Vítr v piniích
Františka Vrbenská , Jakub D. Kočí
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24373/mid_vitr-v-piniich-xxR-24373.jpg
4
28
28
Najde skupina poutníků na cestě válkou zničenou zemí prastarou svatyni, ke které se upínají naděje lidu i jeho vládců? Vítr v piniích je příběh o životě. Všechno ostatní; boj a utrpení, zrada tak hořká, až obrací žaludek; naděje, skřípavá jako kolo starého vozu; celá ta pouť ne nepodobná starým čínským legendám s tajnými mistry, odvážnými bojovníky, kurtizánami vonícími jako květy, soumraky a – jak jinak – se staříky s košťaty, to všechno jsou kulisy. Dokonalé a precizní kulisy příběhu, který sedře z poutníků šaty, kůži i maso až na dřeň.... celý text
Přidat komentář
U českých knih žijících autorů se obvykle snažím rozepsat (protože si to čtou), ale tady nevím, co bych mohla napsat a ještě to nezaznělo. Kniha se mi líbila, bavila mě, ale nepředčila moje očekávání. Po jazykové stránce určitě nejvypiplanější fantasy, kterou jsem letos četla. Obdivuji, když někdo dokáže i při velkém množství postav udržet specifika jejich vyjadřování. Živé popisy. Autoři se na tom "vyblbli". Z celé knihy dýchá, jak je to bavilo.
Co se postav týče, bylo hned od začátku jasné, že je to převážně "Kanonfütter". Kdo dnes začíná s tolika postavami, aniž by jim předem napsal epitafy? Málokdo. Zatracený influencer Martin (i když ten je vlastně asi předem neměl, jinak už by to dopsal). Vývoj postav, práce s charaktery, všechno prima, jen jsem si k těm postavám úplně nehledala cestu, protože jsem předpokládala, že to s nimi nedopadne dobře a jejich starosti budou mít otevřený konec. A také ano. Vlastně u nikoho není jasné, co byly jen vidiny a co se odehrálo. Třeba u Maodana. Císař Erak to mohl stejně dobře udělat a stejně dobře mohlo jít jen o Maodanovu "zelenou tvář". Ta jehlice byla ostatně to jediné, co mě v celé knize rozrušilo. Kolik takových bylo a je a kvůli čemu? Z pohledu čtenáře jsem rozčilená, že to nebylo jasné a jednoznačné, ale kdybych byla autorem, konstruovala bych Maodanův příběh stejně.
Poměr rozsahu cesty a rozuzlení považuji za nepoměr, takže za mě to Michael dvojici sebral buď příliš pozdě nebo příliš brzy.
Na závěr mě překvapilo, že autoři zvažovali související romány o postavách, které mě zaujaly nejméně. Ještě ten Závoj a meč možná, ale je mi záhadou, co by chtěli psát o příběhu Ituana po Asun Gholu.
Vítr v piniích je zvláštní kniha. Mnohem více duchovní než fantastická, rozměr pouti přebíjí vše ostatní. Je velmi hluboká, tak hluboká, až se může zdát, že postrádá city a emoce, což není pravda. Emoci a citů je v knize až až. Připusťme, že postavy kvůli nim většinou nejsou dvakrát sympatické, ale k reáliím příběhu se to krásně hodí.
Ráda bych řekla ještě pár slov k závěru knihy. Vůbec mne nepřekvapil. Mám takový utkvělý pocit, že jsem ho někde četla, a to jsem knihu prokazatelně četla poprvé. Nevyšel někde třeba v Pevnosti jako povídka?
Hrozně těžké čtení. Vůbec autorům neupírám jejich obrovskou slovní zásobu a nebo znalost prostředí historické Korey. To je až úctyhodné. Mám ale pocit, že stejně jako Tomáš Bandžuch, tak i Františka Vrbenská nebo Jakub D. Kočí s tím množstvím faktických znalostí trošičku ve svých příbězích postrádají emoce (byť jejich historické články v časopise Pevnost čtu vždy s obrovskou chutí). Chybí mi tu totiž nějaký ucelený motiv nebo alespoň postava, ke které bych se coby čtenář přiklonil. Těch postav je tu naopak poměrně ranec a vyznat se v nich chce špetku umu a zápalu pro knihu, jako takovou. Věřím, že když čtenáře kniha pohltí, bude ji vnímat jako absolutní dílo české literatury. Osobně bych si to také přál, ale zřejmě jsem čtenář více jednoduchý, požadující chytlavý námět a alespoň jednu postavu, kvůli které mě bude bavit číst děj dál. To jsem zde bohužel trošku postrádal. I tak ale skláním pomyslný klobouk. Je vidět, že za knihou stojí velké množství práce. Popis prostředí, dění a konání působilo tak reálně, že by mě hodně zajímal názor na ní od nějakého historika-Korejce.
Troufám si říci, že na tuhle knihu jen tak nezapomenu a pro mě se zatím určitě jedná o českou knihu roku 2009. Františce Vrbenské a Jakubovi D. Kočímu se podařilo vytvořit zcela výjimečnou knihu, která bohužel zůstala mnohými lidmi nepochopena... Až se nechce uvěřit, že je o něčem tak obyčejném jako putování. Ale nenechte se zmást, jde tu sice o putování, leč trochu "jinak" pojaté. Hlavní prvkem knihy není putování samotné, ale spíš to, jaký má cesta vliv na poutníky a jak se hrdinové během cesty vyvíjí. Je radost sledovat jejich všední i nevšední problémy a jak se s nimi vypořádají. A do toho ještě ten nádherný jazyk... rozhodně nesouhlasím s Gaarqem, že popisy jsou zbytečné. Pomáhají dotvářet výjimečnou atmosféru této zcela výjimečné knihy, která mi zůstane v hlavě ještě hodně dlouho...
1. velké množství postav, které na vás vychrlí hned na začátku, takže budete neustále listovat dopředu na jejich seznam, aby jste se v nich orientovali.
2. když si konečně uděláte v postavách pořádek, polovina jich zemře a vy se ptáte, proč jich tam bylo tolik, když nijak významně neovlivnili děj. 3. nejde o nijaké extra akční čtení, kniha spíše brnká na filosofickou strunu( to vás ovšem nemusí odradit).
celkově: kniha vlastně není špatná, čte se rychle a dobře, jen těch postav je zbytečně moc a na konci nečekejte žádné úžasné rozuzlení.
Z počáteční idylky se vyklubal pěkný masakr. Knihu bych spíše označila žánrově za horor. Krásně napsané a po pomalejším rozjezdu se čte skoro jedním dechem.
Františka Vrbenská je známá svou krásnou, vychutnávkovou češtinou - po téhle stránce není knize co vytknout. Co se týče děje... četla jsem, četla, s napětím čekala, kdy se začne něco doopravdy dít a najednou jsem byla na konci, aniž by mé očekávání bylo naplněno. Konec je svým způsobem předvídatelný, i když nebyl úplně takový, jak jsem si představovala.
Problémy mi dělala jména - Čenkar, Čavakata, Tuančar... měla jsem v nich pěkný hokej - u některých to dělala zvuková podobnost, u jiných v ději nevýrazná postava.
Není to vyloženě špatná kniha, to v žádném případě, možná mi jen nezahrála na tu správnou strunu. Ve výsledku jsem ovšem spíše zklamaná.
Vítr v piniích mě pohladil po čtenářské duši. Postavy jsou skvěle propracované, akce (sice jí tam není hodně) je dobře popsaná, stejně jako svět, v němž se příběh odehrává. Po jazykové stránce pak tato kniha patří k tomu nejlepšímu, co mé čtenářské oko spatřilo za svou čtenářskou kariéru. Prostě je vidět, že si na tom Františka s Jakubem dali záležet a nic neponechali náhodě. Uvidíme, zda se časem dočkáme pokračování
[007/10] I když je to kniha zajímavá, co se umístění děje týče a zvolení jednotlivých charakterů, něco mi tam neuvěřitelně chybělo a celé čtení se mi stalo takovým nechtěným zklamáním. Těšila jsem se velmi, protože ohlasy byly pozitivní a obálka vypadala dobře, ale nedosáhlo to ani na lehký nadprůměrnost.
Akce se mi vykouřily hned po pár stránkách z hlavy. Stále se opakující návrat smrti do hrdinských řad se stal natolik stereotypní, že už nedokázal překvapit a čtenář už předem tušil, že to dopadne tak jak dopadlo. Není tam žádný šok a v momentě, kdy člověku dojde na jaké vlně se to vlastně veze, už ani žádný přijít nemůže.
Ono je těžké psát knihy. Jsem si toho naprosto vědoma. Nemohu se ale ubránit pocitu, že první polovina příběhu byla přespříliš spisovná a naproti tomu protkaná nepatřičnou a nesourodou hantýrkou. A dohromady to prostě nefungovalo. Dialogy byly divné a vyjadřování postav působilo neuvěřitelně kostrbatě. Závěr byl naopak přeplněn právě tou akcí, která rychle vyšuměla vniveč a zamávala nám v dál, špatně se v ní orientovalo a autoři nenechali prostor pro rozhled. Zápletka mi tak nějak unikla (jestli tam zápletka byla) a vůbec... já tak nějak nevím.
Co mě ohromilo, tak propracovanost postav. I když nepobraly zrovna mé sympatie, bylo na nich něco zajímavého. Přesto mne ale případná smrt nezamrzela a díky velmi podobným jménům jsem ani na konci kolikrát nevěděla, o kom to zrovna mluví, až když se to napojilo na určité události, o kterých jsem četla, byla jsem uvedena do obrazu.
Je to celkově jedna velká škoda, protože jsem se na knihu až neuvěřitelně těšila a opět jsem se utvrdila ve faktu, že recenze lžou, o to víc, když se jedná o celebrity z českých literárních končin. Někdy mi totiž připadá, že o práci určitých lidí se v našich časopisech a novinách vyloženě nesmí psát špatně.
Práce s jazykem je opravdu skvělým počinem, stejně jako korektury. Příběh nebyl špatný, ale jako čistá fantasy by pro mě bylo těžké ho zařadit. Filozofický nádech byl dobrou kulisou, ale pochybuji o funkčnosti celku. Určité pasáže byly velmi zmatečné, stejně jako začátek,jinak se jednalo o dobře čtivý zážitek.