Vernisáž
Václav Havel
https://www.databazeknih.cz/img/books/71_/71283/bmid_vernisaz-509-71283.jpeg
4
146
146
Na návštěvu do úspěšné středostavovské rodiny přichází disidentský spisovatel Bedřich. Manželé Michal a Věra chtějí na něj udělat dojem – provázejí ho svým bytem /snobsky zařízeným/, nadšeně mu vykládají o způsobu svého života. Bedřich se nudí, chce z návštěvy odejít, manželé však propadnou hysterickému záchvatu. V tom okamžiku si divák uvědomuje, jak prázdný je jejich život, založený pouze na majetku, nikoli citu.... celý text
Přidat komentář
Při čtení této knihy mi naskakovaly pocity, jak jsem se cítila, když mi někdo radil v těhotenství, co a jak mám dělat.
Kniha se četla rychle.
Postava Bedřicha plní podobnou roli jako Vaněk v jiných Havlových jednoaktovkách - zdrženlivě rozpačitý a málomluvný návštěvník s replikami plnými zámlk, který nechává vypadnout leccos z těch, kteří jej pozvali do svého příbytku. Tentokrát se jedná o pár, který smysl života nachází v uzavření do zútulněného bytu, v němž přepadávají objekty z různorodých dálav ("ze Švajcu"), a v přijetí spotřebního způsobu života, v němž jde primárně o materiální statky a tělesné uspokojení. Dovršení životního smyslu tkví už jen v tom, aby byli viděni, aby bylo možné svůj "kvartýr s ksichtem" někomu předložit.
Bedřich vystupuje jako hodnotový opak zmíněného páru, respektive tak jeho obraz konstruují Michal a Věry - dávají sebe za příklad, přicházejí s dobrotivými snahami o "nápravu" a později přecházejí až k explicitním výčitkám disidentského životního stylu. Když však hostitelé repetitivně zmiňují přání o tom, aby se to u Bedřicha "konečně nějak rozmotalo" a ten se otáže "Co aby se mi rozmotalo?", zahánějí otázku do kouta ("Nechme toho."). Vyjevuje se tak, že skutečná podstata jejich dialogu tkví ve budování opozice vůči Bedřichovi, aby si na základě toho mohli ustanovit identitu, která by byla jinak konzumně prázdná. Když se po rozpačitých tichách má Bedřich k odchodu, hostitelé šílí a padají i ostrá slova - s Bedřichem odchází totiž i berlička, pomocí níž si mohli přivodit pocit naplnění smyslu.
Jako jednoaktovka obsahuje řadu typických prvků, mezi které kromě funkčních ingrediencí (opakování frází, konkrétní reálie) patří však i spíš iritující skutečnosti - Havel si vybere určitou společenskou skupinu, kterou nechá, aby se odkopala a ukázala svůj zoufalý život v sebezapírání. Nedělá tedy Havel něco podobného jako jeho smutné postavy? Není Vaňkova identita podmíněna výskytem opozičního hlediska, které se stává hodnotově a morálně prohnilým? Snad jeho pasivita nedělá z jeho her pouhý gag - otevřený konec, při němž se Bedřich do bytu hostitelů nakonec vrací, budí otázky ovlivnitelnosti, soucitu či potřebě dialogu.
Tato hra se s oblibou přirovnává s Audienci. Havel je samozřejmě neoddělitelně napojil, ale nezdá se mi vhodné říkat, že jsou o tom samém. Vernisáž je mnohem horší. A pravda, interpretace u ní je mnohem jednodušší.
To, co Vaněk zažívá ve Vernisáži je pokoušení, drsné pokoušení, které využívá mamon, chtíč, i filosofii, jakousi zvrácenou parodii stoicismu, kompletní adaptaci režimu, který zavrhl duchovno a zdůraznil nutnost pozemského. Adaptace člověka na život prasete, dalo by se patrně říct.
O Sládkovi lze říct, že to prase je, ale on není prase konformní, pozor! Jistě, není zase natolik nekonformní, aby s režimem přímo explicitně bojoval, ale přiznejme si, to co Vaňkovi nabídl byla de facto vzpoura proti režimu. Zato Michal s Věrou jsou konformní prasata, která svou samou existencí udržují režim v pochodu přesně tak, jak to chce. Zatímco Sládek nabízí obchod, prospěšný pro obě strany a, upřímně, neprospěšný pro režim, manželé nenabízejí nic. Nemají co nabídnout, jen propagandu.
Musím uznat, že Havlovi se totální materialismus podařilo popsat perverzně dobře. Neřekl bych, že je vrcholnou scénou ta s prsy. Chápu, je nejpůsobivější a na divadle opravdu dechberoucí, ale vrcholu hra dosahuje až o kousek dál, když se začne mluvit o tom, zda Vaněk ještě píše. Tam se ďáblíci v duších manželů teprve ukazují. A počkejte si jakej bude Péťa!
Jinak hra představuje absolutní prázdno. Klidná hladina, kterou ani větříček nenaruší… Ano, tak by se dala popsat první polovina hry. Opravdu děsivá věc.
No fuj toto. Přesně tyto pocity vyvolávané při čtení/sledování této jednoaktovky já opravdu nemám rád a Václav Havel je svým klasickým stylem plným opakování s neustálou gradací dokázal velmi umně zprostředkovat. Z autorského pohledu tedy paráda, z pohledu čtenáře/diváka ale nechci víc. Opravdu jsem byl rád, když to celé skončilo. I když, jak pro koho, že...
Moje druhé setkání s Havlem a byl jsem spokojený. Začátek trochu fádní, scény, jako ta s prsy, skvělá a závěr geniální!
Nejlepší a nejzábavnější Havel. Asi to bude tou koncentrovaností, možností neroztahovat výtečný nápad do celovečerní hry, ale pořádně prozkoumat jeho potenciál na malém prostoru.
A ta scéna s odhalenými prsy...
Geniální. A navíc srdcovka, protože takové lidi, o jakých je to psáno, opravdu znám. A můžu říct, že hra není zdaleka tak nadsazená, jak by se mohlo zdát.
Podobně jako u Audience, i zde na mě Havel působí trochu přezíravě. Ačkoliv je tázán , nevyjeví své pocity nepatřičnosti (je pravda, že v tomto případě by možná ani nebyl vyslyšen).
Jinak ale hru hodnotím veskrze pozitivně. Jedná se o velice názorný popis průměrnosti a lačnosti po primitivním až animálním konzumu.
Ač absurdnímu dramatu neholduji, toto je mistrovská absurdní práce. Skvělá myšlenka, skvělé dialogy, skvělé vyvrcholení!
Perfektní! Skvělé provedení například natočila Česká televize - v hlavních rolích Daniela Kolářová, Tomáš Töpfer a Jiří Ornest. Až z toho jde strach.
Václav Havel, podobně jako v Audienci, ještě ve své vrcholné formě. Trefný, vtipný, zdravě absurdní.
Štítky knihy
sex rodina bohatství vztahy přátelé
Autorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
To bylo skvělé! Pro mě nepředstavitelné chování hlavních protagonistů, ale četla jsem jedním dechem.