Vlak pro děti
Viola Ardone
Těsně po druhé světové válce je jih Itálie zbídačený a na pokraji hladomoru. Právě tehdy je zorganizována speciální akce – vybrané děti z nejchudších rodin budou vlakem poslány na sever, kde se o ně postarají místní. Pro desítky dětí to znamená zásadní životní změnu. Cítí strach, nejistotu, ale možná také trochu naděje. Ovšem malý Amerigo Speranza brzy zjistí, že ještě větší výzvou, než odjet na sever a najít novou rodinu, je vrátit se zpátky na jih k té pravé. Strhující příběh o lásce nalezené na tom nejméně pravděpodobném místě i o krutých rozhodnutích, které by neměli podstoupit žádní rodiče.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno:
2020
,
Ikar (ČR)
Originální název:
Il treno dei bambini, 2019
více info...
Přidat komentář
Každý z nás máme vztah se svojí matkou, s svými rodiči. A každý z těchto vztahů je něčím specifický, jiný... Těžko proto hodnotit knihu, kde je ústředním tématem právě tento vztah. Dítě posláno pryč z nějakého důvodu. Motiv mámy jasný, pro dítě nepochopitelný. Hezký střet generačních názorů... pěkně napsané.
Je to silný příběh. O tom žádná. O těžkých rozhodnutích, o vině a odpuštění. Ale zpracování slabé a pro mě jaksi neuvěřitelné. Vůbec nevím jestli je to podle skutečné události. Na konci knihy chybí doslov nebo nějaká poznámka autorky.
Ve vlaku, je dlouhán s brýlemi dětem představen jako Gaetano Macchiaroli a říká, že v práci se zabývá knihami a spolu s ostatními soudruhy zorganizovali tuhle krásnou akci. Děti z chudého, válkou zbídačeného jihu Itálie jsou vlakem převezeny na sever, kde se o ně postarají místní náhradní rodiny. Na wikipedii není o vlaku ani zmínka. A nějak se mi nechce věřit těm rozdílům Sever x Jih.
Vím, že sever Itálie i dnes je průmyslový a bohatší než zemědělský jih. Ale tady ta prezentace severu roku 1946, dostatek a lepší jídlo, kultura, bydlení ( každé dítě má svoji postel a dokonce svůj pokoj), školství bez šikany, fyzických trestů a plno pochopení, když se ti nedaří, úplné rodiny, láska Derny, Rose a celé její rodiny k Amerigovi !? oproti jihu, kde si o tomhle všem můžou nechat leda tak zdát a hlavně ta vylíčená láska matky Antoniety.... to mi přijde trochu přehnané.
Za ten konec po skoro 50 letech přidávám *
I tak doporučuji
Zajímavé, ale nutil jsem sám sebe dočíst těch necelých 200 stránek... mohlo to být lépe promyšlené ale otevřelo to obzory.
Vlak pro děti, neboli kniha, která se mne vůbec nedotkla, ač nabízela téma, kde by se větší emoční prožitek nabízel.
Spíše jsem měla dojem jakési synopse, kterou autorka zapomněla rozpracovat.
Zkratkovité vyprávění nedovolující vytvořit si vztah k žádné z postav, nebo ji alespoň porozumět.
Další drobný střípek do bohaté historie Evropy. Vždy mám radost,když narazím na knihu,ve které se dozvím něco nového. Tedy já nevím jestli byly odesílány děti z chudého jihu Itálie na sever,ale zdá se mi to docela pravděpodobné a proto tomu chci věřit :-)
Styl psaní není nijak převratný,ale kniha se čte jako deník osmiletého chlapce a určitě zachycuje atmosféru bídy a zoufalství obyčejných lidí po druhé světové válce.
Je sice pravda,že to vypadá,že na severu Itálie je pohoda a blahobyt ,a to asi nebyla úplně pravda,ale pro Ameriga to byl dostatečný důvod,aby tam utekl od svojí matky a změnil tak svůj život.
Zajímavý příběh, část, kterou vypráví chlapec je skvělá, konec, kdy je dospělý, už tak hezký není, ale celkově pěkná knížka.
Silný příběh, ale mrzí mě, že v knize chybí jako doslov nějaké informace o projektu pomoci jihu v poválečné Itálii.
Bylo to zajímavé čtení, jen mi přišlo takové nesouměrné. Chvíli se pitvá každý detail a následuje velký skok v čase. Třikrát jsem takhle měla pocit, že kus knížky chybí.
Pár dní po dočtení knihy a pořád nad ní musím přemýšlet. Jaké to muselo být, když děti odjížděli? Jaké pro rodiče, jaké pro děti. Když byly pryč. Když se vraceli do původních domovů. Když se nevrátili... Silné téma. Je škoda, že kniha neobsahuje nějaký úvod nebo doslov o skutečné situaci. Stačilo by pár informací. Např. kdy, kam, kolikrát, kolik dětí...
Kniha je vcelku čtivá, psaná převážně z pohledu dítěte. Dozvídáme se o tématu, o kterem se moc neví.
Úmysl so-li-da-ri-ty byl jistě dobrý, nicméně ne všechny děti a taktéž i rodiče byli "připraveni" na to, co se může stát. Někteří potom přijali pomoc od severských rodin, jiní byli "příliš hrdí" na to, aby ji přijali.
Je to trochu smutná, dojemná kniha. Smýšlení každého jedince je jiné, odlišné hlavně u dětí a dospělých...
Ale Amerigovy pocity jako dítěte dokážu pochopit, i když Ameriga jako dospělého už trochu méně. Nakonec se i on usmíří se svým životem...
Skvělé čtení a velké překvapení!
Nejprve "historický" šok: vůbec jsem netušila, že poválečná situace v Itálii vypadala takto. A vzápětí se v těchto pro mě neznámých kulisách odehraje dramatický příběh jedné neúplné rodiny.
Na jihu matka Antonietta, kterou nedokážu popisovat slovem máma, přestože Amerigo ji má rád a váží si jí. Silné ženy, například Maddalena a Derna; rozhodně k nim ale neřadím Antoniettu, i když mě překvapuje její téměř ateistický život! Zvláštní jižanské přezdívky: Naivka, Křupanka, Psí čumák, Paličák. Kamarád Tommasino, který nakonec nejel na Ischii.
A na severu úžasná Rosina rodina, táta Alcide a tři bráchové Rivo, Luzio a Nario. Škola na severu, kde Nobel může vyniknout a kam chodí rád. Zjištění, že ani komunisti nejsou dokonalí, jakkoli se o to snaží. Tommasino a jeho severní rodina, která mu zůstala i po návratu na jih. Dva životy.
Nemohla jsem se odtrhnout, prožívala jsem vše špatné i dobré se svými oblíbenými postavami. A už se těším na druhou autorčinu knihu Nejsem jako džbán.
"Dopisy nechám tam. Už je nechci číst. Odpověď na ně nemám. Možná je to tak lepší, je lepší, když na mě úplně zapomenou a já na ně a když telátko Amerigo přejmenujou. Co mám s nima ještě společnýho? Klavíry, housle, chlívek, partyzánská Befana, čerstvý těstoviny z mouky a vajec, ředitel Lenin, signály z okna, učitel Ferrari, červený a modrý pero, kabát, červený špendlík na něm, malý a velký písmena mezi řádkama v sešitě.
Tohle všechno se nemůže vejít na papír se známkou."
Rodiče v dobré víře pošlou své děti na sever, aby se měly lépe, ale asi málokdo dokázal domyslet důsledky.
Knížku jsem objevila diky Knižnímu veletrhu,kde byla představena nová autorčina kniha.pribeh malého chlapce,který dostane šanci na nový život ale ztratí původní rodinu.
Mělo to být jinak. Své děti sice před hladem a bídou zachránili ale vlastně o ně
přišly, protože přetržená rodinná pouta se dávají těžko dohromady.
K této čtivé knize jsem se dostala na doporučení v Italském kulturním institutu. V dnešní době získala nečekanou aktuálnost. Téma vlaku, který děti přemístí a nabídne jim život ve svobodě a naději, je jako vytržený ze současných událostí. Pro hrdinu příběhu jde však o odrazový můstek k celoživotnímu vnitřnímu sváru. Na jedné straně dostane materiální zajištění, bezpodmínečnou lásku, komunistické ideje a šanci na lepší buducnost, na druhé zanechává své kořeny, tajemství a navenek tvrdou matku. Motiv cesty, úzce spjatý s motivem bot, je hnacím motorem příběhu. I v dospělosti je hrdina díky svému povolání neustále na cestách. Boty jsou nástrojem pohybu a pohodlí při pohybu. Jejich kvalita a stav je ukazatelem společenského žebříčku, ale také impulzem k hrdinově počtářské hře a zájmu o čísla.
Když je českému čtenáři předložen hrdinův pobyt v komunistické společnosti severní Itálie, určitě nás začnou zajímat tamější politické souvislosti. Italové nezažili komunismus na vlastní kůži, tak jako my socialismus, a proto zde tyto myšlenky mohly žít a přežívat vlastním životem. V tomto ohledu mi chybělo, že ke knize není připojen doslov, který by objasnil reálný základ projektu. Začala jsem tedy pátrat a zjistila jsem, že v rámci této aktivity se z jihu na sever Itálie dostalo okolo 70.000 dětí. Ani sami Italové o tom příliš nevědí, ale zdá se, že právě tento román zásadně toto povědomí zvyšuje.
Aktéry příběhu jsou z velké části děti, a proto není vynecháno líčení školních poměrů. Na jihu panuje teror a rákoska, zatímco na severu se učí bez tělesných trestů, předsudků a v rovnostářském duchu plném pochopení dětských emocí a vývoje osobnosti.
Kniha se čte dobře také díky výborné psychologii dětských postav, což mi dost připomnělo českou autorku Petru Soukupovou. V tomto ohledu se jedná o věrohodné vypravování plné milých a humorných okamžiků.
„Ricotta... Ricotta."
Mariuccia mě vzbudí křikem. „Amerigo!.. Vzbuď se, všude je spoustu ricotty. Na zemi, na stromech, na horách! Prší ricotta!"
„Mariú, ale jaká ricotta? To je sníh."
„Slečno, že nám tyhle lidi ze severu nedali starý jídlo? Tady má šunka bílý fleky a na sýru je plíseň," řekne Mariuccia.
„Určitě nás chtějí otrávit," pronese kluk se žlutýma vlasama.
...Maddalena si strčí plátek flekatý šunky do pusy a řekne, že si musíme zvyknout na nový speciality: mortadelu, parmazán, gorgonzolu...
Nechte se překvapit, jak to dopadne, když přijde „partizánská Befana" (víla, která v Itálii supluje Ježíška)...
Jako zdařilý hodnotím i překlad, který se často uchyluje k obecné češtině nahrazující pravděpodobně dialekt, dětskou mluvu a zároveň výrazy chudé spodiny na jihu Itálie.
Kniha byla zajímavá, vůbec jsem nevěděla, že se to po válce dělalo, děj byl čtivý.
Příběh dětí, které po válce dostanou šanci na lepší život. Dětí, které opustí své rodiny jen na pár měsíců nebo napořád. O pocitech z cesty do neznáma, nových rodinách, prostředí, pocitech po návratu zpět k vlastní rodině, o touze něco změnit, něčeho dosáhnout.
Nato, že jsem od této knihy nic moc nečekala a kupovala jsi ji, jelikož mě tyto knihy zajímají tak to byla opravdu moc milá kniha. Přečtena jedním dechem a příběh, který se nepodobal žádnému jinému. Určitě stojí za to.
Krásná a čtivá kniha.Zhltla jsem ji během jednoho dne a dala mi víc než jsem čekala.