a je potřeba se z toho nepo***t.
Jako malá jsem od autorky četla pohádky o Paní Láryfáry - měly hodně podobný nádech.
Autobiografie. To je na té knížce fascinující. Jinak prima čtení z netradičního prostředí
No... měla jsem velká očekávání. Knihu mi doporučila má maminka s tím, že se u ní výtečně pobavím... no ano... maminka našla svou vlastní paralelu v této knize, leč já jako vyspělé dítě takového rodiče vnímám svět jinak, neb jsem vyrostla na vesnici a nemusela jsem se s ní a s přírodou sžívat. Vesnice a příroda mě vychovala... a tak mi některé story autorky přišly (omluvte mě) padlé na hlavu. Vždycky jsem si myslela, že základní znalosti o přírodě a zvířatech musí mít přeci každý, kdo se na svět od dětství kouká s otevřenýma očima. Ale zjevně tomu tak není... pro mě je kniha a následné reakce na ní poučením. Mé znalosti nejsou běžné a musím je všem kdo o ně mají zájem rozdávat plnými hrstmi, aby lidé co se rozhodnou svůj městský svět vyměnit za vesnici, měli své začátky jednodušší.
Kniha o páru co se rozhodl založit si farmu.
Co na to říct, knihu jsem začal číst s vidinou že se u ní zasměju. Bohužel jsem se za celou dobu pousmál tak dvakrát a už ani nevím u čeho jelikož si z knihy moc nepamatuji. Opravdu mě vůbec nebavila. Častokrát i přes autorčiny názvy kapitol jako ,,Léto nebo ,,Listopad jsem vůbec netušil v jakém čase se děj vlastně nachází a jak dlouho už tu farmu vlastně mají - měsíc, rok, pět let ? Možná je to jen mou nepozorností.
Každopádně oceňuji originalitu knihy že v ní jsou minimální dialogy a celý příběh je vlastně takovým popisováním co se hlavní postavě dělo a honilo hlavou.
Myslím že kdyby byla kniha psána z pohledu Boba (manžela hlavní hrdinky) tak by mě to bavilo víc. 34%
Kdo se někdy přistěhoval z luxusu města do primitivnějších podmínek, nemůže tuto knihu nemilovat. To je tak citlivě a s nadhledem popsaná realita všedního dne bez splachovacího WC, tekoucí vody a mnoha dalších vymožeností... Bez vymožeností, které ten, kdo si v každodenním životě nevyzkoušel jejich absenci, ani neuvědomuje a nedoceňuje jejich luxus.
Pěkné čtení, i když je příběh pro mne ze smutného prostředí opuštěných hor na slepičí farmě, je to moc pěkné čtení. Autorka popsala život na farmě a okolí tak barvitě, že se čtenář ponoří do života na farmě.
Knihu čtu vždy v době, když mám "blbé období" a nic se nedaří. Povídání o svých babičkách, které byly jako nebe a dudy- a Betty z toho obdržela do života trauma, kdy jeden den sjížděla párátkem spáry v linoleu a druhý den prošla v bagančatech obyvák ( přirovnání- v knize je to popsáno jinak, tohle je ryze můj překlad) , další příhody sousedky, která rezignovala na úklid a svému manželovi tolerovala , pokud mu něco "šchraštlo" .... bránice dostává zabrat od první stránky .... a pokud se dočtete o skutečném životě Betty , člověk se sklání nad tím, jak mohla napsat tak báječný, humorný román
„Život, blahobyt a štěstí každého z nás a těch, jejichž životy s našimi souvisí, jsou závislé na tom, jak známe pravidla hry daleko složitější a obtížnější než jsou šachy.“
Kniha má svůj osobitý humor. Autorka zde líčí své životní strasti, které zažívá na slepičí farmě, kterou s manželem založili v první polovině 20. století na území severozápadní Ameriky. Tuto nedotčenou krajinu Betty vystihuje velmi barvitě až poeticky a vztahy s okolními sousedy a její všední příhody popisuje s lehkým sarkasmem. Knihu mám ráda, ale přiznávám, že pasáže s podrobnostmi nosnosti slepic nemusím. :-)
Hlavní hrdinka se s humorem a nadsázkou snaží čtenáře vpustit do svého nelehkého života, ženy farmáře.
Ačkoliv se velmi snaží se ze všeho nezbláznit, chybí ji jen kousíček k tomu,aby všechny sousedy i s Bobem nezavařila do sklenice.
Kniha mi přišla velmi zajímavá a styl psaní byl poutavý,jsem ráda, že jsem se k příběhu skrz čtenářskou výzvu dostala :)
První čtení se v mém případě konalo na základní škole. A pocity supr! Knížku jsem si oblíbila a vnímala všechny ty roviny: ach, tohle je ten těžký život dospěláků, tohle je silná vůle ženy poprat se s osudem a výzvami všedního dne, smála jsem se a obdivovala jak Betty dokázala ten zmar čtenářům vtipně zabalit, ale zároveň jsem si uvědomovala schované hlubší myšlenky.
Střih. Skok v čase o 20 let. A já nenacházím nic z toho... a Bob mě přivádí k šílenství!
Štítky knihy
pro ženy zfilmováno americká literatura venkov autobiografické prvky farmáři vejce humoristické romány americké romány Betty MacDonald, 1908-1958Autorovy další knížky
| 2004 |  Vejce a já |
| 2010 | Paní Láryfáry |
| 1987 | Co život dal a vzal |
| 1993 | Čáry paní Láryfáry |
| 2008 | Morová rána |
Knihu jsem si zvolila s vidinou prázdninového čtení. Bohužel mě však zklamala. Nebavila mě, do čtení jsem se musela nutit. V dnešní době bychom tento typ literatury označili jako takové blogové či deníkové zápisky. V knize není žádná stěžejní dějová linka, což mi vadilo. Vtipné mi to přišlo jen zřídkakdy. Zcela nepochopitelný mi přišel její vztah ke svému dítěti, občas jako by snad ani neexistovalo. Asi jiná doba.