Vítězný oblouk
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72035/bmid_vitezny-oblouk-OST-72035.jpg
4
1490
1490
Paříž v předvečer vpádu nacistické armády. Příběh německého emigranta, vynikajícího chirurga doktora Ravica vykonávajícího zde ilegálně svou profesi.
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1971 , Naše vojskoOriginální název:
Arc de Tromphe, 1946
více info...
Přidat komentář
Ravic a jeho calvados. Dodnes cítim tú chuť a atmosféru, akú dokázal popísať len Remarque.
Paríž, 1936. Stretávame utečencov, ktorí nemajú žiadne doklady a žijú v neustálom strachu z deportácie. Budúcnosť je neistá a vo vzduchu cítiť blížiacu sa vojnu. A v ústredí toho je krásny milostný príbeh, ktorý je skutočným potešením čítať.
Kniha výborne zobrazuje, aký ťažký je život v ustavičnom utajení, v neprestajnom prenasledovaní, keď okolo vás dýcha smrť, aj smrť vašich blízkych, a v neposlednom rade aj život s vlastným svedomím zaťaženým zločinom.
Citát: „Zvláštne, že človek môže umrieť, keď miluje.“
Půlkou knihy jsem se musela prokousávat, ale závěr knihy mě upřímně překvapil a změnil můj pohled na celý příběh. Jsem tedy ráda, že jsem knihu dočetla, protože mě donutila trochu zapřemýšlet...
Vítězný oblouk jsem kdysi četla jako čtvrtý v pořadí, co se Remarquových knih týká. Stejně jako v předchozích románech, i tady na vás čeká hluboká psychologie postav, realistické vylíčení meziválečné Evropy a silná protiválečná tematika.
Ravic je navíc typický Remarquův hrdina – muž, který byl hluboce poznamenán válkou a jejími následky, a který hledá smysl a útočiště ve světě plném zmatku a nespravedlnosti. Joan je oproti tomu fascinující a zároveň velmi komplikovaná, někdy dokonce až tak, že ji máte chuť vzít za ramena, pořádně s ní zatřást a zakřičet na ni, že lepšího chlapa než je Ravic nikdy nenajde! Stejně jako její reálná předloha – Marlene Dietrich – neustále hledá něco lepšího, bohužel však nenachází...
Paříž před vpádem nacistických vojsk a příběh lékaře dr. Ravica. V knize nechybí osudové setkání, vášnivá láska i tragický konec - u Remarqua by se dalo napsat obvyklý. Smutný příběh ke kterému jsem se vrátila téměř po čtyřiceti letech, ve mně zanechal opětovně hluboký dojem, stejný jako při prvním čtení. Knihu doporučuji.
Nádherná knížka, která se četla jedním dechem. Vypráví o těžkém údělu uprchlíků, žijící v cizí zemi. Sympatický hlavní hrdina Dr. Ravik, který v životě o hodně přišel, a který vykonává pomstu na tom kdo mu v životě hodně ublížil.
Mistrovské dílo pana Remarqua.
Nad Evropou se začínají stahovat temná mračna. Zaprisahly antifašista doktor Ravic po prvotní konfrontaci se zrudnym režimem prchá do Paříže, kde ilegálně provozuje svou profesi. Dalo by se říci, že se bezcílně protlouka životem a užívá vše, co mu Město světel může nabídnout s vědomím, že jeden každý den může být jeho posledním na francouzské půdě. Ravic má však důležitý cíl. Podaří se mu ho dosáhnout?
Jedna z mých nejoblíbenějších knih E.M.R. Doktor Ravic a calvados. Povedená záležitost.
Díky této knize jsem poprvé ochutnal Calvados. Nevíte, co to je? Zkuste si ji přečíst. :) Román je hrubšího rázu, což lze vzhledem k zaměstnání hlavního hrdiny očekávat. Plný rozpolcenosti, zmaru, snahy se s tím vším porvat, sem tam záblesky světla, nadějí, snahou vzdorovat okolnostem... a až překvapivě překotným závěrem. Kniha byla zfilmována, ale jak tomu bývá, film za moc nestojí.
Knížky EMR jsem hltala před svou osmnáctkou, což už je hodně dávno, a Vítězný oblouk byl asi můj nejoblíbenější. Ach, ta scéna umírání, to bylo..... :) láska, láska. V knihovně mám kompletní sbírku. Bylo pár knih v té době, které se nesmazatelně zapsaly do mých vzpomínek a toto je jedna z nich.
Jedna z nejlepších knih, co se mi za poslední dobu dostaly do rukou.
Remarque nezklamal a dílo dotáhl k dokonalosti:
- Po dějové stránce skvělé: žádné kýče, žádná Eiffelovka, prostě čistá špinavá předválečná Paříž.
- Postavy byly takové, jaké měly být. Sympaticky nesympatické i nesympaticky sympatické. Jakoby člověk pochopil, co si o nich oficiálně myslet, ale zároveň přitom před ním ukrývaly i svoji tajemnou, neodhalenou tvář.
(Osobně se mi nejvíce zalíbilo vylíčení Joan Madouové, která mi v průběhu byla čím dál méně příjemná, ale o to více jsem ji zbožňovala.)
- Dialogy: U nich chápu, že nemusely každému vyhovovat. Občas se totiž velmi lyrizovaly a vyznívaly spíše úvahově či jemně filozoficky. Jejich délka navíc nebyla úměrná časovému rozpětí. Kniha si mě však právě díky nim získala, připadala jsem si totiž ověnčená kombinací různých libozvučných slovních spojení, nad nimiž se dalo posléze dlouho přemýšlet. Navíc přidaly knize na jedinečnosti a dokázaly čtenáře skvěle vtáhnout do děje.
Bohužel jsem byla dost zklamaná. Knihu jsem četla před mnoha lety, nyní jsem se k ní vrátila a těšila jsem se.
Prvních zhruba 150 stran jsem četla se zaujetím, jenže poté se scény s Joan točily pořád dokola, rozhovory zdlouhavé a stále stejné; spousta odboček, zase rozhovory, opět Joan, kterou jsem nemohla vystát. Konečně zápletka s Esesákem, ale na to, na co jsem celou knihu čekala, zabralo jednu kapitolu. Konec knihy, kdy začíná válka, je asi dojemný, ale....
Klasické autory čtu strašně ráda, uznávám krásný jazyk, který byl v knize použit, ale ani tak jsem nebyla uchvácena, jak jsem očekávala. Bohužel.
Dlouho jsem přemýšlela o 4*, protože mě neustále neskutečně rozčilovala jedna z hlavních postav, ale druhá polovina knihy mě tak pohltila, že nemůžu hodnotit jinak než plným počtem. Opět velice zajímavé myšlenky, jako ve všech autorových knihách.
Stará dobrá klasika. Najdu tady vše z letošní výzvy. Muz ns útěku, nešťastná láska, autor, který zažil obě dvě Světové války. Parádní čteni.
Válečná literatura není úplně mým šálkem kávy, ale knihy od Ramarqua mám velmi ráda. Považuji za nejlepší knihy hotovo období. Knihy mají velké poselství, skvěle se čtou a příběh ve Vás zůstane již na pořád.
EMR mám ráda. Tahle knížka mě ovšem neoslovila. Zbytečně dlouhé rozhovory o ničem, k Joan jsem si nenašla žádný pozitivní vztah.
Mám Remarquea ráda. Jeho styl psaní, plnost vět a text čtenáře vždy o něco obohacující. I tady jsem tohle všechno našla. Ale tentokrát mne příběh příliš neoslovil. S postavou hlavního hrdiny, ač je to také lékař, jsem se dlouho nemohla přimět k sympatiím, ale nakonec to nebyl tak špatný hrdina. Vážnost, morálku a život meziválečné doby dílo vystihlo dokonale. Jako bych tam byla s nimi. Přesto mi v srdci stále zůstanou jiné autorovy knihy.
Jistěže téma nacismu a okupace roztodivných zemí touto odpornou mašinerií je vždy pohlcující a většinou k pláči, tomuto románu jsem nepřišel na chuť. Zarazilo mne už oslovování ve vokativu hlavního hrdiny chirurga ( „pane Ravicu"?!), nicméně to je otázka na překlad. Problémem je, že jsem postavy, kterých bylo v Paříži přehršel zkrátka nepochopil. Koho vlastně Ravic miloval? Joan, nebo pacientku na svém oddělení, které provedli císařský řez a on zcela „nezištně" šel až k jakési porodní bábě, jež všechny gynekology proklíná? A chtěl teda nakonec vzít roha, nebo se mu mlhavá Paříž zalíbila až příliš?
Promiňte pane Remarque, ale tohle se Vám až tak moc nevyvedlo. Mohu dát nanejvýš 45%.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Paříž antifašismus chirurgie válečná literatura romány chirurgovéAutorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Onehdá jsem dostal při čtění nějakejch věcí od mojeho oblíbenýho Heinricha Bölla chuť, znova si prolistovat pár věcí od dalšícho über alles oblíbence, a to od marušky remárka. Hle, jak ďábelsky jsem to provedl. Prostě jsem chodil kolem knihovny, zašmátral tam a vytáhnul třeba vítěznej oblouk. Remarkovy knížky se dějou buď při prvním světosvinstvu, druhým světosvinstvu, nebo v období mezi svinstvama. Mám hrozně rád kulišárny, který se tam dějou mezi figurkama příběhu, horší je ta kulisa hrozícího, nebo probíhajícího konfliktu.
V tomhle příběhu je to tak, že jeden uprchlík před prodlužujícíma se Hitlerovejma prstama je doktor. Operuje na tajňačku na jedný klinice. Klidně by se v pozdější době hodil pro obchod s orgánama. Aby měl na život v paříži a pokrytí svýho apetýtu k pernodu, nebo calvadosu a tabáčku, musí se ohánět skalpelem, co to dá.
Moje hlava si občas skočí do alternativní reality a tam se dějou věci, který se mi líbí, ovšem bez tý války. Bydlel bych tam co doktor a trávil bych čas v bistru. Ten doktor bydlí v hotelu, kterej by se klidně mohl jmenovat Chelsea. Žijou tam dlouhodobě lidi bez papírů, zkrachovalý existence, uprchlíci a tak dále. Pod hotelem je bar, kde doktor kouří, nasává, hraje šachy s jedním Rusem a když neoperuje, ani není v kobce, tak sedí někde u kulatýho stolečku v bistru, kouří a pije svoje oblíbený pochutiny. Taky mu přelítne kolem nosu jedna buchtička a tadááááá, máme tady jako obvykle u Remarkový postavy průser jako kráva. Vlastně se to samý děje asi i u Waltariho.
Jak to asi dopadne? To si každej může dopočítat sám hned jak se koukne kdo to napsal. Ten pán to dokáže napsat tak hezky, že to rostoucí svinstvo je trošku zastřihnutý tím přemejšlením u šachů, pokuřováním a pitím pernodu tak, že z toho nedostanu takovou depresi. Převažuje chuť dát si pernod i když jsem ho nikdy nepil. Přes tu zlou dobu je ten příběh nádhera. Asi si brzo otevřu tři kamarády, nebo nějakou lahev. Nevím. Buď jedno, nebo druhý, nebo obojí.