Vítězný oblouk
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72035/bmid_vitezny-oblouk-OST-72035.jpg
4
1476
1476
Paříž v předvečer vpádu nacistické armády. Příběh německého emigranta, vynikajícího chirurga doktora Ravica vykonávajícího zde ilegálně svou profesi.
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1971 , Naše vojskoOriginální název:
Arc de Tromphe, 1946
více info...
Přidat komentář
Tři čtvrtiny knihy se mi fakt líbili. Poutavé, typicky Remargueovské. Ale ten konec..konec se mi příčí.
Pro mě prostě další skvělá kniha od tohohle autora. Příběh je silný a vede k zamyšlení.
Moje srdcová zálěžitost. Vynikající freska ze života lékaře, který ilegálně operuje v emigraci. Osamělý život člověka z pomáhající profese, který jako by s odstupem hledí nesmyslnost a ukrutnost války z pozice zúčastněného/nezúčastněného pozorovatele. Milostná linka plná dechberoucí romantiky zasazené do strachu, nedostatku, nejistoty a doby, kdy se lámaly dějiny Evropy. Remarque se vším všudy.
Dr. Ravic přijímal rány osudu tak, jak přicházely, žil ze dne na den pro pomstu, na kterou snad i částečně zapomněl, když potkal Joan a nepotkat náhodně v kavárně Haakeho, tak snad na ní zapomněl úplně, a kterou i když vykonal, tak z ní snad ani neměl žádnou radost a uspokojení, což ho činí ještě lidštějším, alespoň pro mě.
To uvědomění si, že zabít tu zrůdu je jeho morální povinností, byť by to byla kapka v moři, nejen vůči jemu a jeho snoubence a že když se zrůdám bude ustupovat, budou si dovolovat víc a víc.
Krásná kniha o hnusnej době.
Nechápu, jak to někoho mohlo nudit, ale je to věc názoru.
Tato kniha se mi na začátku zdála taková nemastná neslaná. Podle mě má několik hluchých míst, kdy autor popisuje zdlouhavě pocity Ravica. O kvalitě knihy jsem se přesvědčil v poslední třetině, kdy se schyluje k mobilizaci a začátku války. Kniha určitě patří k těm lepším od Remarqua, ale četl jsem od tohoto autora ještě lepší.
Tato kniha mě donutila přilnout k pocitům hlavního hrdiny i jeho autora. Je pravda, že se kniha od začátku táhla, ale domnívám se, že tato kniha neměla být o příběhu, ale o pocitech. Kdo zkusí proniknout za slova a najít smysl proč autor píše zrovna na toto téma, měl by pochopit smysl knihy.Hlavní hrdina je popsán tak dokonale, že bych přísahala, že je skutečný. Vryl se mi do paměti a zůstane tam dlouho. Těším se na další autorovu knihu.
Nedočetl jsem. Bez příběhu, bez akce a jen zdlouhavé myšlenkové pochody.
Jsem hodně rozčarován.
Omlouvám se všem fanouškům E.M.Remarqua, ale nuda, nuda, nuda.
Román, který svým dějem, hlavním hrdinou a atmosférou Paříže v předvečer války vyryl do mé hlavy hluboký šrám.
Uff, no přečetla jsem to, ale asi jedna z nejdelších knih v mém životě. Neskutečně jsem se těšila, až to skončí. Remarque patří k mým oblíbencům, Černý obelisk a Na západní frontě klid miluju, ale tohle mě nějak nezaujalo. Nevím čím to, ale příběh mi přišel zdlouhavý, bez děje, hlavní postavy mě spíš rozčilovaly...prostě žádný pozitivní pocit. Ale budiž mistrovi odpušteno, jeho ostatní geniální knihy
tuhle více než stonásobně vyrovnají :-)
Moje sedmá Remarqueova kniha a chtělo by se říci "další pecka", ale to se k jeho knihám opravdu nehodí. Remarque pro mě bude vždycky zásadní. Nejen, že je to jeden z nejlepších spisovatelů vůbec, on popisuje skvěle doby, na které bychom neměli zapomínat. Měli bychom si díky němu uvědomovat, co vše se může na naší Zemi začít dít, protože pokud si to uvědomíme, mohlo by nás to varovat i polidštit. Vítězný oblouk řadím k tomu nejlepšímu, co napsal (nejlepší asi zatím Tři kamarádi) a trochu se děsím doby, kdy od něj budu už mít vše přečtené.
Vynikající spisovatel ve vrcholné formě. Číst toto v dospívání byla lahůdka, a rád na to vzpomínám, a občas se k tomuto dílu vracím. PS: U příležitosti několikátého přečtení této knihy jsem si přečetl zdejší komentáře, a dovolím si pár poznámek. Doufám, že povinná četba bude někdy konečně zrušena, a lidé, kteří necítí potřebu číst, budou od těchto galejí osvobozeni, a přinejhorším se budou muset naučit pár vět, shrnujících význam několika desítek nejdůležitějších děl, které lidstvo vyplodilo. Z nečtenáře nelze čtenáře udělat, pokud sám nechce, a nebudou proto horšími lidmi. A dále, mnohé knihy člověk pochopí, až něco podobného sám zažije nebo alespoň promyslí a procítí s velkou empatií. Jak se zpívá v jedné písničce, "Happy People Have No Stories", "Šťastní lidé nemají žádné příběhy". Život a literatura najednou vypadají docela jinak, když člověk nebo někdo z jeho nejbližších je dlouho sám, láska se mu vyhýbá, neudělá maturitu nebo důležitou zkoušku na univerzitě, odejde mu, těžko onemocní nebo zemře partner/ka, zažije ošklivý rozchod nebo rozvod, ztratí práci, dostane rakovinu nebo jinou osudovou nemoc, prodělá potrat, stane se samoživitelkou, vykradou mu byt, vybourá se v autě, podvede ho sourozenec nebo přítel, atd. Takové situace lidé řeší různě; někdo začne pracovat jako workoholik nebo sportovat jako šílenec, někdo tráví večery u televize, nad knihami nebo v hospodě, někdo cestuje jako divý po světě, aby našel sám sebe, a někdo to řeší alkoholem jako Ravic, další jeho hrdinové i Remarque sám. Alkohol je legální droga ve většině zemí, a pokud to s ním někdo nepřežene, pomáhá spoustě z nás, kterým tahle realita zrovna moc nevoní, jakž takž dlouhodobě přežívat nebo dokonce docela slušně žít v tom světě, do kterého byli vrženi, a který mohou ovlivnit jenom částečně. Pro mnoho lidí je těžké vypracovat se k úspěchu, štěstí, a osobnímu bohatství, a spokojenosti se svým životem, a ještě daleko těžší je obstát a přežívat v tak vypjatých situacích, o kterých píše ve svých dílech Remarque, kdy je člověk opravdu jenom stéblem slámy hnaným divokým větrem národní nebo nadnárodní karmy. Neříkám, že bych někde v jeho dílech neškrtal, ale ten pocit, který v jeho knihách je, naprosto není falešný. Ale to spousta čtenářů nepochopí, protože "Happy People Have No Stories", a já jim to štěstí, teplíčko a relativně klidný život bez vší ironie a ze srdce přeji. A těm ostatním čtenářům ještě o trochu víc, protože si dost možná něčím prošli, a ta zkušenost je změnila tak jako třeba Remarqua. Tak si na to připijte calvadosem!
Jak mám Reamarqua ráda, tak z této jeho knihy nijak nadšená nejsem. Děj byl velmi zdlouhavý a víceméně nijaký. Rozmazlená děvka Joan byla na pár facek snad od začátku do konce a pokud se takhle průměrná žena opravdu chová, je mi vás, pánové, líto. Ravikův cynismus se mi líbil, i když mohl být o něco rozhodnější. Jediné, co bylo opravdu dobré, je popis předválečné Paříže, kdy nikdo ještě doopravdy nevěří, jakým svinstvem to všechno skončí.
Vynikající dílo. Zanechalo ve mně hluboký dojem. Děj je smutný až tragický, ale jaká byla atmosféra v Paříži těsně před vypuknutím druhé světové války, než ta, která je v knize tak mistrovsky popsána?
Ku knihe som sa dostala uplne neplanovane... Pocas dospievania som velmi rada citala Remarqua, no od isteho casu som sa jeho dielam vyhybala kvoli ich ponurej atmosfere. Vitazny obluk sice nie je vynimkou, ale pacil sa mi neskonale... :)
Bola to moja prvá knižka od Remarqua. Čítala som ju do školy na literárny seminár. Určite by som si ju prečítala i bez toho, no nedostala by som sa k nej tak skoro. Musím povedať, že sa mi kniha páčila, a myslím, že viac hovoriť netreba. Kto čítal, vie, kto nečítal, nepochopí :)
Remarque bude u mně vždy za 5 hvězdiček. Po Třech kamarádech, Černém obelisku má nejoblíbenější.
O válce. O lásce. Zní to jako klišé a byl by to takto krátce velmi ošklivý komentář. Kdo pochopil, kdo pronikl do příběhu, možná více slov nepotřebuje. Kdo nepochopil, kdo jen prošel kolem, koho se příběh nijak nedotknul, toho více slov nepřesvědčí. A přesto je tu potřeba říci, jak přiléhavě kniha vystihla ten pocit lehkosti a tíhy v hrudi, když něco začíná a když něco končí. Žádný zbytečný patos, nebo naopak právě tolik patosu, kolik empatie a představivost snese. Takhle mám Remarqua ráda. Takhle mám ráda to absolutní štěstí a absolutní neštěstí a všechno, co je mezi. Tím spíše ke mně příběh přišel v pravou chvíli, zase po dekádě let. Měl by být inspirující pro nás všechny, ať už si z toho vezmeme touhu žít teď, touhu vážit si věcí či hluboké uvědomění dosud skrytého. V dospívání jsem si z této knihy vypsala do deníčku spoustu citací, které na mě zapůsobily. Nyní můžu říci, že už to nejsou pouze slova, ale že je životní pravda zvýraznila, přiblížila a převedla z roviny definic do konkrétních zážitků, závratně osudových či nezapomenutelně nepatrných.
Mé první setkání s calvadosem bylo zde, na stránkách této knihy... a ač calvados příjemně i pekelně hřeje v hrdle, stejně mě nejvíce bude hřát a zároveň mrazit u srdce právě kdesi pod Vítězným obloukem, kdykoli k němu v životě zabloudím.
A jestli je tato kniha schopna pokazit náladu? Nebo dokonce nudit? Pokud jste svině nebo povrchní ignorant, tak možná ano. Takže nevím jak vy, ale já si Vítězným obloukem plánuju v životě "zkazit náladu" ještě několikrát. A pokud jsou knihy, kvůli nimž bych byla ochotná se klidně porvat, tak tato patří jistě mezi ně ;-)
Doktor Ravic byl pro mě velmi charismatickou a silnou osobností. Dokonce na mě zapůsobil tak, že jsem kvůli této knížce tak toužila ochutnat calvados. Tenkrát jsem ho dokonce i sehnala (v prodejně ESO), a i když mi nechutnal, na knížku se zapomenout nedá, stejně jako na všechny ostatní od tohoto autora.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Paříž antifašismus chirurgie válečná literatura romány chirurgové
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Úžasná kniha. Poprvé jsem ji četla někdy v pubertě a pamatuji si, že se mi hodně líbila. Nyní jsem po ní sáhla znovu a uvědomila jsem si, že jsem úplně zapomněla, o čem byla. Pamatovala jsem si jen to, že mě kdysi bavila. A bavila opět. Chvílemi jsem měla mrazení v zádech, občas držela Ravicovi palce. Když si ale uvědomíte, jak moc realistický je ten příběh, že tyhle věci se opravdu děly, tak vás to nutně zasáhne. Tuhle knihu by si měl přečíst každý.