Velká divočina
João Guimarães Rosa
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/276009/bmid_velka-divocina-4jh-276009.jpg
5
27
27
Dramatický román z roku 1956 prošel v mnoha překladech světem jako ojedinělý obraz brazilského vnitrozemí, „velké divočiny“, které bylo počátkem dvacátého století krajem nehostinným, ale uhrančivým svou drsnou exotičností. Strhující příběh zbojníků, kteří chtějí pomstít smrt svého vůdce, je zároveň příběhem osudové lásky. Střetají se tu síly dobra a zla na poli válečném i v nitru muže, osudově spjatého s přítelem, který jej provází na nebezpečné cestě životem.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1971 , OdeonOriginální název:
Grande Sertão: Veredas, 1956
více info...
Přidat komentář
Vzpomínky bývalého brazilského Jánošíka...divoká příroda a nuzota okolo, svobodný život bojovníka, odvaha, čest i strachy, dobro a zlo, bůh a ďábel, putování a bitvy, přátelé a osudové lásky...ale nejvíce křivolaké a nevyzpytatelné cesty osudu i vlastních rozhodnutí.
Jednolitý monolog, retrospektiva přeskakující mezi časy a lidmi, jak náhodně a asociačně těkají pamětí vzpomínky...kouzlo brazilské divočiny zrcadlící se v nespoutané přirozenosti života vypravěče. Poetika jiná než v Burití, ne tak inovátorsky zvukomalebná (což může být jiným překladatelem), víc o životní moudrosti.
Fidel Castro měl jednou projev trvající 7 hodin. Riobaldův monolog vydal na 430 stránek a zazněl v něm možná stejný počet jmen různých banditů. Vodopád slov připomíná staccato kulometu, děj skáče v čase, kapitoly neexistují. Divoké přestřelky se střídají s meditacemi o dobru a zlu a zjeveními ďábla. Z komentářů níže je jasné, že kniha si své čtenáře najde, já ale mezi ně nepatřím. Daruji do knihobudky.
Netvrdím, že to bylo snadné čtení. Zvláště první část knihy (úvod do Riobaldova života) se mi zdál zdlouhavý, neuspořádaný. Příliš časté přeskakování mezi časovými rovinami, nedokončené věty – myšlenky zavěšené do prázdna, záplava nevyslovitelných názvů každého potoka a pláně, jmen spolubojovníků. Mnoho z nich se později ve vyprávění už nikdy neobjevilo. Ale pak se směr příběhu usměrnil, objevil se zloduch a honba na něj, Riobaldo dospěl a jeho pochyby ohledně smyslu života, volby mezi dobrým a zlým, mezi přátelstvím, láskou a povinností mi začaly být blízké a srozumitelné. A konec byl strhující - dočteno na jeden zátah (hluboko po půlnoci, i přes vidinu další špatné noci – noční služby - přede mnou).
Brazílske opus magnum. Veľké dobrodružstvo, opisujúce nebezpečenstvá, krásy krajiny sertao a divoký život banditov, v sebe skrýva faustovský príbeh o hľadaní zmyslu života. A to v strhujúcej literárnej forme, ktorá všetko odkrýva až udivujúco nelineárne, farbisto a mnohovstnato. Čitateľ často netuší, čo ho čaká na ďalšej strane, sleduje rôzne príbehové a myšlienkové toky, riečky, pláva od jednej k druhej, aby všetky nakoniec splynuli do mohutného prúdu. Jedna z tých kníh, ktoré by sa dali čítať znovu a znovu, kde by sa dali vyťahovať jednotlivé pasáže, postavy, udalosti a rozmýšľať o nich, donekonečna diskutovať. Čítajte ľudkovia, čítajte.
V hlavní roli brazilské vnitrozemské Sertao a jeho genius loci.Prostor,který má
vlastního ducha,kde přírodní a lidské jedno jsou a kde vnímavý člověk může
nalézt odpovědi na základní otázky svého bytí.Mnohovrstevný román napsaný
krásným bohatým jazykem a kongeniálně přeložený Pavlou Lidmilovou.
/Vždy jsme měli a máme řadu výborných překladatelů schopných zvládnout i ty
největší překladatelské výzvy -mají můj velký obdiv a dík/.
Kniha, jakých je málo. Dá se číst dvakrát, pětkrát, třicetkrát, a vždycky v sobě ještě skrývá nějaké překvapení.
Příběh, který se vine jako cesty divočinou. Bez kapitol, bez členění, věty, květy, ptáci, zurčící voda, láska, zrada, dobro a zlo, Bůh a Ten, který není...
Z knihy mi zůstal jen silný uhrančivý pocit, který jsem si nedávno před usnutím náhodou vybavil a chvilku mi trvalo, než jsem dohledal, která kniha jej kdysi způsobila. Ano, byla to tahle! Nejsilnější jsou ty knihy, jejichž děj už dávno zapomeneme, ale ten základní pocit, atmosféra a dojem se nám otiskne pod kůži. Tahle kniha je jako horečnatý sen, který uzdravuje.
Všechny významy slova "cesta" v niterném a strhujícím brazilském pojetí. Kdo se nenechá odradit ne zrovna "spotřební" formou a propadne kouzlu, toho čeká silný zážitek.
Baladický příběh o hrdinství a lásce upomínající na rytířské, středověké romány, ale v tomto případě umístěný do oblasti Grande Sertao, což je náhorní plošina v brazilském vnitrozemí. Oblast neustálého sucha a těžkých životních podmínek, kde žijí honáci dobytka a kde nacházejí exil roztodivné existence hledající místo, kde čest a rytířství ještě něco znamená, a kde zlodějové, podvodníci a různí prospěcháři nemají co pohledávat. Svět sertaa, který ale nenávratně mizí v minulosti a samotní hrdinové už jsou jen pozůstatky dávno zašlé slávy. Velká divočina je tak vlastně labutí písní na zašlé časy hrdinství, kdy se pro čest a lásku ještě umíralo. Rosa ale své hrdiny a postavy nijak neidealizuje a stále je drží v jakémsi tíživém napětí a pochybnostech o sobě i o druhých. Příběh samotný je opravdu nádherný a hlavním protagonistou je, jak už je u Rosy zvykem, spíše samotná krajina mýtického sertaa, než jednotlivé postavy. Většinou suchá, někdy blátivá, v nespočtu svých šerosvitných nálad a proměn. Vynikající překlad Pavly Lidmilové činí z Velké divočiny opravdový, iniciační, čtenářský zážitek. Tento román je jako rozvodněná řeka, a buď Vás hned pohltí její temný spodní proud, jako mě, anebo ne, ale pak vězte, že přijdete o jeden z nejsilněších čtenářských zážitků, který lze v češtině zažít. Doporučuji.
Štítky knihy
brazilská literatura hledání smyslu života Brazílie pomsta zbojníci společenské romány pastevectví dobrodružné rományAutorovy další knížky
| 1982 |  Pět brazilských novel |
| 2008 |  Burití |
| 1971 | Velká divočina |
| 2010 | Dál – dál a dál |
"Velká divočina" může na první pohled působit jako obyčejný dobrodružný "western" z prostředí brazilské divočiny. Byla by ale velká chyba knihu takto jednoduše odsoudit. "Velká divočina" je především hluboký filozofický román, velmi podobný "Krvavému poledníku" od Cormaca McCarthyho.
Kniha je koncipována jako vzpomínání starého muže Riobalda, který vypráví o svém mládí, během něhož byl členem jedné z mnoha skupin jagunců (brazilské ozbr. jené skupiny na pomezí banditů a žol. dáků, fungující v 19. století). Popisuje především jejich putování brazilskou pustinou, které bylo plné smutku, bolesti a násilí. Jeho vyprávění je však také plné hlubokých myšlenek a silných emocí, včetně jedné neobyčejné lásky.
Dobrodružný a poměrně syrově podaný příběh je sám o sobě dostatečně poutavý. Primárně však slouží jako kostra pro autorovy myšlenky. I samotná brazilská divoká krajina je v knize víc než jen geografický prvek; reprezentuje hledání životní cesty v absurdním a nepředvídatelném světě. Autor se zabývá filozofickými otázkami volby, osudu a svobodné vůle. Hlavní hrdina čelí hluboké otázce, zda má jeho život jasně daný osud, nebo zda je na něm, jak bude jeho život vypadat. Zásadní pro příběh je také zamyšlení nad povahou dobra a zla.
Styl Guimarãese Rosy je jedním z nejpozoruhodnějších aspektů knihy. Používá komplexní a experimentální jazyk, plný netradičních obratů, symbolů a metafor. Jeho věty jsou někdy krátké a útržkovité, jindy dlouhé a složité. Na mnoha místech se snaží simulovat chaotičnost vzpomínek, čímž přidává četbě na náročnosti. Text od čtenáře vyžaduje naprostou pozornost a nic mu nedá zadarmo. Pozorný čtenář však zažije velmi intenzivní, doslova nevšední a poutavý zážitek. Celé vyprávění je navíc velmi barvité, plné emocí a prolíná se jím po celou dobu velká melancholie. "Velká divočina" díky tomu nepůsobí emočně chladně jako některé jiné knihy, které staví více na myšlenkách než na příběhu.
"Velká divočina" je jedna z nejlepších knih, které jsem četl. Je to pro mě jedna z mála knížek, která mi v hlavě zůstane dlouho po dočtení. I přes její stáří stále vyčnívá originálním jazykem a zajímavými úvahami. Rozhodně ale není pro každého.