Vítězný oblouk
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72035/bmid_vitezny-oblouk-OST-72035.jpg
4
1483
1483
Paříž v předvečer vpádu nacistické armády. Příběh německého emigranta, vynikajícího chirurga doktora Ravica vykonávajícího zde ilegálně svou profesi.
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1971 , Naše vojskoOriginální název:
Arc de Tromphe, 1946
více info...
Přidat komentář
Vítězný oblouk + Remarque = pro mě krásná kniha o veliké bezmocnosti člověka + úděsná jistota, že jsem zaplaťpánubohu v té době nežila, ale bohužel ji znám z vyprávění lidí, kteří tu dobu pořád ještě pamatují. Je to pořád tak blízko nás, až z toho mrazí. A lidé jsou pořád stejní, nepoučitelní - a máme to tady zas a zas někdo někam, před někým utíká. Zeměkoule je přeci proti ostatním planetám tak malá, kam budou jednou utíkat naši potomci? Mrazí z toho. Ale za to Remarque nemůže, on to jen popsal. Za to může člověk sám- chce se mi napsat člověk debil. Jo člověk se narodí, v dětství určitě nemá žádný malý ,myslící tvoreček úmysl zabíjet a pronásledovat- to mu musí někdo vnuknout- tu myšlenku nadřazenosti a touhy zabíjet - a zas je to nějaký člověk.
Kniha se četla dobře, konec mě do děje vtáhnul hodně. Možná si ji za čas přečtu znova.
Příběh odehrávající se v Paříži v předvečer 2. sv. války. Tam Ravic už 4 roky přežívá po utrpěném traumatu z německého koncentračního tábora. A pak opět dostává chuť naplno žít. Potkává zvláštní ženu a také německého důstojníka, který jeho trauma zapříčinil. Líbí se mi, že mezi hlavní hrdiny patří dva uprchlíci z opačných stran barikád - Němec a Rus, velcí a opravdoví přátelé.
"Lítost je ta nejzbytečnější věc na světě. Nic se nedá vrátit zpátky. Nic se nedá napravit. Jinak bychom byli všichni světci. Život neměl v úmyslu nás udělat dokonalými. Kdo je dokonalý, patří do muzea."
Děj knihy se dá převyprávět v jedné minutě, ale autorovy úvahy jsou tak filosofické a nadčasové, že o nich budete přemýšlet dlouho a dlouho. A některé vás provází celý život. Když jsem tuto knihu četla někdy v šestnácti lety poprvé, vypsala jsem si pár citátů. A teď po tolika letech v nich nacházím tutéž pravdu a opět se s nimi ztotožňuji.
V Oblouku se šetří city. Jak milostnými, tak těmi, jako je vztek, touha a nenávist. Stačí totiž pár střízlivě a stroze podaných obrazů a vzpomínek. Zato úderných. Autor až na posledních stránkách odhaluje důvod Ravicovo trýznivého nutkání po pomstě. A jeho pravé jméno skoro nezaznamenáme.
"Lvi zabíjejí antilopy, pavouci mouchy, lišky slepice. Která jediná rasa na světě bez ustání potírá sebe sama, vede mezi sebou války a zabíjí se?"
"To jsou otázky pro malé děti. přirozeně, že koruna tvorstva. Člověk, který vymyslel slova láska, dobro a milosrdenství."
"Dobře. Který tvor v přírodě může spáchat a páchá sebevraždu?"
"Zase člověk. Který vynalezl věčnost, boha a vzkříšení."
Na některé knihy za celý život nelze zapomenout a tohle je pro mne jedna z nich ♥
Ravic je můj oblíbený hrdina, i když by se klidně mohl jmenovat Roby jako ´ve Třech kamarádech. Všude je to totiž autor. Zajímavé, poučné, nádherné. Přesně podle mého gusta.
Další skvělá kniha se spoustou velmi pravdivých pasáží a citátů ze života . Po dočtení si vždy říkám, že už asi po další Remarkově knize nesáhnu .. kvůli špatným konců. Ale i tak neodolám a začnu další.. 5z5
Skoro všichni Remarquovi hrdinové jsou si podobní, Ravic je také piják, také má svou osudovou ženu, také je dobrý ve své práci. Tady je navíc motiv pomsty a já mu celou dobu držela palce, aby ji mohl vykonat. Nádherná stylistika, plná jemných poetismů tolik pro tohoto jemného spisovatele typických.
V podstatě to byla dobrá kniha, ale že by se k ní ještě vrátila to ne. Měla jsem hodně malé vydání a i přelouskat deset stránek mi trvalo půl hodiny. Na mě to bylo až moc filozofické, autor se očividně chtěl vypsat a na každou stránku (mého malého vydání!!) dal asi deset myšlenek.
Jinak to byla opravdu dobrá kniha. První, kterou jsem za rok 2016 přečetla, ale znovu po ní asi nesáhnu.
Přišla mi dost rozsáhlá. Ale konec stál za to. Remarque umí vtáhnout do děje. Popsat a přiblížit atmosféru. Citáty byly také skvělé.
Knihu jsem četla, je to už dávno, ale do dnes na ni vzpomínám a vybavuji si o čem je.. Měla jsem staré vydání, to jsem půjčila a bohužel se někam zatoulalo. Tak jsem si koupila nové a přečtu si ji znovu.
Kniha je už dávno přečtená a tady je na ni odkaz na mém blogu.
https://ennep.blogspot.cz/2016/06/vitezny-oblouk-autor-erich-maria.html#links
Mimořádně, mistrně, exceletně, nepřekonatelně! popsaná atmosféra předvečeru druhé světové války. Remarque umí přenést tehdejší napjaté očekávání, co se stane, na stránky knihy tak přesvědčivě, že jsem měl pocit, jako bych tehdy těmi ulicemi Paříže procházel spolu s Ravicem. Je pravda, že samotný příběh, který se neustále točí kolem své osy a vyvrcholí až na samém konci, není úplně důležitý. Naopak jako mimořádně důležitý se mi jeví vzkaz, který tato kniha - snad - nese: bacha na příznaky blížící se války! I v souvislosti se současnou situací v Evropě je to varování nečekaně aktuální. * Jedna z nejlepších knih, co jsem četl.
Zkušenosti emigrantů prchajících před nacisty byly pestré, často skličující i děsivé. Remarque na toto téma napsal tři romány a vzpomínám si, jak jsem při jejich četbě upřímně nenáviděl vlády a úřady zemí, které těmto lidem bránily najít nové místo k životu. V době, kdy jsem tyhle knihy četl poprvé, byla emigrace běžnou součástí našich životů; každou chvíli se člověk dověděl, že ten či onen zdrhnul za kopečky a ze zpráv které zpoza kopečků přicházely se nezdálo, že by je tam někdo dusil tak, jak to zažívali Remarquovi hrdinové v předvečer války. Dnes jsme o několik desetiletí dál a je to tu zas. Evropou proudí lidé prchající před zvůlí a válkou, o které nikdo nestojí. A když si někdo dovolí připomenout, že ještě před nedávnem i naši lidé záviseli na dobré vůli těch, kdo je za hranicí přijímali a umožnili jim najít nový domov, a bylo by tedy nyní vhodné projevit stejně dobrou vůli vůči těm, kdo se stejným cílem a z podobných důvodů přicházejí k nám, je mu odpovědí záplava blbých xenofobních, často rasistických keců. Až o tom někdo napíše román, příští generace bude číst a zas nechápavě vrtět hlavou, co to bylo za hajzly, ti lidé, kteří se tak hnusně chovali ke svým bližním v nouzi.
Právě jsem dočetl. Byla to kniha, která mě hodně zasáhla a musím říci, že na konci jsem měl na krajíčku. Postava Ravika je naprosto ohromující. Příběh má " co dát" - nebudu psát citáty, protože byly již napsány.
Jedna z mých nejoblíbenějších vůbec - ano i takto by se dala charakterizovat. Zanechala mi v paměti silný otisk.
V porovnání se Západní frontou je pro mě naprostý favorit Vítězný oblouk.
Ale vadilo mi neustálé pití alkoholu a kouření cigaret (hned jsem si vzpomněl na Larssona - tam pro změnu dělali obložené chleby)
Děkuji autorovi za vytvoření takového Klenotu.
V knize dle mě ustupuje do pozadí příběh a člověk si všímá spíše úžasných výroků postav.
Příběh je sic plný cliché a je zkrátka předvídatelný, ale myšlenky postav jsou neuvěřitelně propracované a obecně i postavy jsou dobře napsané.
"Pokud vím, jen staří Řekové měli bohy pití a radosti ze života: Bakcha a Dionýsa. My máme místo toho Freuda, pocity méněcennosti a psychoanalýzu- strach z příliš velkých slov v lásce, a příliš velká slova v politice. "
Tohle je jeden z nejlepších výroků, co jsem kdy měla tu čest přečíst.
Na tuhle knihu mám jen ty nejlepší vzpomínky. Letní dovolená, dva dny trvající strašná depka, skleničky calvadosu (ten vlastně na baru neměli, musel se kompenzovat místním kapverdským grogem) a neskutečně hutný obsah. Skvělé čtení. Nezapomenutelný zážitek.
Kniha mě nijak více nezaujala, neříkám, že byla špatná, to bych snad o žádné autorově knize neřekla, ale snad jsem očekávala víc.
Byla to první kniha od Remarqua a moc se mi líbí. Určitě se hned pustím dalších.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Paříž antifašismus chirurgie válečná literatura romány chirurgové
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Můj probém s Remarquem je ten, že mu nevěřím jediný slovo, který z něj vypadne. Podle mýho je dobrá kniha taková, kdy skutečně věříte, že takovej příběh se někde odehrával, že se takovýhle osudy opravdu někde staly. Jenomže jak tomu máte věřit, když ze sebe postavy v knize prakticky neustále chrlí rádoby chytrý a životní moudra? To mám věřit, že se Ravic s Joan nebavili opravdu o ničem jiným než o zásadních otázkách života, smrti a lásky? Možná by mě to před peti lety dojímalo, jenže teď mi to přijde strašně neautentický a umělý. Určitý pasáže mi dokonce připadaly úplně k smíchu a to bych o sobě neřekl, že jsem až tak velkej cynik. Víte, některý myšlenky jsou ze svýho základu opravdu pravdivý a několikrát jsem se nad nima pozastavil a musel dát Remarqueovi za pravdu, kámen úrazu tkví ale v tom, že ty myšlenky jsou tak přehnaně barvitě a květnaně vyjádřený, že člověk prostě ví, že takovejhle rozhovor nikdy neproběhnul.
Jakej to obrovskej rozdíl mezi tímhle spisovatelem a jeho kolegou z Lost generation, kterej razil heslo "...write one true sentence," a kterýmu opravdu věříte, že všechny ty nešťastný příběhy zažil a vytrpěl. Remarque nejspíš taky, jenže jeho svědectví o tom je neskutečně plytký a ve srovnání s Hemingwayem vyzní jako příliš snaživý vyprávění žáka střední školy, nic naplat.
Opravdu jsem se snažil brát tuhle knihu vážně, protože v sobě ukrývá spoustu krásnejch myšlenek o životě, jenže tyhle zamyšlení jsou tak křečovitě podaný, že si chvílema říkáte, jestli to autor opravdu myslí vážně, nebo si z nás všech dělá prdel.