Velký rozvod
C. S. Lewis (p)
Myšlenka spojit nebe a peklo dohromady je asi věčně v nás, založená na víře, že skutečnost nás nikdy nestaví před nevyhnutelné buď-anebo. Na víře, že máme-li schopnosti, klid a navíc dostatek času, najdeme vždycky určitý způsob přijetí obou alternativ. Tuto víru považuji za katastrofální omyl. Nemůžete si vzít všechna svá zavazadla na všechny cesty, které máte před sebou. Nežijeme ve světě, kde všechny cesty jsou spirály, a jestliže po nich jdeme dostatečně dlouho, přibližujeme se ke středu, který nakonec jistě nalezneme. Žijeme spíše ve světě, kde se každá cesta po několika kilometrech dělí na dvě, každá z nich po chvíli opět na dvě další a na každém z těch rozcestí stojíme před rozhodnutím…... celý text
Literatura světová Náboženství Sociologie, společnost
Vydáno: 1993 , NávratOriginální název:
The Great Divorce, 1945
více info...
Přidat komentář
Parafrázovala bych to asi takto:
Ó, bláhový člověče! Jak marné bylo tvé snažení na Zemi...
Jestli si myslíš, že budeš pokračovat v tom dole nastoupeném směru i tady, tak na to zapomeň!
No, nevím, kniha je trochu zvláštní a snaží se zřejmě o nějakou filozofii. Vzhledem k datu vydání už se ale asi moc nechytám.
Zajímavá představa o nebi a pekle.
Nicméně zásadní jsou situace v nebi plné setkání, rozhovorů, rozhodnutí. Vnímání životního koloběhu a putování životem se všemi dilematy a rozhodováním se.
Kniha plná hlubokých myšlenek u kterých je třeba se zamyslet a nechat knihu, aby nám řekla co chce. Kniha určitě stojí za přečtení.
Knihu jsem přečetla jenom proto, že mi ji nabídla, půjčila, moje kamarádka, která se nedávno nechala pokřtít v římskokatolické církvi (já jsem křesťankou už mnoho let).
Aniž používám slovo "odpad", tak této knize dávám nejnižší možné hodnocení. Velmi se mi nelíbí propagace myšlenky, že ti, kdo odpadnou od víry nebo nevěří všemu tak jak to předkládá církev, se za to dostanou do pekla. I když si víry velmi vážím a chápu ji jako světlo a pomoc na cestě k Bohu, zásadně nevěřím v Boha, který posílá lidi do pekla za odpadnutí od víry, nebo zkráta v Boha, který by to tak zařídil - aby se odpadlíci dostali do pekla. Proto je tato kniha pro mě nepřijatelná. Nemluvě o dalších podivnostech, ze kterých cítím odsuzování kritického myšlení, nebo pokus stavět na stejnou rovinu zla inkivizici a odpadnutí od víry. Je smutné, že ještě dnes může někdo takové knihy doporučovat jako křesťanské. Cituji z knihy úryvek, ze kterého jsou tyto agitace silně patrné:
"To místo je skutečně PEKLO. Byl jsi v PEKLE! Ačkoliv, pokud se tam nevrátíš, můžeš mu říkat třeba očistec."
"Pokračuj, drahý chlapče, jen pokračuj. Skutečně, to jsi celý ty. Ještě mi teď řekneš, proč jsem se tam dostal. Ale já se na tebe nezlobím, já ne."
"A ty nevíš, proč ses tam dostal? Přišel jsi tam, protože jsi odpadl od víry."
"To myslíš vážně, Dicku?"
"Naprosto vážně."
"Tak to je to s tebou horší, než jsem předpokládal. Ty si skutečně myslíš, že jsou lidé trestáni za svá nejupřímnější přesvědčení, i kdybychom čistě teoreticky předpokládali, že jsou chybná?"
"A ty si myslíš, že se myšlením nehřeší?"
"Hřeší, Dicku, jistě hřeší. Existují malicherné předsudky a existuje intelektuální bázlivost, nepoctivost a stagnace. Ale řídit se odvážně svým nejlepším předsvědčením, to přece není hřích!"
"Pamatuji si, že právě tak jsme o tom mluvili a já to taky tak chápal. Až později, ke konci života, jsem se stal tím, co nazýváš slovem úzkoprsý. Záleží však na tom, co je to nejlepší přesvědčení."
"Já jsem ale jednal vždy podle svého nejlepšího přesvědčení. Skutečně podle nejlepšího, snad někdy až příliš dobrého. A jednal jsem podle něj bez obav. Když pro mé kritické uvažování přestalo být přijatelné učení o vzkříšený z mrtvých, otevřeně jsem ho odmítl. Tehdy jsem měl to slavné kázání, ve kterém jsem odmítl celou kapitolu z Bible a vzal na sebe všechno riziko, které z toho plynulo."
"Riziko, jaké riziko myslíš? Co vlastně mohlo přijít kromě popularit, zvýšeného nákladu tvých knih, nových pozvání a konečně i hodnosti biskupa?"
"Dicku, tohle je od tebe ubohé! Co si tedy o tom myslíš ty?"
"Příteli, já ti vůbec nechci předkládat svoje názory. Víš, já teď už vím. Ale buďme upřímní: Naše názory jsme nezískali čestně, bez předsudků. Prostě jsme určité myšlenkové proudy a ideje přijali za své, protože vypadaly moderně a úspěšně. Během studia jsme se naučili psát takové úvahy a eseje, za které jsme sklidili potlesk. Řekni mi ale, kdy v životě jsem upřímně a osobně, sami pro sebe, řešili tu základní otázku, kolem které se všechno točí: Jestli přece jenom neexistuje nadpřirozený svět. Kdy jsme se alespoň na moment vzepřeli té naší postupné ztrátě víry?"
"Tedy jestli tohle má být nástin vývoje liberální teologie, pak je to urážka: Copak si myslíš, že muži jako...?"
"Ne, ne, já nic nezobecňuji. Nemluvím o nikom jiném než o sobě a o tobě. Vzpomeň si, hráli jsme s falešnými kostkami. Ani jsme nechtěli, aby druzí měli pravdu. Báli jsme se přece jednoduchých, primitivních pohledů na spasení. Báli jsme se přijít do konfliktu s duchem doby. Báli jsme se posměchu a nade všechno jsme se báli skutečných duchovních nadějí a obav."
"Já nepopírám, že mladí mohou chybovat. Snadno mohou být ovlivněni módními názory, módním myšlením, ale to se netýká toho, jak se formovaly naše pohledy a názory. Ty byly skutečně upřímné a opravdové!"
"Jistě, jistě, ale sešli jsme z cesty. Bez odporu, bez modliteb, napůl vědomě jsme povolovali svodům svých žádostí a najednou jsme byli tak daleko, že už jsme neměli víru. Jako když žárlivý člověk dojde tak daleko, že uvěří lžím o svém nejlepším příteli. Jako když alkoholik dojde až tak daleko, že skutečně věří, že mu další sklenka nemůže ublížit. Tato víra je také upřímná v tom smyslu, že existuje jako psychologická skutečnost v myšlení člověka. Pokud toto myslíš slovem upřímný, pak víra žárlivce, opilce, ale i naše víra skutečně byla upřímná. Ovšem omyly, které z této upřímné víry vznikají, už vůbec nevinné nejsou."
"Dicku, ty budeš za chvíli ospravedlňovat inkvizici, ne?"
"Proč myslíš? Když se ve středověku odchýlili v jednom směru, copak neexistuje úchylka i druhým směrem?"
"To je velice zajímavá myšlenka," řekl Biskupův duch, "záleží na tom, jak se na to díváme. Určitě, záleží na tom, jak se na to díváme. A mezitím..."
"Není žádné mezitím," řekl ten druhý, "to vše už je za námi. Teď už si nehrajeme. Mluvil jsme o minulosti jen proto, že se jí můžeš zbavit. Navždy se od ní odvrátit. Jedno zatáhnutí, a zub bude venku. Můžeš začít, jako bys nikdy neudělal nic špatného, bílý jako sníh. To je skutečnost, vší? On sám je tady se mnou jen proto, abych ti to řekl. Viděls peklo a teď jsi na dohled nebe. Stačí litovat a věřit."
Mám výtlačok, ktorý už nevidím čítať kvôli malému hustému fontu. Ešteže je to staré dielko a dá sa nájsť ako Great Divorce vo formáte pdf. Tak skúsim po večeroch, keď je tak veľmi vychválené.
Kniha, která zásadním způsobem přerámuje Vaši představu o tom, co je to "duchovní". Duchovní skutečnosti nejsou ve větru se třepotající, mlhavá, průhledná a skoro nejsoucí realita. Duchovní skutečnost je ta “nejskutečnější skutečnost”, pravé bytí. Proč někteří lidé odmítají vstoupit do radosti a raději si vybírají zoufalost a osamocení? Tato kniha Vám nabídne odpověď.
"Žiadne prirodzené city nie sú sami o sebe vznešené ani prízemné, sväté ani bezbožné. Všetky sú sväté, keď ich vedie Božia ruka. Keď sú však ponechané na seba, zdeformujú sa a stanú sa z nich modly."
"Ak pod popolom existuje nepatrná iskierka, budeme do nej fúkať, kým sa celá hromada znovu nerozhorí. Ak však už nezostalo nič, len popol, nemá zmysel si ho fúkať do očí. Vtedy už neostáva iné, len ho pozametať."
Ke knize jsem přistupovala dost s obavou, přece jenom jsem od Lewise už něco četla, a byť se nedá říct, že by neměl hloubku, jeho alegorie mi ne úplně sedí. Velký rozvod byl ovšem velké překvapení, geniální vykreslení pekla i očistce, vedoucí k zamyšlení, nakolik si my sami držíme své staré rány a křivdy. A do celého tohoto příběhu vložená hluboká moudra,
"Celá ta vec v chápaní pekla je, že celá tá vec, ktorú chceme pochopiť, sa takmer rovná ničote. Začína to šomravou náladou. Vtedy ešte dokážeš byť nad vecou, hádam ju aj odsúdiš. Môže sa však stať, že v ťažkej chvíli sa jej poddáš. Ešte vždy to môžeš oľutovať a dostaneš sa z toho. No možno príde deň, kedy ti to už ani nebude ľúto. Napokon v tebe nezostane nič, čo by ti tú náladu mohl,o odsúdiť, už si ju ani nevychutnáš, zsotane len ustavičné šomranie."
"Existujú len dva druhy ľudí - tí, čo povedia Bohu: Tvoja vôľa sa staň, a tí, ktorým Boh povie: Tvoja vôľa sa staň. Všetci, čo sú v pekle, sa pre peklo rozhodli. Bez slobodného výberu by žiadne peklo neexistovalo. Žiadnu dušu, ktorá skutočne a vytrvalo túži po radosti, radosť neminie. Kto hľadá, nájde. Kto klope, bude mu otvorené.
Takový krátký výlet do astrálních sfér. Přemítání o nebi, peklu a člověku.Kniha k zamyšlení.
Autor v závěru píše cosi jako že nechce být novým prorokem ani tvořit nějaké nové náboženské směry a celou svou jakoby novodobou kratší verzi Dantovy Božské komedie nakonec vysvětluje jako svůj sen, ze kterého se probudil. Nicméně tato kniha opravdu řeší všechna dilemata, která člověka napadají, když uvažuje o nebi a o pekle - jak třeba může být matka blažená v nebi když ví, že její syn je v pekle? Je to řešitelné tak, co zde napsala ZuzziŠ s poukazem na M. O. Váchu: Vstup do pekla a setrvávání v něm jsou dobrovolné. Skvělá kniha, která se čte sama.
Záleží, jak tuhle knihu berete. Pokud jste zarytý odpůrce křesťanství, bude vám to připadat jako agitka a nejspíš budete otráveni a knížku zas odhodíte. Já jsem k tomu přistoupila se zájmem, ale s rezervami. A líbilo se mi to. A hlavně se mi líbilo o jednotlivých kapitolách a problémech v nich představených diskutovat. O tom, co je to nebe a peklo, co je to láska. Jestli se v nebi může potkat vrah a zavražděný. Jestli tam můžete být šťastní, když se tam dostanou i lidi, kteří by tam podle vás být neměli. Obecně... spousta těch věcí mě nikdy nenapadla. Tím, že v teologii jako takové moc kovaná nejsem, spoustu věcí vnímám jinak, protože mám trochu jinou morálku od té víry. Knihu všem moc doporučuji, těch sto stránek obsahuje tolik otázek a námětů k diskuzi, že z toho budete čerpat ještě dlouho. Tak jako já.
Nejsem křesťan a přesto tuto knihu považuji za jednu z nejlepších od tohoto autora. Je plná imaginace a hlubokých životních pravd, které přesahují náboženské učení - jsou prostě obecně lidské. Zvláštní na tom je, že baví i moje vnoučata školního a předškolního věku. Kdoví, co si z toho vezmou ;-)
Možná někdy později se k této knize vrátím a docením více. Není to kniha k přečtení, ale k zamyšlení, některé pasáže jsem četl několikrát, abych lépe pochopil jejich kontext. Čekal jsem od autora něco typu Narnie, tohle mě dost překvapilo.
Po komentářích série Narnie, zvláště posledního dílu jsem si uvědomil, že jsem od autora četl něco (spíše pocitově) podobného. A byl to tenhle Velký rozvod. Autor v této knížečce popsal mnoho obrazů (až děsivých svojí absurditou) a charakterů až komických... Poslední věty knihy byly hodně rychlé a hodně silné.
Ano, šlo o "agitku" ke křesťanství,
ale tak nějak to prostě sedělo k celkovému dojmu a smyslu knihy.
Řekla bych, že do Lewise musí člověk trochu dospět, ale potom to stojí za to...
Jeho imaginace mě prostě nepřestávají překvapovat!
Narniou ma Lewis nalákal aj na svoje ďalšie diela. Vo Veľkom rozvode v sebe nezaprel Majstra, muža múdreho, citlivého, so skvelým pozorovateľským talentom, so zmyslom pre humor, a, čo je najdôležitejšie, s poznaním sveta a človeka.
Oceňujem aj autorovu odvahu písať o veciach svetských priamo ("Copak se po válce nezjistilo, že obě strany byly do války tlačeny jednou zbrojařskou firmou? Stejnou firmou, která stojí za Židy, za Vatikánem, za diktátory i za demokratickými režimy a vlastne za vším všudy. To všechno jsou jedni a titíž lidé, kteří se nám vskrytu potom vysmívají."), ako aj nápad použiť na vyjadrenie vecí vyšších zrozumiteľné obrazy, metafory.
Sledujeme tak rôznorodých cestujúcich v autobuse, ktorí sa zrazu ocitnú (po ceste/lete hore) kdesi inde - v nebi, očistci. Stretajú sa s tamojšími obyvateľmi - sprievodcami (duchmi), ktorí sa im nenásilne a často aj vtipne snažia vysvetliť, ako to s človekom na jeho ceste "hore", ale aj "dolu" funguje. Že všetko je vždy možnosť voľby. Slobodnej voľby.
Spolu s rozprávačom/hlavným pozorovateľom počúvame dialógy medzi cestujúcimi a duchmi - o ich živote, rozhodnutiach, omyloch a napokon strachu z vlastnej zodpovednosti, že by to mohlo byť inak.
Aktuálnosť textu je až zarážajúca. Hoci na zamyslenie (okrem iného) je skutočnosť, v ktorej dnes žijeme napriek tomu, že mnoho ľudí vie, ako "to celé" funguje.
Je pravdou, že by to měla být další z Lewisových "křesťanských agitek" (jak to trefně zmiňuje Tyet). Ale stejně tak můžu rozhodně tuto knihu doporučit i ateistům či lidem jiného vyznání. Lewis formou originální alegorie popisuje lidskou povahu a mentalitu že zajímavého úhlu pohledu. Nutí tak čtenáře zamyslet se nad danými povahovými rysy a vlastnostmi. Ve výsledku je to kratší dílo, ale je slovo od slova nabité velmi zajímavými postřehy a úvahami. Jakmile ve vás začne hlodat červ hloubání, tuto knihu byste neměli vynechat.
Jako nebylo to špatný, ale moc velký dojem to zas ve mně nezanechalo. Takové občas mentorské, kantorské, někdy dost šroubované, a celé mi to moc nedrželo pohromadě. Jako vypravěč je pan Lewis určitě zdatný, nicméně tahle kniha mne moc neuhranula.
U Lewise jsem už uvykla na to, že píše křesťanské agitky, takže mě to už nepřekvapí. Čtu ho proto, že umí pěkně popsat naše lidská traumátka a umanuté sobectví, kterými trpíme víceméně všichni a krásně se v nich najít (nebo v nich najít svého souseda, to je mnohem zábavnější, ha ha). V době, kdy jeho knihy vznikaly, šlo bezesporu o nový, často možná šokující pohled na dobro a zlo, na hříchy a spasení, ale dnes už to působí trochu starosvětsky a přeslazeně.
Občas se člověk dostane k autorovi, o kterém se dá říct, že se má co říct, a narodil se proto, aby to napsal. A to je C. S. Lewis. Narnie mě nikdy nebavila, ale i tam čtenář vidí to geniální využití metafory a fantazie k vyjádření hlubokých pravd (které prostě Lewis nějak chápe, řekla bych, že dost instinktivně je chápe víc než nejstudovanější kněz). A bez ohledu na teologickou stránku věci, je dokonalý znalec lidského charakteru. Hlavně toho typického rysu lidské povahy, přesvědčit sám sebe, že nejsem tak špatný, že vlastně moje pohnutky jsou ryzí a nemůžu za to, že z toho tak úplně dobro nevzešlo...
Autorovy další knížky
| 1991 |  Lev, čarodějnice a skříň |
| 2008 | Rady zkušeného ďábla |
| 1993 |  Čarodějův synovec |
| 1992 | Princ Kaspian |
| 1993 | Poslední bitva |
Nevím, co na mě zapůsobilo nejvíc, ale vystihl bych aspoň tu výbornou myšlenku zvráceného soucitu. Nebe se nepošpiní peklem, i kdyby peklo ronilo lstivé slzy a prosilo o soucit.