Velký pád

17.12.2021

Bývalý pokladač dlaždič a nynější herec (byť už na konci kariéry) se vydává z loveckého zámečku na jedno z posledních natáčení a na předání ceny. Jenže ani na jednu lokaci se nakonec nedostaví. Hlavní hybnou jednotkou knihy je chůze ("To všechno říkal herec neslyšně a nevyjadřoval to než chůzí, tak jako vůbec byla jeho chůze způsobem mluvy. Jeho chůze, ta mluvila, ta vyprávěla.") Jenže zatímco zpočátku má chůze značný smysl – tedy dostavit se na daná místa – postupem času se tyto cíle rozplynou. Chůze vede herce přes příměstské lesíky, frekventované ulice, městské křoviny a náměstí s obřími obrazovkami, ale nakonec musí dojít k velkému pádu. Celou knihu lze tedy chápat i jako velkou metaforu lidského života.
Zřejmě se nejednalo o nijak dlouhou cestu, ale i ta dává postavě prostor k nenadálým myšlenkám, zaklesnutým vzpomínkám a pitvavým reflexím. Krom nich knihu dotváří mikropříběhy, v nichž hrají roli vyšinutá snůška postaviček – sběratelé bobulí s handsfree, znetvořený a citlivý "známý" vykřikující v lesíku, dobrý soused zjevující se v nutné dvojici či kněz s nákupními taškami. Právě tyto postavy otevírají cestu k mnoha pozastaveními nad společenskou situací, i když dost často pouze v lehkých narážkách, Handke situaci spíš zobrazí, než aby mrmlal. Mnohem víc vypovídá o skutečnostech krajina, s jejíž líčením si dává autor záležet, konstruuje důvěryhodný, ale zároveň v lecčem poťouchlý kosmos, jenž v náznacích zobrazuje i hercovo počínání.
Jako opakující motiv shledávám jakýsi klam či iluze – už na začátku knihy se dozvídáme, že průpovídka o přízemním, vlaštovčím letu před bouřkou jsou lživé. Realita je zpochybňována neustále. Narážíme na "naučnou cestu klamů", řadu uvozovek, atrapy havrana i havrana skutečného, skupinka teenagerů jde s baseballovými pálkami, ale nakonec se ukáže, že nechtějí herce zbít. Představuju si to jako takovou formu odcizení skutečnosti, jako vnímání prezentovaného obrazu, který se následně vyjeví jako iluze.
Čtenářsky to někdy není úplně komfortní, Handkeho věty nabývají košatých rozměrů, zároveň mu nedělá problém skákat od jedné reflexe k jinému příběhu. Zpočátku jsem byl z těch jednotlivých postřehů nadšen, po nějaké (ale dlouhé) to trochu začalo ztrácet dech. I tak jsem nadšen, v některých rýpavých postřezích nad každodenními věcmi mi to připomnělo Gombrowicze, kterého mám moc rád. Velký pád je taky pecka, i když hůře stravitelná.

Někoho pak za sebou uslyšel. Po podrážkami toho druhého křupl klacík. Ale než se otočil, uvědomil si: ten zvuk pochází od něho. A nezůstalo u jednoho klamu. Blíž a blíž hučela helikoptéra – jeho košile ve vanu chůze. Praskot houští pocházel od péra na jeho klobouku. Řítil se strom: jeho zívání. Kdesi vpředu kňučel neviditelný pes: jeho žaludek. Skupina chodců, kteří se ve velké dáli pustili do sborového zpěvu: on sám, samojediný, aniž si toho všiml, upadl do zpěvu, do pobrukování. Někdo mu zespoda z kapradí a vysokých travin vyšplíchl něco do tváře: opět on, když jen tak mimochodem za chůze vzal po svém boku do prstů lusk netýkavky nafouklý k prasknutí.
(s. 70)

28.01.2020

Téhle knize jsem nedokázala porozumět a byla jsem skutečně ráda, když jsem dočetla poslední stránku. Už po prvních kapitolách jsem se přistihla, že si po přečtení odstavce vůbec nepamatuji, co bylo obsahem odstavce předchozího. Nenašla jsem si tam pro sebe žádné silné místo ani zajímavou myšlenku, kterou bych měla potřebu si zaznamenat. Jediné, k čemu mě kniha ponoukala, byl spánek. Prostě mě to neoslovilo. Bohužel jen dvě hvězdičky.