Venuši dát hlavu do dlaní
Jaroslav Seifert
Kdybych tě viděl nahou na dně vany s koleny v těsném semknutí, tvé tělo by se podobalo psaní uprostřed s černou pečetí. Výsostný lyrik, nositel Nobelovy ceny Jaroslav Seifert je asi nejznámějším českým poetou. Vytvořil si vlastní styl, jehož středobodem byl Eros a milostný cit vztahovaný postupně ke všem ostatním oblastem reality. Tradiční formy i zpracování odvěkých archetypálních námětů dovedl k dokonalosti. Výbor s názvem Venuši dát hlavu do dlaní vychází z básní právě z této Seifertovy nejznámější polohy virtuozní milostné poezie.... celý text
Přidat komentář
Básně jsou skutečně krásné, kouzelné... Ale ty ilustrace, to je docela hrůza a i celkové uspořádání a výběr básní celé sbírce ubírá na kráse, což je opravdu škoda, protože básně samotné by si zasloužily hvězdiček 5+, ale celkový dojem sbírky mi to okouzlení kazí...
Bohužel mě tento výbor vůbec nezaujal. A ty koláže ten negativní pocit jen umocnily.
Koho napadlo udělat právě takový výbor z díla? Středobodem Seifertovy inspirace je láska, ale nikdy ne omezená na lásku milostnou - Seifert překračuje samotné slovo a nechává ho vyznít na lemech veršů upínajících se dál. V tomto výboru šlo o snahu vybrat poezii plnou milostných citů, ale ptám se - proč takto nešťastným způsobem? A hlavně - koho napadlo knížečku doplnit o tak ohavné koláže? Copak ty básně nepochopili? Avšak i přes tuto mrzkou schránku tato lyrika okouzlí, jako vždy se každé lidské bytosti dotkne hlouběji, než je možné a zanechá touhu vzít do ruky tužku a začít psát básně, protože - co může být krásnější?
"Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání -,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená."
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1971 |  Maminka |
| 1999 | Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
Básně Jaroslava Seiferta, to je moje srdeční záležitost. Jsou něžné, lidské, upřímné... Moc mě mrzí, že nemůžu ocenit tuto knížečku plným počtem hvězdiček. Básně jsou skutečně krásné, ale výtvarná stránka se podle mého názoru poněkud nepovedla. Představovala bych si něžné, lehké ilustrace a ne černobílé tvrdě působící koláže.
"Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat."
(str. 49)