Vrač
Martin Ryšavý
Ústřední postavou prózy Vrač je bývalý režisér, který prošel řadou regionálních i experimentálních divadel a v současnosti je zaměstnán jako dispečer moskevských komunálních služeb. Jeho „životní inscenací“ se stává očistný proud řeči, nepřetržitý tragikomický monolog o absurditě, která na scéně Ruska trvale režíruje lidské osudy.... celý text
Přidat komentář
Slovníkem, příběhem a především atmosférou přímo esence ruskosti. Formálně jakoby přepis audiozáznamu, v němž se postava-vypravěč obrací na spisovatele-posluchače – hezká hra se čtenářem, může i nemusí být pravdivá. Gusevovo jednolité žvanění, které nedokáže téma udržet ani opustit, může být pro někoho ubíjející, ale mě nadchlo. Gusev je totiž přes svůj egoismus inteligentní, vzdělaný a citlivý pozorovatel, navíc umí nenuceně pobavit.
První část byla vynikající, sevřenější, postupně se vynořil jednotící příběh a několik vracejících se témat – a to samá zásadní, ale podaná s konverzační lehkostí stále opilejšího intelektuála. Druhá část je roztříštěnější, Gusev zahořknul a mluví víc ze své konkrétní pozice. Děj se zhruba drží vypravěčovy osobní historie, ale snaha o nahlédnutí do novodobých ruských dějin mi přišla povrchní, proud řeči se definitivně vylil z břehů a stal takřka nepojmutelným. Přesto ale fascinující čtení – chce se mi napsat poslech, protože Gusev opravdu zní přímo v hlavě.
Pro mě, jako člověka blízkého divadelnímu prostředí, byly divadelní analýzy nejen Čechova jednak zdrojem nesmírného pobavení, jednak vážného zaujetí – jsou přesné, detailní, citlivé. A Gusevova nepochybná stylizace příběhu je jen další hra, která může být skutečnější než skutečnost.
Četlo se mi to moc dobře, ostatně stejně jako Cesty na Sibiř - jak bych mluvila s dávným kamarádem, není to jen o Rusku a divadle, ale o životě, o smyslu života, o místě v životě, o vztazích, o kamarádství, co má cenu a co nemá, za čím se lidi ženou, mluví se tu o věcech které se člověku běžně honí v hlavě a třeba je nemá s kým probrat, velmi upřímná kniha. Jseem za ni ráda.
Ano, s-readerův příměr ke žvanivé sousedce beru, Ryšavého vypravěč ostatně sám přiznává slovy klasika "neschopnost udržet myšlenku + neschopnost myšlenku opustit". Jeho žvanění mě ale většinou dokázalo upoutat a sledovat tok jeho myšlenek mi nedělalo problém. Autorovi se podařilo vytvořit myslím velmi věrohodný, i když nutně fragmentární obrázek Ruska uplynulého půlstoletí, včetně současné podoby toho, čemu se říká "široká ruská duše", s její existenciální přecitlivělostí i bohatýrským požitkářstvím. Jen tak mezi řečí vyplouvá na povrch nejedna trefná myšlenková perla, ojedinělé nejsou ani kritické komentáře k ruské současnosti (Putin to schytává hned několikrát a dnes můžeme vidět, že v něm autor imperátorské choutky rozpoznal správně). Hodně se probírá prostředí divadla, kterým se vypravěč v minulosti zabýval, jindy se otřeme o různá podezřelá esoterická hnutí nebo tarotové výklady, nechybí typicky ruské anekdoty, ale hlavně historky a historky, které se prolínají, překřižují, navzájem přerušují. Člověk lehce nabude dojmu, že Ryšavý má ruské reálie i způsob myšlení hodně hluboko pod kůží, ale zároveň dokáže být sdělný i v nadnárodním měřítku. Zajímavé a originální.
Velmi náročná kniha, ale vyplatí se dočíst, mimo jiné poskytuje mnoho podnětů pro další četbu.
Martin Ryšavý je dobrý autor a sepsal do této knihy vyprávění bývalého režiséra Alexandra Utkina o minulosti a současnosti ruské divadelní kultury. Čtenář se v knize doví mnohé zajímavé věci politického rázu i kritiku současného režimu. Četbu beru jako vnik do poznání ruského života a osudu lidí stále ještě direktivně řízených vládnoucím režimem.
Když se začtete do knihy Vrač, máte po chvíli pocit, že vás odchytila žvanivá sousedka a za nic na světě vás nechce pustit ze svých spárů, povídá a povídá, stejnou věc slyšíte podvacáté, už přestáváte vnímat, co vám vlastně povídá a pomalu vás opouští vědomí.
Stylem vyprávění by se dal Vrač přirovnat k Hrabalovi, ale je tu jeden podstatný rozdíl – když čtu Hrabala, tak přestože se stejně topím v přívalu slov, je v tom vodopádu cosi poetického, cosi důvěrně známého, je tam laskavost a všeobjímající láska, kterou člověk cítí v útulné hospodě po pátém pivu. V knize Vrač je cítit jen cizí ruská agrese vodky, nadutost, hloupost a vyražené zuby.
Opravdu nevím, proč by měla čtenáře zajímat osoba Jurky Bgaševa, jeho chlast, ženy a rvačky. Těch pár zajímavých vět, které se týkají Bulgakova, Vysockého a jiných, ty se ztrácejí v balastu žvástů o Rusku a Rusech, které jsou ovšem, jak mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, pravdivé, ale nezajímavé.
Pár hvězdiček ovšem dávám - za několik zajímavých momentů, které jsem si z textu vylovil a za několik trefných anekdot.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Cesty na Sibiř - 1. díl |
| 2010 | Vrač |
| 2011 |  Cesty na Sibiř |
| 2001 | Lesní chodci |
| 2021 | Tundra a smrt |
Ryšavého Cesty na Sibiř byly mistrnou zpovědí autora i realistickým záznamem ruského Dálného východu. Ve Vrači svou jinakostí atraktivní ruské prostředí zůstává, stejně jako vynikající autorův styl. Už ovšem tolik nevtáhne, i když stále baví a čte se dobře a plynule. Prostředí divadelníků mně není tak blízké, což se zřejmě promítlo do mého hodnocení. Přesto je to kvalitní četba.
Jedním darem mě kniha obohatila trvale: znovuobjevením (Gribojedov) slovního spojení "Hoře z rozumu." Asi nebudu sám mezi aktivními uživateli Databáze knih, kdo tím trpí :-)