Vladař
Niccolò Machiavelli
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47585/bmid_vladar-omi-47585.jpg
4
1036
1036
Autor se ve svém díle Vladař zamýšlí nad tím, čím je člověk jako občan ve státě. Podle Machiavelliho řídí člověk své činy podle logických a rozumových kritérií nikoli podle morálních. Důležitou osobou ve státě je panovník. Pro Machiavelliho je ideálním panovníkem ten, kdo si zvolí chvályhodný cíl. Způsob, jakým se dosáhne cíle může být jakýkoliv. Machiavelli uvažuje pouze o vládě v knížectvích (ne v republikách). O knížectvích psal ve Florentských listech a v Životě Castruccia Castracaniho z Lukky. Knížectví rozděluje na dědičná (vládne zde 1 rod po delší časový úsek) a nově dobytá. Pro panovníka je snazší vládnout v dědičných státech, protože stačí, když naváže na vládu svých předků, nenarušuje staré řády a přizpůsobuje se dané situaci. Lidé ho mívají rádi, protože panovník nemá důvod jim ubližovat. Stát, který je součástí většího celku se nazývá smíšené knížectví. Zde nastávají problémy, pokud státy smíšeného knížectví mají rozdílnou kulturu, jazyk, náboženství, atd. Machiavelli nabízí více způsobů, jak tyto problémy vyřešit (např. nasadit na tato území vojenské posádky - to však přináší značné problémy, výhodnější je přesídlit na nové území část svých lidí - zřídit kolonie). Pokud se vyskytnou protivníci, panovník je musí buď zahrnout laskavostmi nebo je zničit. Panovník musí být prozíravý, protože jestliže s něčím počítá předem, má čas si vše rozmyslet a jednat zavčas. Panovníkem se však může také stát člověk z vůle spoluobčanů (panování občanské). Za této situace mohou být tři formy správy: knížectví, svoboda, anarchie. V časech ohrožení je panovník schopen se v čele udržet sám nebo s cizí pomocí. Když má prostředky, je lepší se utkat v otevřeném boji . Pokud ne, musí co nejlépe opevnit své hlavní město, zásobit ho a soustředit se pouze na něj. Na konci svého díla se Machiavelli zamýšlí nad tím, jakou roli hraje osud v lidském životě. Podle něj je všechno dílem osudu pouze z poloviny. Zbytek závisí na iniciativě člověka. Úspěšný může být jen ten, kdo se přizpůsobí daným podmínkám. Autor věnoval své dílo Vladař Lorenzovi Medicejskému. V knize uvedeno chybné ISBN 978-80-87021-73-6... celý text
Literatura naučná Filozofie Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2009 , XYZ (ČR)Originální název:
Il Principe, 1532
více info...
Přidat komentář
"[V klidných dobách] je každý pln ochoty, každý slibuje a každý touží pro panovníka zemřít, protože smrt je daleko. Ale v krušných časech, kdy naopak státní moc potřebuje občany, nachází jich jen pozřídku. Tato zkušenost je tím ošemetnější, že ji lze učinit jen jednou v životě." -str.49
Kniha, kterou by si měl přečíst každý, kdo se zajmá o obecné pravdy povahy člověka. Ne že bychom si je neuvědomovali, ale Machiavelli nám je pomáhá pojmenovat a lapidárně formulovat. Řada citátů Vladaře je nadčasová a zároveň stručná a výstižná. Pro někoho mohou být překážkou četné historické příklady, zvlášť z prostředí Itálie.
Osobně mě zaujal také doslov od Zdeňka Kalisty. Četla jsem vydání z roku 1969 (vydání k 500. výročí Machiavelliho narození) a Kalistova schopnost zasazení myšlenek Vladaře do kontextu socialismu byla přinejmenším alarmující.
Už jsem to četla několikrát a vždycky mě udiví a trochu vyděsí, jak strašně aktuální myšlenky Machiavelliho jsou. Touha po moci se nemění...
O tomto díle si myslím, že na sto stranách, jednoduše, věcně a bez velkých průtahů zdůraznil nesmrtelné stránky moci, jak se k ní dostat, jak se chovat a jaké jsou typy vlád. Machiavelli je politický autor. Popisuje politiku tak jak ji vidí a cítí. Navždy mi utkví v paměti citát: "Kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá."
Jednoduchý, stručný pečlivě urovnaný návod, jak co nejlépe vládnout. Nic víc, nic míň. Každá Machiavelliho myšlenka je ale logicky odůvodněná a často doložená příkladem. Kdo by hledal přehnaně sofistikované úvahy pohoří. U mnohých rad nejspíše i leckoho napadne, že obdobně by dokázal poradit on sám. V jednoduchosti je ovšem krása.
ad Ketesh a Kozel: Musíte mít na paměti, že služné ředitelům a učitelům vyplácejí ti, kdo právě vládnou. A bohužel, ať už je zrovna u moci kdokoliv, je to vždycky politik a ten rozhodně nehodlá připustit, že to, co ten "cynickej" Niccolo napsal, je pravda pravdoucí a je třeba se tím řídit. Kdo by potom baštil předvolební sliby, kdyby se všichni měli už na základce učit, že na všechno, co takovej politik říká a dělá, má pět set let starou příručku, kde o nějakých ideálech není ani slovo?
Vždy když se chystám číst Vladaře, nebo jej čtu. Nemůžu nějak z hlavy vyhnat absolutně nesmyslný popis díla, který mám zapsaný v sešitě literatury. Knihu jsem nečetla jen jednou a proto můžu s jistotou říct, že to co se o Machiavellim a jeho dílech, zejména Vladaři, učíme je naprostá hovadina. Ve škole nás učí, jak Machhiavelli byl proti režimu, měl naprosto nesmyslnou filosofii a jeho dílo bylo to ze kterého čerpal Hitler když chtěl ovládnout Evropu.
Já nevím, jak vy, ale já na to mám zcela jiný názor. Ano, Machievelli měl svoji filosofii, ale já bych ji nesmyslnou rozhodně nenazvala. Machiavelli moc dobře věděl, jak společnost a politika funguje a jen o tom napsal.
Je zajímavý, že nic z toho, co si ze školy pamatujete o Machiavellim a jeho knize Vladař, v samotný knize není zmíněný jediným slovem. Útlou knížku daroval nastupujícímu vládci s naději na lepší budoucnost Itálie. Ze zkoumání historie Niccoló složil návod jak být dobrým vládcem. Žádný kodex tyranie, nýbrž upřímná, logická a střízlivá filozofie. Navíc člověku, který je zhnusen povahou současníků dodává mírnou útěchu faktem, že před mnoha stoletími to bylo stejné. Ale ještě jednou na závěr....Vladař není ten, kterého znáte z výkladu učitelů na základce, střední a v mnoha případech i vysokoškolských
Kniha z doby, kdy lidé ještě mluvili upřímně a jednoduchými (nikoli primitivními) větami říkali, co si myslí.
Zapamatoval jsem si zejména tedy, že je třeba mít vlastní vojsko - uznávám, moc mě to neoslovilo. Co jsem si odnesl je analýza úspěchů vladařů současných (autorovi) a minulých.
Zaujímavé historické porovnania a logicky správne závery, to je to, čo som si z tejto útlej knižky predovšetkým odniesol. Neviem, možno začínam byť cynický, či len vo mne prevláda praktickosť, ale Vladár mi nepríde z hľadiska morálky kontroverzný ani v dobe svojho vydania, nieto ešte dnes. Dokonca ani prototyp dokonalého vládcu v osobnosti Cesara Borgiu mi nepripadá nijak zhovadilé, hoci sa o tomto rode toho už popísalo viac než dosť. Možno preto ostávam tak trochu chladný a počiatočné nadšenie mi prekazila nemožnosť polemiky. Proste a jasne - chcete sa naučiť variť? Skúste to s kuchárkou. Chcete vedieť vládnuť? Prečítajte si Vladára.
Měl jsem velká očekávání, a i trochu obavy, když jsem slyšel, že to byla oblíbená kniha Stalina. Čekal jsem, že se ze mě stane minimálně sto procentní pragmatik, ale ani toho, že účel světí prostředky, jsem se vlastně nedočkal.
Velmi zajímavá kniha, především na dobu, kdy byla napsána. Niccolò Machiavelli projevil velký pozorovací talent a dokázal velmi prakticky a pragmaticky popsat to, co by měl správný panovník dělat, aby získal a udržel své panství.
Autor vycházel především z událostí za jeho života v rozdělené a neustále válčící Itálii (např. neváhal obdivovat a vyzdvihovat Cesare Borgiu, syna papeže Alexandra VI.). Ale neváhal také sáhnout po historických příkladech ze starověku nebo u jiných středověkých zemí (Alexandr Veliký, římští císařové nebo turecký sultán).
Jeho myšlenky jsou samozřejmě zaměřené na dobu 16. století, ale mnohé z nich jsou poplatné i dnes. Tak dobře dokázal Machiavelli vystihnout podstatu věcí a dějů.
Zde jsou některé zajímavé ukázky autorových myšlenek:
"Jelikož lidé milují, když sami chtějí, a bojí se, když chce panovník, musí moudrý vladař spoléhat na to, co závisí na jeho vůli, ne na to, co závisí na vůli jiných."
"Lidé jsou tak prostomyslní a tolik se pachtí za tím, co právě potřebují, že kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá."
"Lidé se méně rozpakují uškodit tomu, koho milují, než tomu, koho se bojí."
"Zdrojem dobrých rad, ať již přicházejí od kohokoliv, je panovníkova moudrost, a ne že by dobré rady byly zdrojem panovníkovy moudrosti."
"Všichni lidé jsou špatní, dokud je nutnost nepřivede k tomu, aby byli dobří."
"Člověk nemá nikdy padat na zem, jen protože věří, že ho někdo zvedne."
"Při posuzování lidské činnosti, zejména skutků vladařových, se hledí na výsledek. Panovník se musí starat, aby zvítězil a podržel si moc; prostředky, jimiž to dokázal, shledají lidé vždy čestnými."
Přelouskal jsem to. Taky jsem si zde prošel komentáře. Většina je takových všeobecných floskulí ve stylu dobře, že jsem to přečetl a dobré do života, jenže co konkrétně? Co si z toho prakticky vzít? Do politiky se nechystám. Četl jsem překlad od p. Hajného. Dle h.mose nic moc...je údajně potřeba přečíst ještě další, aby byl obraz kompletní. Nebaví mně něco přečíst, abych měl další zářez na pažbě, ale abych se někam myšlenkově posunul. Co jste si z toho kdo konkrétně vzali? Např. str. ta a ta, citace, to a to pro mně.
Čekala jsem docela něco jiného, vzhledem k tomu, že Machiavelli byl mužem renesance.
Slušná práce. Machiavelli musel mít úžasný mozek, když toto dílko dokázal vytvořit v tak dávné době. Líbí se mi, že je schopen se na věci dívat z nadhledu a nenechá si mozek zatemnit idealismem. Lze tam najít řadu věcí, které se hodí i dnes. Použitelnější a tudíž i zajímavější mi přišla druhá část knihy, kdy se zabývá tím, jak by se vladař měl chovat ke svým poddaným. První část se více zabývá vztahu vladaře a vojska.
Prostě je to příručka jak vládnout ve středověku, ve které lze nalézt věci, které se dají aplikovat dnes, respektive pomohou čtenáři pochopit, proč některé systémy nebo státy prosperují anebo strádají či zanikají.
Dávám jen tři hvězdičky proto, že mě příručky moc nebaví, i když jsou poučné.
Příručka, jak nejlépe vládnout, na co si dát pozor, co je potřeba znát, na koho se spolehnout. Takové panovnické Desatero (Šestadvacatero).
Na Vladaře samozřejmě nelze pohlížet očima člověka 21. století. To jen tak na okraj k poznámkám o tom, jak je to dílo plné krutosti (kteréžto poznámky jsou často jen z kontextu vytrhnuté útržky díla). Machiavelli si před půltisíciletím doslova zažongloval s dosavadními zvyklostmi, uspořádáními, institucemi, kterými byla svázána středověká Evropa, a na úsvitu novověku se pokusil o teoretický koncept zcela nového systému.
Vladař je jakýmsi vyvážením dvou extrémních nepravděpodobných pólů: extrémní morálnosti v prostředí naprosté amorálnosti a naopak. Machiavelli velmi dobře pochopil, že i toho největšího lidumila lid semele bez patřičné autority, v prostředí plném zla. A dobré vládnutí je tedy vlastně balancováním mezi těmito dvěma póly, dobrý vladař musí poznat pravidla, které ovládají politiku a společnost, a tyto poznatky následně aplikovat ve správě věcí veřejných. To je to geniální Machiavelliho podobenství se lvem a liškou. Panovník potřebuje moc, která je prostředkem k dosažení cíle. Musí být zdravě lstivý, silný i obávaný, protože tyto vlastnosti budí respekt (a tedy i stabilitu, obrovskou to metu v nestabilní středověké Evropě). Pokud absentuje reálná moc, vládne zemi slaboch, který není schopen zajistit kvalitu svému lidu. Jaká to pohroma před pěti sty léty, jaká to pohroma i dnes.
Štítky knihy
16. století moc Florencie morálka násilí Itálie Borgiové vláda politologie pragmatismusAutorovy další knížky
| 2009 |  Vladař |
| 1964 | Navštívení krásy – italská renesanční lyrika |
| 1975 | Florentské letopisy |
| 2001 | Úvahy o vládnutí a o vojenství |
| 1928 |  Mandragora |
Doporučuji číst mimo okruh povinné, popřípadě doporučené literatury. Když jsem jí přečetl poprvé před třemi lety v rámci studia předmětu "Dějiny politických teorií 1", Vladař mě celkem bavil a přečetl jsem ho během jednoho dne. Problém je v tom, že když si o filozofickém díle předem něco přečtete, nebo vám o něm někdo poskytne výklad, máte tendenci to tam hledat a většinou i nacházet. To je tak trochu problém dnešního studia filozofické literatury v rámci vzdělávání vůbec.
Teď jsem se chopil Vladaře podruhé, tentokrát nezatížen studiem a jaksi z čistého rozmaru. Byl jsem nanejvýš překvapen, jak moc se lišil čtenářský zážitek i vlastní interpretace filozofické stránky díla. Ano ano, Vladař je historikem sepsaná příručka vládnutí vycházející z analýzy dobových i historických případů aplikací specifických úkonů vlády všemožných vládců, králů, císařů i papežů, vykazující rysy mocenského pragmatismu, orientována především na středověké státovědné otázky, pročež není na místě jej hodnotit z hlediska morálního - absolutismus, monarchie a aristokracie jsou pro nás beztak jen učebnicové pojmy, o kterých si myslíme, že jim po našprtání všemožných definic rozumíme, ale v praxi si je v plné šíři tak úplně představit nedokážeme. Tolik k intelektuálním "blbostem".
Ale vážně, Vladař mě docela bavil. Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem při četbě začal propojovat s Hrou o trůny (knihy jsem nečetl, seriál nesleduji - mám jen spoustu zprostředkovaných informací). Ta by mohla být dobrým materiálem pro zkoumání různých způsobů vládnutí v praxi, pokud Vám tedy nevadí ten fantasy háv a pár dalších "nepodstatných" věcí okolo.