Vězněná
Pavel Renčín
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/269808/mid_veznena-Mtc-269808.jpg
4
643
643
Román Vězněná je bezkonkurenčně nejlepším thrillerem z pera Pavla Renčína. Čtenáři přebíhá po zádech mráz, když uváží, že děsivý příběh je inspirován skutečnou událostí ze šumavského pohraničí. Ponořte se do dusivé atmosféry samoty, divoké přírody a zla, které překonává lidské chápání. Při čtení se vám možná vybaví jméno Stephena Kinga, jehož dílům se román žánrově blíží. Středoškolský učitel Martin trpí nočními můrami a podivnými výpadky paměti. Připadá mu, jako by jej stahovala neviditelná bažina, propadá záchvatům zuřivosti – a v posteli se mu zjevuje mrtvá dívka, o níž tuší, že by ji měl znát. Děsí se toho, jakou roli mohl v její smrti sehrát. A možná že se jen ztrácí v hlubině šílenství. Jeho tajemství má kořeny ve čtyřicet let staré minulosti a klíč k němu drží v ruce malá holčička Marie, která jede na prázdniny do šumavských hvozdů. Brána k jejímu hrůznému osudu, jenž je neoddělitelně propojen s osudem Martinovým, je otevřená dokořán a už není cesty zpět…... celý text
Přidat komentář
Od téhle knihy jsem na základě vysokého hodnocení očekávala naprostou pecku. Ještě přirovnání k panu Kingovi mě navnadilo o to více. Ale já se ptám: Co to bylo a jak kniha může mít tak vysoké hodnocení? Naprosto překombinovaný příběh, který je spíše velice nechutný než strašidelný. Husí kůži jsem neměla ani jednou, byla jsem znechucená a musela se nutit k tomu, abych knihu dočetla. Pro příště by se měl autor držet hesla, že méně někdy znamená více.
Hodně dobrá kniha, která vás pohltí svou temnotou a atmosférou plnou hrůzy a strachu. Příběh se vyvíjí s napětím a vyvolává mrazení až do samotného konce.
I když by možná závěr mohl být o něco jiný, tohle je i tak velmi silné a emotivní čtení. Pokud máte rádi knihy, co vás udrží na hraně napětí a donutí se zamyslet, rozhodně doporučuji.
Kniha nebyla špatná. Myslím, že příběh malé Marie i stojí za přečtení. Jen ten konec mi tam moc neseděl. Trochu se to zvrtlo do takové fantazy a moc to knize neprospělo.
(SPOILER) Nesmírně silná kniha, drsná jako pilka zakusující se přímo do lebeční kosti. I když se nejedná o zrovna tlustý román, čtení jsem si musela dávkovat. Znala jsem příběh kolem bestiálního "převaděče" Huberta Pilčík, kterého si autor vzal jako předobraz Švápa. Tím hůř se mi o tom všem četlo. Realističnost příběhu však lehce zastřel prvek nadpřirozena, což bylo dobře, protože to otupilo hrany až nesnesitelně působící hrůzy. I přesto jsem měla během čtení první poloviny knihy opravdu ošklivé noční můry. Křičela jsem ze spaní tak, že jsem tím křikem sama probudila... Tohle není příběh pro každého, ale je setsakra skvěle napsaný.
„Tatínek se malátně ohnal rukama, měl však stále zavřené oči a akorát se tak rozhoupal. Šváp si ho nevšímal a provedl to samé s maminkou, kterou pověsil asi půldruhého metru od tatínka. Rodiče tak vedle sebe viseli jako šišky, jako slepice, s nohama sevřenýma v kovových kleštích linky masokombinátu.“
Kniha má na obalu přirovnání autora ke Kingovi. A já si říkala – jak se někdo opovažuje? Přirovnávat českého autora ke Kingovi? Nojo, zase předsudky. Všechna čest Renčínovi, protože tohle bylo sakra děsivé čtení! A o to více mi jezdil mráz po zádech, že je na motivy skutečné události a zločinů, které spáchal šílený Hubert Pilčík. Začátek knihy mě zmuchlal jak koza seno a postupně drtil a drtil. Sledujeme příběh zdánlivě pohodového učitele, který ale začne šílet a čtenář zjišťuje, že něco nehraje. A někdo je tady solidní magor. Je to učitel, nebo čtenář?
„Sekundy běžely, z nože kapala tmavá krev. Ten tvor uvnitř se lačně díval skrze jeho oči. Vychutnával si její bezmoc a hrůzu. Její nenávist a vzdor. A pak jí oba ublížili. Tak strašně, jak může někdo ublížit dítěti…“
Druhá linka je čistokrevný psycho horor. Dívenka Marie se setká s tím největším zlem, jaké Země dokáže vyflusnout – s ČLOVĚKEM. Jen člověk dokáže ubližovat jen tak, protože může. To, co se Marii dělo? Nebudu lhát, čtení jsem vždy na chvíli musela odložit, protože mi bylo fyzicky zle. Míra brutality a stále nové a nové způsoby trýznění bez naděje na záchranu mi nejednou vehnaly slzy do očí. Kniha určitě není pro každého, svojí mamce bych jí třeba nikdy nedala.
Už obálka a anotace slibují nářez, ale až takovou emocionální bombu jsem nečekala. Linka Máji byla neskutečně uvěřitelná, každou další stránku jsem otáčela s obavou, co sakra ještě může ta holka vydržet?! Příběh učitele mě zpočátku děsil, autor dokonale popsal stav šílenství a bezmoci, kdy člověk ztrácí sám sebe. Ke konci mě ale jeho linka začala nudit. No a bohužel poslední čtvrtina knihy lehce zkazila zážitek ze čtení. Příběhu by podle mě mnohem více slušely jen prvky nadpřirozena, které by umocnily strach čtenáře a nechaly ho tápat. Takhle mi to přišlo příliš překombinované a až fantastické. I tak jde ale rozhodně o pro mě nečekaný objev a hodnotím 4/5 a doporučuji k přečtení.
„Visela a nohy i ruce ji bolely čím dál víc. Z kloubů se stala ohniska požárů, která se šířila celým tělem. Mája hořela jako suchá tráva, hrdlo mělo vyprahlé tak, že ji stále nutilo ke kašli, kašlat ale nemohla, a tak se jen napůl dusila roubíkem. Na hlad si už dávno zvykla, žízeň teď byla mnohem horší. Šlehala ji ostnatým bičem, oteklý jazyk ji dusil, představa vody v ní vyvolávala takovou touhu, že by pro ni udělala cokoli.“
Tak to bylo Kongo.
Masakr, to, se opravdu stalo???Hned si jdu vyhledat podrobnosti o tomto příběhu. Pocity Martina, trochu moc,drápala jsem se v tom.
Naopak Májiny to zase frčelo. Hele za mě masakrální kniha, dlouho po přečtení o ní přemýšlím. No, a tak to má asi být.Manzel mě zastihl při čtení posledních kapitol.Povídá :něco se stalo" a já ,,,To je mazec tuta knížka představ si......Sypala jsem to ze sebe, on kouká a povídá.....Carter už dlouho nic nevydal viď.
Takže tak .
Docela dost zvrácený příběh o jednom učiteli, malé holčičce a lidské zrůdě.
Těžko uvěřit že se podobný příběh zde v Česku kdysi odehrál.
Jednu hvězdičku však musím strhnout za příliš překombinovanou poslední část knihy. Ta byla jak z nějakého sci-fi filmu.
Velké překvapení...
Oceňuji mysteriózní prvky ve stylu Kinga, využití motivu skutečného příběhu a střídání dvou zdánlivě odlišných dějových linií, které se spojí ve strhujícím finále.. ( škoda jen, že způsob propojení ohadnete poměrně brzo )..
Máji linka mě bavila o chlup víc, místy byla hodně mrazivá až mi bylo do breku, obzvlášť poté co jsem si vygooglila pana bestii Pilčíka a uvědomila si, že taková Mája existovala..
Dalším plusem pro mě bylo české prostředí a historie, jelikož takovéto knihy čtu hlavně od zahraničních autorů..
Velmi působivý příběh. Pořád jsem doufala, že nedopadne tak, jak dopadnout musel. Souhlasím s komentáři níž - škoda konce, který se zvrtnul do úplně jiného žánru. I tak to ale stálo za to. Děsí mě to, že takový psychopati opravdu existují - zlého člověka je potřeba se bát, ne strašidel z pohádek...
Na začátku jsem vůbec nevěděl co čtu ,ale knize jsem chtěl dát šanci. Tak zatím jen 1 hvězda. Potom se to s Májou rozjelo a říkám si dobrý, ještě že jsem vydržel dávám tedy 5 hvězdiček knize. No a zase přišla rána ve formě konce knihy. Přišlo mi jako by to tam vůbec nepatřilo a z knihy se stalo scifi. Tak konec konců dávám 3 hvězdy, škoda.
Podle anotace jsem čekal, že to bude příběh na motivy reálné události, a tak jsem k němu i přistupoval. Nejspíš zčásti, tedy do 3/4 je, potom se to ovšem zvrtne v něco úplně jiného, v podstatě v jiný žánr, což se mi dvakrát moc nelíbilo a zkazilo mi už tak slabý dojem z celé knihy.
Kapitoly vyprávěné psychicky labilním Drástem mě absolutně nebavily a přemáhal jsem se k dočtení. Do poloviny knihy, jsem si říkal, proč tam vůbec jsou, což se vysvětlilo v jedné z pozdějších kapitol s Májou, takže takové závěrečné překvapení se v tomto případě moc nekonalo. Oproti tomu děj s Májou byl psaný dobře, čtivě a celkem zaujal.
Jak jsem psal, konec byl nečekaný, překvapivě se stočil úplně jinam, ale já osobně tento zvrat nehodnotím v pozitivním smyslu. Přitom román by určitě šel držet v celkem reálné rovině a pro hororový nádech nebylo třeba si vypomáhat fantastikou.
Moje první setkání s autorem tedy nedopadlo příliš dobře.
Tak se Pavel Renčín dal na thrillery? No ve skutečnosti ani ne, Vězněná sice je z první půlku čistokrevný thriller, ale končí jako temná fantasy.
Začátek byl dokonalej - pomalé propadání se do šílenosti a zjišťování že je něco špatně s pamětí hlavního hrdiny – Martina. Byla to určitě jedna s nejlépe napsaných hororových pasáží, co jsem kdy četl. Celá ta nejistota co je reálné a co ne v kombinace s viscerálníma nočními můrami, které útočí na všechny smysly byla perfektní. Do toho je přimíchána příběhová linka Marie. Tady máme ten osobní hnusný horror, který vychází prostě z hnusné lidskosti – touhy kontrolovat a ublížit. A tyhle dvě linky tvoří pěkný mix psychologického a fyzického hororu.
Je to prostě perfektní kombinace, kterou ale trochu kazí finále. Mnohem víc bych si užil kdyby tam byl jenom náznak nadpřirozena a čtenář by si mohl vlastně vybrat, jestli věří více verzi o šílenosti a drogách nebo o posednutí temným duchem Šumavy. Taky by to více umocnilo, co se stalo Marii – je to podle skutečné události a doopravdy nepotřebujete nadpřirozeno, pro takovejhle hnus nám stačí i člověk.
Celkově to jsou hodně silné 4 hvězdy a určitě budu pokukovat po autorových dalších knihách.
Podobný příběh se doopravdy stal, dodalo to knize hodně emocí. Ovšem ten konec nebyl zrovna šálek mé kávy a celkový dojem pokazil.
Na môj vkus bola táto kniha až príliš desivá s množstvom brutálnych scén, z ktorých sa mi dvíhal žalúdok. Navyše aj ten môj celkový dojem zaklincoval fantasmagorický koniec... Z toho dôvodu som z čítania nemala taký pôžitok, aký mávam pri iných žánroch. Je to skôr môj osobný problém, lebo nie som stavaná na tento druh literatúry.
Přiznám se, že jsem knihu měla dlouho v knihovně jen tak mezi ostatními a trvalo mi pár let než jsem se k ní dostala. Teď si říkám, jak jsem byla hloupá, že jsem ji neotevřela dřív.
Byla vážně skvělá a hrůzná.
(SPOILER) Tak z toho úplně mrazí! Několikrát jsem musel knihu zhnusenim odlozit. Něco vydržím, ale tohle bylo na mě opravdu silné kafe. Po vstupu Marie na scénu, jsem si začal krutě uvědomovat, ze se pohybujeme na skutečných realiich sériového vraha Huberta Pilčíka, který jakožto převaděč převáděl v 50. létech ubohé lidi nejen přes hranice, ale také na onen svět. A když se zjevila scéna z hlavou v dřevěné krabici, tak mi bylo vše jasné a moje domněnka se potvrdila. Skutečný Pilčík svou oběť opravdu několik měsíců věznil s hlavou v dřevěné vypolstrované bedýnce, připoutanou k dřevěné lavici, kam ji chodil pravidelně znásilňovat. Nakonec ho dopadli a oběsil se v cele smrti a dodnes je bedna i lavice jeho oběti, jakožto děsivá kuriozi, k vidění v kriminalistickém muzeu v Praze. Až do ted to pro mě byl jen jeden z mnoha sériových vrahů, ale Renčín dokáže vykreslit psychologii vězněné dívky tak věrohodně,že se mi chce věřit, ze to opravdu přesně tak bylo. A vážně jsem si oddechl až při poslední kapitole, kdy mi došlo, ze je to také hodně velká fikce, a až pak jsem se dokázal uvolnit a knihu si opravu užít. Za mě jeden z nejlépe napsaných thrillerů své doby.
(SPOILER)
Skvělé! Strana 7 až 10 je hororová esej, absolutně vygradovaná, bez chyby. Tu ale, bohužel, trochu tlumí představování přátel a známých hlavního hrdiny. Nicméně pak se zase vrací zpět a dostává se do předchozí verze.
Líbí se mi srovnávání a slovní improvizace, která je sice nadužívána, přesto ladí a vyznívá plynule spolu s ostatním textem. V některých pasážích mi příběh připomíná a snese srovnání kombinace Smrtelného zla I. a II., kdy hodiny přestanou odbíjet, klika u dveří se začne hýbat a promění se v hada, hlava jelena připevněná na zdi se začne kývat ze strany na stranu a smát se všude kolem, lustr máchá svými rameny a rozpínající se šlahouny se začnou plížit, sápat se a vydávat mlaskavý zvuk. To je přeneseně rajská hudba pro moje oči, metafora pro další vnímání.
Říkala jsem si, buď je to horor, nebo hlavní představitel užil halucinogenní látku. Rozsvítil světlo a nic; všechny věci, pohyby a zvuky zmizely.
Prý trpí nočními můrami. Možná to nebyly jen noční můry, ale objevovaly se i děsy. Noční můry a děsy přicházejí, když jste sami...
Policie a sousedé se rozešli a temno, chlad, vlhkost a zápach se opět začaly sbírat a kolem vás stahovat, žárovky poblikávat, tmavé kouty začaly nabírat tvary.
Druhá kapitola je snad až překvapivým vpádem, a já se těším, až se Martin Drást s malou Marií Svobodovou potkají. Jakmile jsem četla, že si Mája začala vybalovat věci ve vlhkém, zatuchlém a tmavém pokoji, který měla prozatímně obývat, tušila jsem, co je doopravdy bude spojovat. Už i to, jak Šváp tiše našlapoval a díval se nejistě kolem, když Marii vedl ke stavení, mě zneklidnilo.
A pak je tu ten les...
Autor si chtěl příběh se setrvačností užít. Bylo to patrné při popisu lesní přírody a při roztáhnutí děje, aby to skutečně děj byl, ne to lankovité jeho utrhávání na akce, abyste se před skončením jedné začali unášet na začátku druhé, jak to ostatně mám ráda. Také ho prozrazují delší (někdy dlouhé, někdy kratší) kapitoly. Ta imaginace rozehrává všechny smysly, hlavně zvukové, prostorové, sluchové, pohybové. Neuvěřitelné, jak tohle dokázal ve mně rozehrát. Možná je to tím, že původem pocházím z malého města, téměř venkova, a lesy, pole, louky, pastviny a řeka byly základem mého dětství. Vzpomínkové představy spící v podvědomí se probudily. Autor předložil kvalitní základový materiál pro vnímání již vytvořených obrazů. Dobře použity jsou asociace a příměry hororu.
Ale co Martin? Nevěděl o sobě? Co se mu stalo s pamětí? Jaký vliv mělo na něj zlo a jak se od něj odvrátí? S hlavním hrdinou si hrají věcné události a časové souvislosti. Možná žije život mimo svůj život. Žije ho ve stejném okamžiku? Kde je nyní a kde je teď? Nebo je Martin Drást psychotik? Anebo jde o věc a událost neběžnou. To natahování, ty představy za každým koutem naší mysli. Je tím zlem psychická nemoc, nebo je to zlo mimo tento svět, které lze vyléčit jedině mimozemskými silami/způsobem?
Co posedlo Martina Drásta a Švápa? Je to to stejné?
Jak čtu dál, už vím, že hlavní spojitost je jinde.
Krypta pod rozpadajícím se kostelem, kde byla Marie Švápem uvězněná, temný bunkr hluboko v lese, kde měla být ukryta přítelkyně Martina Drásta.
Mája zřejmě zešílela, až do poslední "dětské" chvíle věřila, že rodiče nezemřeli, a že ji oni nebo její babička přijdou zachránit.
A čtenář neví, čemu má věřit on sám. Skutečně byli ti lidé zahrabaní v půdě její rodiče? Nejspíše ano. Marie měla na útěk bezpočet šancí, všechny promarnila. Byla slabá. Nakonec "zachráněna", nelidsky se s ní zacházelo čím dál víc, byla mučena, týrána, stala se předmětem zvrácených praktik, pouhou věcí; stala se jakousi insignií moci svého věznitele. Porodila.
U Martina Drásta je to takové iluzorní, intenzivní bludy, ale nevíte, co je iluze nebo blouznění a co realita. Nakonec se to spojí, ale říkám si, jestli ten jeho život na střední škole nebyla představa a to blouznění, možná šílenství, skutečnost. Kostra, stvůra, Marin Drást. A Klára.
Nechybí tady něco? Třeba racionalita?
Hodně závisí na formě podání a tady jde o horor. Je ale poněkud vláčný, má méně akcí, protože ho více přebíjí plynulé psychologické a somatické vyprávění, které probouzí vaše vjemy. Není to vyloženě temné, ani mrazivé, lekací scény nejsou. Není to nárazové jako když zbrkle řídíte auto a musíte rychle zabrzdit, nebo se vyhnout výmolům na silnici, dalším vozidlům apod. I když nevíte, co přijde na další straně, je tohle taková svižná jízda bez výmolů.
Jedna z nejlepsich knih co jsem v posledni dobe cetla. Nedokazala jsem se od ni odtrhnout. Maji mi bylo moc lito. Skoda ze to neni jen fantazie autora. Nicmene 5/5.
Zajímavě poddaný příběh postavený na dost hrozném příběhu, který se skutečně stal a o kterém jsem četla.
S Májou budete prožívat chvíle, které by nikdo nechtěl zažít. Děsivé a zároveň velmi čtivé.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Vězněná |
| 2018 | Klub vrahů |
| 2010 | Labyrint |
| 2008 | Zlatý kříž |
| 2009 |  Beton, kosti a sny |
Dovedu si knihu představit o něco méně nechutnější, ale o to více strašidelnější. Těšila jsem se na propojení dějových linek, ale nakonec to bylo spíše zklamání.