Vladař
Niccolò Machiavelli
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47585/bmid_vladar-omi-47585.jpg
4
1036
1036
Autor se ve svém díle Vladař zamýšlí nad tím, čím je člověk jako občan ve státě. Podle Machiavelliho řídí člověk své činy podle logických a rozumových kritérií nikoli podle morálních. Důležitou osobou ve státě je panovník. Pro Machiavelliho je ideálním panovníkem ten, kdo si zvolí chvályhodný cíl. Způsob, jakým se dosáhne cíle může být jakýkoliv. Machiavelli uvažuje pouze o vládě v knížectvích (ne v republikách). O knížectvích psal ve Florentských listech a v Životě Castruccia Castracaniho z Lukky. Knížectví rozděluje na dědičná (vládne zde 1 rod po delší časový úsek) a nově dobytá. Pro panovníka je snazší vládnout v dědičných státech, protože stačí, když naváže na vládu svých předků, nenarušuje staré řády a přizpůsobuje se dané situaci. Lidé ho mívají rádi, protože panovník nemá důvod jim ubližovat. Stát, který je součástí většího celku se nazývá smíšené knížectví. Zde nastávají problémy, pokud státy smíšeného knížectví mají rozdílnou kulturu, jazyk, náboženství, atd. Machiavelli nabízí více způsobů, jak tyto problémy vyřešit (např. nasadit na tato území vojenské posádky - to však přináší značné problémy, výhodnější je přesídlit na nové území část svých lidí - zřídit kolonie). Pokud se vyskytnou protivníci, panovník je musí buď zahrnout laskavostmi nebo je zničit. Panovník musí být prozíravý, protože jestliže s něčím počítá předem, má čas si vše rozmyslet a jednat zavčas. Panovníkem se však může také stát člověk z vůle spoluobčanů (panování občanské). Za této situace mohou být tři formy správy: knížectví, svoboda, anarchie. V časech ohrožení je panovník schopen se v čele udržet sám nebo s cizí pomocí. Když má prostředky, je lepší se utkat v otevřeném boji . Pokud ne, musí co nejlépe opevnit své hlavní město, zásobit ho a soustředit se pouze na něj. Na konci svého díla se Machiavelli zamýšlí nad tím, jakou roli hraje osud v lidském životě. Podle něj je všechno dílem osudu pouze z poloviny. Zbytek závisí na iniciativě člověka. Úspěšný může být jen ten, kdo se přizpůsobí daným podmínkám. Autor věnoval své dílo Vladař Lorenzovi Medicejskému. V knize uvedeno chybné ISBN 978-80-87021-73-6... celý text
Literatura naučná Filozofie Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2009 , XYZ (ČR)Originální název:
Il Principe, 1532
více info...
Přidat komentář
Velmi přínosná četba, která donutí se zamyslet nad uspořádáním společnosti i postavením nejen vladaře. Zmíněné postupy by se i dnes měli uplatnit a být určitým návodem, jak postupovat při vedení. Asi nejzajímavějším tématem, pro mě, byl popis vojsk.
Skutečně velice zajímavé dílo, které donutí člověka přemýšlet a plně se soustředit na to co čte, řada myšlenek je navíc v principu platná dodnes. Kniha je navíc velice zajímavým pohledem na způsob dřívějšího myšlení. Téma je navíc zpracováno velice komplexně, vyzdvihuje základní principy bez hlubokého zabředávání do podrobností. Rozhodně doporučuji.
Absolutně nadčasová kniha. Při pozorném čtení zjistíte, že lze knihu napasovat na dnešní vládu a myšlenkové pochody lidí, kteří se nacházejí v řídící funkci. Zjistíte, co dělá s člověkem, když má moc a vlivu a kam to pak směřuje, co představuje vlastnit majetek a co s lidmi dělá. Tohle by měla být povinná četba na středních školách!!!
Přijdou mi úsměvné komentáře typu: kniha mě zklamala, čekal jsem od ní víc, a tak. Stějně tak by mohlo být nahlíženo na Bibli, Otův slovník naučný nebo druhý díl učebnice dějepisu pro gymnázia.
Nicméně bych zde rád zmínil fakt, který si asi málokdo uvědomuje. Andráse de la ve svém kategorém komentáři napsal, že Vladař byl určen jedinému člověku, a to Lorenzu Medicejskému. To je velmi silné tvrzení, a já se odvačuji tvrdit, že mylné. Lorenzo byl v době vydání knihy už 20 let po smrti. Kniha byla věnována skrze jeho jméno a jeho památku rodu Medicejských.
Člověk se nedozví nic nového, maximálně jak správně podkuřovat. Machiavelliho "novinky" jsou bohužel známy již od dob Ústavy.
Odsuzovat Machiavelliho za amorálnost je docela módní a trvá už to pět set let, ale to nijak nezmenší pravdivost tohoto krátkého spisku, který je kontroverzní jen na několika místech. Je až s podivem, jak na začátku 16. století dokáže autor přesně vystihnout psychologii vládnutí a řízení mas. Je smutné a obdivuhodné zároveň, že to o čem píše je dodnes pravda.
Základní učebnice politiky. Kdo se chce umět pohybovat v politice a v životě, musí tuto knížku přečíst. Pak pochopí. A rozhodně v té knížce nehledejte vysvětlení toho, co předvádí současní politici, to by Machiavelliho ani nenapadlo.
Účel světí prostředky. Král může pohnout pěšákem, ale zodpovědný je za sebe sám. Čiře racionální dílo nezatížené cynismem. Machiavelli byl mistr renesanční politiky a diplomacie, ovšem já bych jej řadil i mezi jakési prehumanisty tím, že velmi přesně zachytil skutečnou tvář společnosti, jež bylo, je a možná i bude. Pokračovatelem je zcela jistě Orwell.
Bál jsem se nudy, ale opak je pravdou. Po nějaké době kniha, kterou si budu číst ještě mnohokrát - knihu jsem si koupil. Tolik moudra na pár stránkách, to se panu Machiavelimu opravdu povedlo. Jsou to věci všeobecně známé, ale vzhledem k tomu, že byl asi první, kdo to takto čtivě shrnul - klobouk dolů. Uznání zaslouží jistě i překladatel. Jen mne trochu mrzí, že jsem nedával víc pozor při dějepisu. Vrcholně uspokojivé.
Nebyl to můj šálek čaje. Ovšem pozor! To neznamená, že myšlenky zde sdělené jsou špatné či neaktuální. Spíše naopak. Vladař je velice dobře funkční jako příručka i pro dnešní politiky či manažery. Nesedla mi spíše forma. Mám raději podobná pojednání od autorů z dálného východu s kapkou asijské filozofie. I tak ale mohu Vladaře doporučit.
Geniální záležitost. Pragmaticky, jasně, stručně a velmi erudovaně shrnuty principy vládnutí a z toho logicky vyvozené postupy jak správně jednat, které se dají v mnohém použít i v našich bídných nevladařských životech. Moc s mým pohledem na "osud" souzní kapitola pětadvacet - že vůle člověka není prázdné slovo a nelze se svému losu podřídit a vzít za své pohodlnickým závěrem, že veškerá námaha je marná. I po 550 letech je tato perla stále aktuální.
Komentáře některých přispěvovatelů mně nesmírně potěšily, protože ukazují, že jsou mezi námi stále ještě lidé, kteří nejen čtou, ale především přemýšlejí a chápou.(pistalka, juckey, chamyl, ale i Ketesh a Kozel, Set123). Machiavelli se dokázal totiž zcela oprostit od falešné morálky, pokrytectví a popsat politiku a "vládnutí" tak, jak to bylo v jeho nešťastně rozdělené a rozhašteřené vlastí a v turbulentní (myšlenkově, ale i všemi ostatními směry) době a jak je to i dodnes. Machiavelli nebyl ani cynik, ani amorální osoba, ale člověk, který vycházel z hlubokých a skvěle tříděných znalostí, které použil pro analýzu doby a aniž to tušil, dal jí nadčasový směr. Odhodil berličku metafyzična a založil politologii. Jeho dílo je především dílem analytickým a vůbec to není návod pro diktátory, nebo dokonce - jak někteří pomatenci tvrdí, kteří ani nechápou o co jde, návod pro italské fašisty. Bohužel, u těchto povrchních rádoby intelektuálů chybí hlubší znalosti doby, aby se alespoň trochu dobrali k tomu, proč dílo vzniklo. Tupě opakovaná tvrzení, že Machiavelli je autorem tvrzení o účelu, který světí prostředky, tady je v komentáři vyvráceno, ale bude žít dál svůj falešný život a pseudovzdělanci budou s arogantní přezíravostí dokazovat nemorálnost a brutalitu díla, kterému nemají šanci ve skutečnosti porozumět, stejně jako nemají šanci skutečně rozumět dalším tisíci a jedné věci, o které se vyjadřují se suverénní okázalostí. Na dokreslení se v o něco novější historii se dá použít jeden malý příklad. Jistý Fridrich II., později zvaný Veliký se v mládí nad Vladařem natolik rozhořčil, že dokonce napsal spisek Antimachiavelli (viz. životopis od Františka Stellnera), kde "vyvracel" údajnou nemorálnost autora Vladaře. Když si člověk onen Stellnerův životopis přečet celý, tak se nad tímhle mladickým blouzněním největšího pruského krále musí jenom útrpně usmát. Na jeho politických krocích a jednání by bylo možné spoustu Machiavelliho postřehů i hodnocení a úvah použít jako zcela přesné příklady. Dokonce si myslím, že Machiavelli by z Fridricha měl radost a ještě mnohem větší radost by měl z Cavoura.
P.S. No a po řadě let jsem v knize M. Djilase narazil na následující citát: "Je-li církev v ohrožení ve své existenci, není více vázána mravními pravidly. Její jednota je ÚČEL, KTERÝ SVĚTÍ VŠECHNY PROSTŘEDKY: věrolomnost, zradu, tyranii, svatokupectví, žaláře a popravy." Tato slova napsal v roce 1411 verdenský biskup Dietrich von Nieheim. Tedy ne nenáviděný a pomlouvaný Machiavelli, ale katolický hodnostář z doby velkého schizmatu a kostnického koncilu...
Zajímalo by mne, kolik lidí ( a kdo ) s touhle knihou usínalo. Kniha je jakousi učebnicí pro osvícené diktátory a hanět ji muže jen někdo, kdo není schopem oprostit se se naši "demokratické" determinace.
Machiavelli dokázal vystihnout lidskou přirozenost díky empirizmu zřejmě sobě vrozenému. Snad proto mají některé jeho závěry platnost i dnes.
Jednoduše a prostě nepsáno, podloženo příklady. Podle mě stále aktuální spis. Netuším, proč ho za to tolik hanili. To, co napsal, se dá zneužít, nicméně, jak to myslel on, je naprosto zřetelné.
Štítky knihy
16. století moc Florencie morálka násilí Itálie Borgiové vláda politologie pragmatismusAutorovy další knížky
| 2009 |  Vladař |
| 1964 | Navštívení krásy – italská renesanční lyrika |
| 1975 | Florentské letopisy |
| 2001 | Úvahy o vládnutí a o vojenství |
| 1928 |  Mandragora |
Když se podíváte na rok kdy bylo toto dílo sepsáno, tak si pak uvědomíte jak moc Machiavelli předběhl svou dobu. Některé jeho názory a způsoby jsou opravdu nadčasové a spousta lidí na vysokách místech, by si tuto knihu měla přečíst. A to dost možná i povinně.