Vlastní krev

20.08.2022

První povídky byli sice trochu težkopádné ale další jsem dala jedním dechem.

21.07.2022

Ze začátku mi přišla kniha troch matoucí ale, nebyla špatná

25.05.2022

Tady jsem dočítala jen povídky, které nebyly v knize "Rudovlasá - Cesta čarodějky", tedy ty bez Moire. Je to starší tvorba, bližší tomu, jak si pamatuji první kousky, které jsem od Petry Neomillnerové četla. V každé z těch povídek mi ale něco chybělo. Něco kvůli čemu bych si na ně za rok vzpomněla. Třeba Žlutooká začala dobře a pokračovala také dobře ale najednou úplně jinak a konec se semlel tak rychle, že jsem ho skoro přehlédla. Byl tam sice zajímavý ten šamanismus, jenže je mi jasné, že brzy zapomenu, co ti šamani vůbec řešili. "Technicky" nejlepší příběh měla podle mého mínění Cesta k pravdě, ale tam mi zase chyběl nějaký moment, který by vzbudil větší zájem o hlavní hrdinku.

24.04.2022

Kdysi jsem četla knihy o Lotě, takže styl autorky znám a líbí se mi. Povídky byly trochu slabší, ale to je tím, jak už tady někdo psal, že než se člověk začte, je konec.

01.03.2022

Petra Neomillnerová mě přivedla k české fantazy. Do té doby jsem si myslela, že to bude nuda, maximálně kopírování zahraničních románů. No a to, co se mi na jejich románech líbí, jsou hlavní ženské postavy, žádné fňukny, které čekají na zachránění, ale pěkně ostré ženské od rány, které si nenechají nic líbit a zametou s každým, bez ohledu na velikost.

31.12.2020

Neomillnerová mi byla doporučována jako jedna z dobrých českých fantasy autorek, pořídila jsem její knihy o zaklinačce Lote, ale zatím jsem po nich nesáhla. Pak jsem objevila tuhle knihu a řekla jsem si, že jí vezmu první, než se začtu do trilogie. Povídky o Moire mě docela bavily, vlastně všechny její povídky mě nakonec bavili a najednou jsem měla knížku přečtenou. Takže dávám Neomillnerové šanci a přečtu si i její trilogii o Lotě.

31.12.2020

Líbila se mi povídka Žlutooká,pak Havranice.. Úplně si nejsem jistá,že povídkový styl je pro mne. Jakmile se začtu do děje, je hned konec a je tu jiný příběh. Styl psaní mi trochu připomíná Zaklínače - vím, že to autorka odmítá. Já to však nemyslím, že by ho kopírovala nebo něco v tom smyslu. Prostě jen děj zasazený do drsné doby, drsné zacházení se životem a scházení ze života. Nějak mi to přišlo povědomé.

06.04.2020

Povídky,které se opravdu pěkné čtou a nenudí.Ja si to užila

13.06.2019

zatím se do ní nemůžu začíst, ale nevzdám to.

01.12.2016

Paráda

Virge.
O tý se mi tejden zdálo.
Neskutečně napsaný, neskutečná atmosféra.
Až nepovídková povídka. Děj se odehrává v krátkým čase a několika osobách, ale spousta náznaků do minulosti a několik do budoucnosti vytváří celistvej obraz a způsob vyprávění vás vtáhne do děje... Ostatní povídky si pamatuju tak tak. Nebyly špatný, Neomillnerová špatně snad psát ani eumí... Ale Virge mě pronásleduje. Virge se mnou zůstala. JAko Lota.

Moc hezké povídky - každá jiná a všechny velmi čtivé :)

28.03.2014

Čtu cokoliv od Neomillnerové, je to skvělá spisovatelka, ale povídky prostě nemám ráda, než se s hrdinkou sžiju a oblíbím si ji, už je konec :( proto jen 80%

10.06.2013

Kniha se skládá celkem z 9 kratších i delších povídek, z nichž největší část je věnována sympatické červenovlasé čarodějce Moire. S Moire se setkáváme hned v první povídce, kde se snaží malé městečko zachránit před povodní. Zda a jak se jí to podaří vám prozrazovat nebudu, ale prozradím vám, že se v ní setká s čarodějem Desmondem, který ji bude provázet i v dalších povídkách. Dvojici Moire - Desmond jsem si okamžitě oblíbila. Líbilo se mi číst o tom, jak se spolu hádají, opíjejí, provozují sex (o romantickém milování zde nemůže být řeč) a zachraňují si navzájem "zadek".
Podobně zajímaví, a možná pro někoho i zajímavější, jsou i další postavy z ostatních povídek. Musím se přiznat, že jsem obdivovala výdrž staré havraní čarodějky v povídce Havranice, která se rozhodla získat zpět to, co jí bylo zkaženými usmrkanci ukradnuto. Tato povídka se od ostatních liší nejen tím, že hlavní hrdinka je již starší čarodějka, ale také tím, že ji neprovází žádný mužský společník. Je to ale důležité? Myslím, že ne, povídce by to jen uškodilo. Takto aspoň mohla lépe vyniknout drsnost příběhu, mužský by to jen kazil.
V této sbírce si opět přijdou na své ti, co mají u Petry rádi realistický a až syrový popis světa hrdinů. Slovník je stejně hrubý, jak máme u Petry rádi a hrdinové jsou stejně prohnaní a intrikující jako i v jiných knihách. Jediné, co mě po přečtení Vlastní krve zamrzelo bylo, že se jedná o další knížku, kterou mám od Petry již přečtenou. Zásoby se nějak tenčí... :)

23.09.2011

[097/11] Jako autorka časopisových příspěvků u mě slavila docela úspěch svou čtivostí a jakýmsi nadhledem a odtahem od přehnaného tematického fanatismu, ale jako autorka povídek mě upřímně velmi zklamala. Románovou tvorbu zatím nemohu posoudit a tak si stále uchovávám naději, že její vysoká slovní zásoba bude využita i lépe a účelněji. Přeci jen, tohle není zrovna její nejčerstvější zářez na psacím stroji.

Jednotlivé povídky jsou až neuvěřitelně prázdné. To, že jsou vystavěny povětšinou jen na dvou postavách, které celkem solidně ovládají magii, tomu spíše ubližuje. Jsou ploché a jejich jednání je zcela bezpohlavní. Oddělejme mužský a ženský rod a můžeme se jen dohadovat kdo je kdo, protože každý chce zabíjet a natrhávat řiť a každý se rád vyspí i se zduřelou větví a nebo vykotlaným pařezem. Prostě to je skoro vždy na jedno brdo.

Chronologicky to je sice zajímavé a jsou tam jasně vidět dějové návaznosti, ale když se nad tím člověk zamyslí, vůbec nic na těch povídkách není. Kostra je buďto kýčovitá, což by mi jindy v dobrém zpracování nijak nevadilo, a nebo jsem vůbec nepochopila, co tím chtěl básník říci. Nějaká pointa a nebo moudro, pokárání a umravnostněné nabádání čtenáře. Nic z toho jsem tam snad ani neviděla. Pak tu vyvstává ta otázka, proč to bylo vůbec sepsáno. Kromě ‚Lístku cesmíny‘, která je laděna mírně humoristicky aneb co se v nejkouzelnější den v roce může stát i jedné slovutné čarodějce, mě nic moc neuchvátilo. Ještě tak ‚Žlutooká‘ zaujme první částí, ale pak už i ta zanikne v něčem, co ovšem byl zprvu solidní pokus na něco víc, ale mě to později svou rozvleklostí začalo až nudit.

Neříkám, že ta sbírka je vyloženě špatná, protože autorka má spoustu nádherných slovních spojení a obratů a místy se tam dá nalézt i jakýsi základ pro básnické střevo, ale ty vulgarismy a zaobírání se na ženském těle převážně kulatou prdelí, to bylo tak neuvěřitelně… uf, nenacházím slov. V tomto směru to prostě nevyšlo a tak se to dá spíše brát jako prezentace pro nové postavy ve světě fantasy a obeznámení s něčím, s čím se možná ještě bude někdy později pracovat. Jako povídková sbírka to u mě ovšem neobstálo, což ovšem spisovatelce nijak neubírá další šanci vlichotit se mi. Přeci jen, dnes už je to celebrita české fantastiky.