Verše psané na vodu
Bohumil Mathesius
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/268261/mid_verse-psane-na-vodu-268261.jpg
5
153
153
Skvost starojaponské literatury. Básně pocházejí většinou ze sbírky Kokinšú (Sbírka starých a nových básní).
Přidat komentář
Krásné, skutečně poetické a moudré. Japonskou poezii jsem neznala a velmi mě začíná zajímat. Ráda bych si přečetla celé Manjóšů, pokud se k němu někdy dostanu. Na čtení musí mít člověk klid a rozjímat, přemýšlet. Nelze číst narychlo bez hlubší myšlenky. Nebo alespoň mě to nešlo.
„Prastaré město,
císařské město,
zpustlé teď město – Naro!
Jako dřív stejně přec jasné barvy máš,
jako dřív věčně přec tryská jaro!“
Je mi upřímně líto, že Bohumil Mathesius přebásnil asi jen 80 z 1 100 tank sbírky Kokinšú. Člověk si nad ní uvědomí, že japonskou poesii potřeboval, aby byl jeho vnitřní život kompletní. :) A také že mu z ní Mathesiova milost uštědřila almužnu, jenže zbytek zůstává navždycky za kulturní bariérou.
„Tolik jsem naříkal, tolik jsem plakal,
provlh jsem slzami! – Nešť!
Zeptá se tebe někdo – rukáv čím zvlhl,
odpovím: Déšť,
To byl jen lehký jarní déšť!“
Ostatně by mě zajímalo, jestli by křehká krása tank působila stejně i ve vědeckém (nebo uměleckém, ale nezrýmovaném) překladu. Ale protože se to nikdy nedozvím, dál obdivuji literatury středověké Asie prostřednictvím překladů, zejména Mathesiových... vydaných Odeonem... s obálkami v pastelových odstínech růžové a fialové.
V těchto překladech se japonská, čínská, korejská, indická literatura jeví spíš všelidsky, ozvláštněné jen střídmou mírou exotiky. Tady mě třeba zaujalo, jak často autoři spojovali zvuk cvrčka se smutkem. Muzicírují japonští cvrčci jinak než evropští? Zdá se, že nikoliv. Zato jsem se dočetla, že Japonci si cvrkání neasociují s létem, nýbrž s podzimem, což možná nostalgii jejich básníků objasňuje.
Hodně bylo řečeno o jemnosti japonské lyriky. Působí ještě čarovněji, když uvážíme, že Kokinšú vznikla v 10. století. V době, kdy Středo- a Západoevropané za hladomorů „lovili jeden druhého a navzájem se pojídali“ (jak píše kronikář). Kdy zmasakrovaná těla „pohanů“ ucpávala koryta řek. Kdy si elity sotva znovu osvojily umění číst, pozapomenuté od starověku do karolinské renesance. ... A po tom všem si uvědomit, že 10. století může znít i takhle:
„Na pustou cestu
napadal sníh,
zavál už stopy po kročejích:
Já jsem ta cesta, smutek je sníh,
kdo půjde kdy v mých šlépějích?“
„Jsi jako blesk,
když rozrazí mračnou oblohu:
Vidím tě – trnu,
teskním,
když vidět tě nemohu.“
Křehké, něžné, melancholické verše. Podobně jako haiku i tanka mají svou pevně danou strukturu a puristé mohou namítat, že tady často nebyla dodržena a kdesi cosi. Ale kdyby ty verše byly „jen“ přeloženy přesně v souladu s danými pravidly, asi by mě neoslovily. Tím, že je Bohumil Mathesius přebásnil, dosáhl toho, že oslovují i čtenáře z naprosto odlišného kulturního prostředí a umožňují mu nahlédnout do nitra dávných básníků světa, jenž je na hony vzdálený od toho našeho, a porozumět jim.
„Marno je na vodu plynoucí psát,
písmena začnou tancovat:
marnější ještě na duši psát
muže, jenž nechce tě
milovat.“
„Kdybych tak mohl – až přijde stáří –
zavřít své dveře, zavolat:
Hola!
Pán se vám pěkně poroučet dává,
že není doma!“
Naprosto dechberoucí výbor japonské „tanka“ poezie z 10. století (čtete dobře). Tanka, jedenatřicetislabičná pětiveršová báseň dominovala japonské poezii před příchodem haiku. Krátké, ale pronikavé a hluboké básně převážně romantického charakteru o lásce ale i o přírodě a životě. Krátce řečeno, prostě jedna báseň.
„Měsíce odraz hladinou vodní
chvěje se, mihotá:
chyť si ho – tu je!
chyť si ho – kde je?
Měsíci, nejsi obraz ty života?“
Literární klenot. Básně tolik vzdálené v čase i v prostoru, a přesto tak silně rezonují...
“Marno je na vodu plynoucí psát, písmena začnou tancovat...”
Výběr ze sbírky japonské poezie Kokinšú.
Kratičké verše o radosti z krásy květin, o podivu nad zpěvem ptactva, o něžném smutku z ranních mlh, o sbírání švestkových květů na věnce do vlasů. ..Škoda jen, že máte přečteno za jeden den.
Četla jsem krásné vydání z roku 1943. Toto byla moje první sbírka japonských básní a musím říct, že se mi takový formát velice zamlouvá. Básně jsou krátké a přesto toho tolik říkají. Většinou se zaměřují na jemné detaily - kapku rosy, měsíční svit, okvětní lístek... Připomíná nám to, že se musíme občas zastavit a obdivovat krásu momentu, všímat si i takových malých a bezvýznamných věcí, které už dávno známe a ani se nad nimi nepozastavíme. Přitom nevědomky provází celý nás život.
Mnoho básní pro mě však nebylo příliš srozumitelných, jelikož mi chybí kontext, který bych velmi ocenila (jako např. u Chrámu plný květů od Límana). Také nejsou uvedeni autoři, což je škoda, i když mnoho z nich asi bylo anonymních.
Velice se mi však líbilo zpracování starého vydání i reprodukce dřevorytů. Sbírka je velice krátká a lze ji přečíst za večer. Lepší je však číst si básně víckrát a v jiných fázích života, není totiž možné je všechny pochopit po prvním přečtení.
Verše jsem si chtěla přečíst na základě jiné knížky. Namotivovaná japonskou kulturou mě mile pohladila po duši tato knížka.
Co dodat, poetika, tragika, nešťastná láska, erotika, tklivá příroda a její cykly, prostě život vetkaný do pár řádků. Geniální překlad. Nutné přečíst. Stravitelné i pro ty, kdo poezii příliš neholdují.
Tyhle verše byly psány "na vodu", a přitom ještě po tolika staletích a v tak vzdálené zemi je má tolik lidí na nočním stolku! To se tají dech už jen nad tím - a když zalistujete a čtete, tak znova. Nebo ani nemusíte listovat, protože ta slova znáte zpaměti a nosíte si je s sebou pořád. Třeba:
...
Zimní květiny
Zima – a přece padají shůry sněžinek bílé kytičky:
Možná že, možná vysoko nad mraky
jaro je, lidičky!
Hitomaro
...
Ledový květ
Hleďte, jak ve větru
táhnoucím nad řekou
taje led:
Vlna, jež tryská mřežovím ledu –
není to první jarní květ?
anonym
Jestliže je básník smutný v osmém století, pravděpodobně bude stejně smutný i v jednadvacátém. Jediný rozdíl snad bude v tom, kde a kam své verše píše.
Knížečka se mi moc líbila, je to první japonská poezie, kterou jsem četla. A doufám, že ne poslední.
Ještě musím napsat, jak jsou krásné něžné ilustrace Oty Janečka. Jiného ilustrátora si k těmto veršům nedovedu představit.
TAJNÁ LÁSKA
Tajně a skrytě
ty mě máš ráda,
já tebe rád:
až jeden z nás zemře, pod jakou záminkou
obleče druhý smuteční šat?
ODPOVĚĎ AUTORU TAJNÉ LÁSKY
Až zvlhne rukáv tvůj
slzami touhy,
za mrtvým druhem chtít budeš lkát:
za noci, když tě nespatří nikdo,
za noci obleč smuteční šat!
KDYBYCH TAK MOHL
Kdybych tak mohl - až přijde stáří -
zavřít své dveře, zavolat:
Hola!
Pán se vám pěkně poroučet dává,
že není doma!
STÁŘÍ
Zrcadlo jasné! -
Ostrý v něm obraz
studeným světlem rýsován:
Ten, jehož vidím stát proti sobě,
kdo je ten starý, neznámý pán?
Nevím co dodat. Ukázky z této sbírky vystihují nejlépe krásu japonské poezie a umění Boh. Mathesia který verše přebásnil.
Výzva 2019 - 8. Kniha od asijského autora
Japonská poezie (a literatura všeobecně) je zkrátka pohlazením na duši. Je snadno srozumitelná, ale zároveň v sobě ukrývá hlubokou moudrost. Je krásné, že se tyto verše psaly už tolik století zpátky a pravdy v nich ukryté platí dodnes.
Nejhezčí poezie, kterou znám :) ...něžná, romantická, bolestná. Tato sbírka básní je opravdový skvost.
Poezii není můj oblíbený žánr ani ji nevyhledávám. Nikdy by mě nenapadlo, že mě okouzlí starojaponské verše. Tato sbírka je "poklad " v tom, jak vyjádřit pocity,myšlenky jen s pomocí pár slov.
K této útlé knížečce starojaponských pětiveršů jsem se dostala náhodou - vypadla na mě z regálu v měststké knihovně.
,,Kořenem japonského básnictví je lidské srdce a jeho listy jsou nespočetná slova."
,,Básník Hitomaro zemřel, ale poezie žije dál. Časy se mění a věci v nich; radosti a zármutky se křižují na svých cestách. Trvá - li však věčně rytmus, jak by mohla zahynout poezie?"
Tolik lásky, smutku, radosti, touhy, beznaděje a tolik pravdy je ukryto v pěti krátkých řádcích - v pěti verších. Při jejich čtení jsem se na chvíli ocitla jinde, na chvíli se pro mě čas zastavil, jakoby se v notách udělala závorka v čase, jako by to bylo vždy v nikdy.
Nad touto sbírkou jsem našla svoji krásu na světě.
Vysoko v oblacích
chryzantéma bílá:
Či se to hvězda
tak bíle
zatřpytila?
Marno je na vodu plynoucí psát,
písmenka začnou tancovat:
Marnější ještě na duši psát
muže, jenž nechce tě
milovat.
Tolik něhy a krásných myšlenek v pár řádcích! Kniha leží na mém nočním stolku připravena kdykoliv k prolistování...netřeba dalších slov
Štítky knihy
Japonsko japonská literatura japonská poezie
Autorovy další knížky
| 1960 |  Zpěvy staré Číny (3 sbírky) |
| 1956 | Verše psané na vodu |
| 1939 |  Zpěvy staré Číny |
| 1940 |  Kdo to řekl? slovník citátů, hesel, přísloví a historických výroků |
| 1958 | Babí léto |
Nádherná kniha. Bohumil Mathesius byl vskutku génius. Je pro mě jedinečným vzorem.
SNÍH
Na pustou cestu
napadal sníh,
zavál už stopy po kročejích;
já jsem ta cesta, smutek je sníh,
kdo půjde kdy v mých šlépějích?
No nebere to za srdce?