Vláda tmy a jiná dramata

04.01.2024

(SPOILER) Vláda tmy je velmi didaktická hra, schématická, postavy jsou jen dobré, nebo jen špatné. A přeci měla velký ohlas ve své době. Svou atmosférou připomíná Leskova (Lady Macbeth) nebo našeho Raise. Mravní úpadek hlavní postavy Nikity je neúprosný - postupuje od lenosti, neúcty k rodičům přes zneužívání děvčat, cizoložství, křivou přísahu a zaříkání se Kristovým křížem, podíl na zabití hospodáře až k vrcholné scéně vraždy malého nemluvněte. Jeho pokání se zdá být opět v duchu Tolstého výchovných snah, nicméně podle poznámek v knize je právě tato část dramatu autentická a převzatá z jakéhosi konkrétního soudního případu. Máme zde Rusko s jeho vztahy, neúctou k životu, pletichaření. Venkov je nemilosrdný a postavy - ač mají plná ústa Boha a strachu z hříchu - jednají nemilosrdně a zcela utilitárně. Četl jsem na podnět z Lukášova evangelia 22,52-53: Pak řekl Ježíš těm, kteří na něho přišli, kněžím, velitelům stráže a starším: „Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi. Denně jsem byl mezi vámi v chrámě, a nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina, vláda tmy.“

Plody vzdělanosti - dobrý nápad vybudovat třípatrové drama, kde vespod jsou mužici, střed zaujímá služebnictvo a nahoře se pohybují páni. Ti samozřejmě působí doslova bizarně, ať už kvůli spiritismu, nebo se svou snahou vyniknout ve společnosti třeba tím, že budu chovat psy. Anna Pavlovna Zvězdincevová je mimořádně odpudivá svou arogancí, hloupostí a exaltovaností. Služebnictvo je hašteřivé, i když Táňa a komorník Fjodor působí nejvíc přirozeně. Nicméně pokud hra odráží poměry v Tolstého domácnosti, pak potěš Pán Bůh. Mužici působí trochu přihlouple. Je-li toto obraz ruské společnosti, pak člověka napadne rouhavá myšlenka, že snad ta revoluce bylo opravdu to jediné, co společnosti mohlo pomoci.

Světlo v temnotách - nevím o žádném jiném díle světové literatury, které by s takovou naléhavostí odráželo konflikt, jenž se odehrával v autorově životě. Hru psal Tolstoj s přestávkami několik let (1890 - 1905), a proto není divu, že se v jí opakují stále stejné rozhovory, padají stejné argumenty a dochází ke stále stejným nedorozuměním. Nikolaj Saryncov zde nejen vyslovuje Tolstého názory, ale také je stejně nerozhodný a neschopný skutečného oddělení od života, který odsuzuje. Boris zde zastupuje reálného mladíka, který pod vlivem Tolstého ideálů odepřel vojenskou přísahu a byl potrestán. Je to silné čtení, plné bolesti, kterou prožívají nejen postavy, ale i sám autor a členové jeho rodiny. K samotnému Nikolajově učení: je to směs postojů vytvořená především z Kázání na hoře, ovšem bez pečlivé hermeneutické práce. Proto je nutně selektivní. Tolstoj nebyl teolog a také ve svém přístupu k bídě ruského lidu je nedůsledný. Neuvědomuje si (podobně jako bolševici po něm), že podstata bídy lidu nespočívá ve vykořisťování, ani v analfabetismu, ale v naprosté duchovní prázdnotě a mravní zvrácenosti, do níž byl uvržen staletí trvajícím ponižováním a odlidšťováním.

Živá mrtvola - hra dokládá, že i ve svém stáří byl Tolstoj velký spisovatel. Je mistrovsky vystavěná, Féďův zápas o pravdivost života je obdivuhodně pravdivě vylíčen. Navzdory tomu zde něco schází - nějaká hlubší myšlenka, která by nabídla řešení dilemat (potřeba pravdivosti versus neschopnost žít řádně). Féďa je nakonec pouhý rétor, který nedokáže pracovat, jak se přiznává, neumí převzít odpovědnost za své jednání, není schopen obstát v žádné z rolí, do nichž vstoupil (manžel, otec, milenec). A tak jediné, co Tolstoj této postavě neupřel, je velkolepá a efektní smrt.

Celek Tolstého her je pozoruhodný a rozhodně stojí za přečtení - a srovnání s Ostrovským, Čechovem a Gorkým.