Vrahova hygiena
Amélie Nothomb
https://www.databazeknih.cz/img/books/66_/665/bmid_vrahova-hygiena-IiA-665.jpg
4
121
121
Belgická prozaička bravurně rozehrává příběh-interview slavného spisovatele na sklonku života a ctižádostivé novinářky. Věhlasný spisovatel Tach, nositel Nobelovy ceny, má nevyléčitelnou chorobu a zbývá mu jen pár měsíců života. Po zveřejnění této zprávy se novináři předhánějí v žádostech o rozhovory, cynický a nedůtklivý stařík je však s potěšením ničí a terorizuje. Teprve mladá reportérka se mu dostává „pod kůži“ tím, že odhalí dávný zločin zašifrovaný v jeho díle. Nastává souboj dvou bystrých intelektů, dvou silných osobností, který vyvrcholí šokujícím zakončením. Román vyšel v roce 1992 coby prvotina a jeho autorka, jím odstartovala svou dráhu úspěšné belgické (francouzsky píšící) spisovatelky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2001 , PasekaOriginální název:
Hygiène de l'assassin, 1992
více info...
Přidat komentář
Většinu knihy jsem přečetla na jeden zátah. Děj není nijak složitý, spousta věcí je "předvídatelných". Zpočátku mě intelektuální myšlenky příliš nebavily, ale v okamžiku, kdy se na scénu dostala mladá novinářka, jsem se nemohla odpoutat. Nemyslím si, že jsem všemu na 100 % porozuměla, ani jsem se o to ale nesnažila. Bylo to celé zajímavé, náhle utnuté. Opět jsem si díky této knize uvědomila, proč autorku vlastně čtu - a to je pro mě to nejdůležitější.
Nalákala mě anotace - vyčíst z textu něco, co tam autor nezamýšlel vepsat, mi znělo jako parádní téma a byla jsem zvědavá, jak ho autorka uchopila. Po přečtení nastalo zklamání. Přehlídka rádoby intelektuálního psaní, nadbytek ironie a protivná postava starého spisovatele (já vím, že MĚLA být protivná, ale udolalo mě to).
Tento mesiac čítam v knihách samé bizarné rozhovory- viď táto kniha alebo kniha Nives, co to povídáš. A táto kniha bola tiež krásny bizarný rozhovor s narážkami o literárnom svete, ako to v ňom chodí, akí sú čitatelia, akí sú spisovatelia, a ako je to teda celkovo. Taká ironická kritika toho fachu. Bavilo a dám na doporučovanie svojich knižných známych a dám si ešte od Nothomb Strach a chvění.
Tak toto bolo rafinované.
Samotársky, smrteľne chorý Tach, laureát Nobelovej ceny za literatúru, poskytuje vo svojom byte vybraným novinárom interview.
Priebeh rozhovoru je vždy rovnaký - Tach svojich oponentov zosmiešni, rozdrí ich svojim intelektom, nepredvídateľnými odpoveďami - naprosto ich poníži.
... až pokým nenarazí na rovnocenného súpera a slovný súboj sa môže začať.
Príbeh bol duchaplný, bravúrne vystavaný. Skrývajúci plno inotajov, z ktorých som viaceré určite nepochopila:).
Pri čítaní vo mne však stále hlodal pocit neskutočnosti, neuveriteľnosti...
A záver to len potvrdil.
"A proč jste přestal psát?"
"V den svých devětapadesátých narozenin jsem pocítil, že s psaním je konec."
"Z čeho jste to vycítil?"
"Nevím. Přišlo to jako menopauza. Jeden román už jsem nedokončil. Správné rozhodnutí: do úspěšné spisovatelské kariéry, má-li být důvěryhodná, nutně patří jeden nedokončený román. Jinak vás považují za spisovatele třetího řádu."
"Proč sis teda, vole, vybral žurnalistiku?"
"Protože jsem se nemohl stát Prétextatem Tachem."
"Tobě by se líbilo být tlustý grafomanský eunuch?"
Ano, líbilo, a nebyl sám toho názoru. Takové už je lidské pokolení, že bytosti duševně zcela normální by bez váhání položily své mládí, tělo, lásky, přátele, své štěstí a ještě mnohem víc na oltář vidiny zvané nesmrtelnost.
Prvotina Amélie Northombové, která se po zásluze v době svého vydání stala bestsellerem. Příběh vypráví o slavném třiaosmdesátiletém nositely Nobelovy ceny za literaturu Prétextatu Tachovi, jenž má poslední dva měsíce než zemře, rozhodne se tedy pozvat novináře vůbec k prvnímu interview za svou kariéru. Jenže je kromě výborného spisovatele také především cynikem, misantropem a především misogynem a tak jednoho novináře za druhým vyprovodí s křikem pryč uprostřed rozhovoru, než narazí na Ninu, která přišla na šokující pravdu. Celá útlá kniha je hlavně sledem dialogů mezi obézním starcem a novináři a děj se tak řítí kupředu s nezměrnou rychlostí pageturneru. Jedná se o inteligentní thriller s povedeným koncem, kdy si vlastně říkáte, kdo tady nakonec vyhrál.
Knihu jsem poslouchala a nebýt pana M. Moravce, tak jsem se asi nedokopala k tomu, abych ji dotáhla až do konce. Žádná sympatická postava, motivace obou hlavních aktérů nevěrohodné a tlustý spisovatel naprosto odpudivý.
Pro mne byla tato kniha druhá přečtená od Amélie Nothomb. Mám pocit, že autorka ve svých dílech preferuje poněkud bizarní děj a postavy trochu ujeté a obojí způsobem, který mě nezaujme. Přitom v jiných knihách mi něco podobného nevadí, spíš naopak.
Vrahova hygiena je v podstatě komorní drama, kde se u slavného umírajícího spisovatele, jinak také obézního protivného starce, střídají novináři. Protože jde o sebestředného hulváta, který pohrdá lidmi a ženami zvlášť, jednoho po druhém uráží a všichni odchází psychicky zdeptaní. Až inteligentní novinářka Nina ho donutí odkrýt své životní tajemství. Překvapení v závěru sem sedne. Je to trefná tečka za touto šíleností.
Celá kniha je taková dialogová smršť. Bohužel spisovatelovy chorobné myšlenkové pochody a hromady rádoby chytrých řečí obou diskutujících nevidím jako zábavné natož poučné. Přitom námět je dobrý, jen to celé zpracovat jinak.
Knihy Amélie Nothomb pro mne bohužel nejsou. Nedokáži je ocenit, nezaujmou mne, nepoučí ani nepobaví, nedávají mi nic, takže další už nevyhledám.
Velký rozdíl mezi první a druhou polovinou příběhu. Ze začátku mě to moc nebavilo, šlo jen o rozvleklé debaty mezi nesnesitelnými lidmi, bez jakéhokoliv pořádného kontextu, ačkoliv dialogy byly opravdu skvěle napsané. Po cca osmdesáti stránkách ale příběh nabírá směr a pointu, odkrývaná minulost spisovatele a jeho postoj k ženám, přesvědčení o vlastní pravdě, je zvráceně fascinující a rozhovor mezi dvěma lidmi čtenáře opravdu pohltí, takže tu část jsem zhltla jako nic. Průměr mého dojmu jsou čtyři hvězdy.
Kratučká útla knižočka, ale zároveň jedna z tých, ktoré vám nedajú spávať. Ide o debutové dielo autorky. Je to poznať? Možno. Prýšti z toho surovosť, neotesanosť, Nothombová nemá absolútne žiadne zábrany a rúca predstavy o morálke, o tom, akí sme. Namiesto toho odkrýva to, čo o sebe vedieť nechceme, strháva všetky naše falošné úsmevy a pretvárku. Nie je to určené všetkým. Čítať Nothombovú psychicky bolí. Ale to nevadí. Nevadí, že budete polemizovať a hádať sa s hlavnými hrdinami. Nevadí, že odsúdite všetky názory knihou prezentované. Nevadí, že už v živote odmietnete na Nothombovú čo i len pomyslieť. Nevadí. Ona sama v knihe tvrdí:
„Takže si představujete, že jedince mohou změnit knihy ‚s poselstvím‘? Ty je přitom mění nejméně. Knihy, které člověka mění, přetvářejí, jsou knihy zcela jiného druhu, knihy touhy, rozkoše, knihy geniální, a hlavně knihy krásné.“
O tom by knihy mali byť. Mali by podnietiť diskusiu, mali by v nás niečo vyvolať, niečo v nás zmeniť.
„Většina lidí jde ve své rafinovanosti tak daleko, že čtou, aniž by četli.“
Takže áno, John Green, Jeffery Deaver a dokonca aj Hviezdoslav sú možno fajn. Ale vždy dám prednosť čo i len jednému odseku od Nothombovej.
Poslech.
Skvělý Miroslav Moravec zajišťuje této komplikované konverzační šarádě podstatně vyšší srozumitelnost a uchopitelnost. Jako by se do hlavní postavy – cynického, odpudivého, nevyzpytatelného, zlomyslného génia – převtělil. Příběh je tu na druhém místě, je jednoduchý a podivně vypointovaný.
Od autorky jsem již přečetl Strach a chvění, na to mám vzpomínky jako na „příjemně ujeté“ dílko, Vrahova hygiena je také „ujetá“, jen slůvko „příjemně“ sem nepatří.
80 % (82 hodnotících je na shodném průměru).
Charakterizovat tuhle knížku není snadné. Je to knížka, jejíž první polovina mne bytostně nudila. A přesně v okamžiku, kdy jsem se rozhodoval, zda se "trápit" dále, nebo ji odložit nedočtenou, přišel zlom. Zlom, od kterého jsem knížku dočet jedním dechem. Po nudných, plochých rozhovorech z první části přichází rozhovor, vlastně fascinující příběh, proložený filozofií, nad kterou se musíme zamyslet i my. Proložený otázkami, na které v průběhu svého života hledá odpověď každý z nás - otázky štěstí, lásky, smrti.....zde dostávají jiný rozměr. A knížka se stává strhující hrou slov, myšlenek a dialogu. S hodnocením jsem váhal mezi čtyřmi až pěti hvězdami, ale závěr pro mne přišel poněkud předvídatelný a lehce účelový. Možná jiné zakončení by bylo více překvapivé.....ale o závěru rozhoduje autor. A na nás je, jestli jeho záměr odhalíme. Každopádně, kniha hodná přečtení.
Aneb povinná četba, kterou musíte za dva dny přečíst. Šlo to lehce. Vyhovovalo mi minimum autorské řeči a převaha dialogů. Temnota a film, který mi hlava při čtení vytvářela a tvořila nádherný celek
Je poznat, že se jedná o autorčinu prvotinu. Styl zde ještě nemá tak vybroušený, takže kniha je při čtení trochu těžkopádnější (hlavně kvůli nadměrnému výskytu slov, která si běžný smrtelník musí hledat ve slovníku), je také potřeba alespoň trochu znát nejrůznější filosofické směry, paradoxy, spisovatele a celkově mít velký kulturní rozhled, aby si člověk naplno užil slovní přestřelky pana spisovatele s reportéry.
Poprvé se zde objevují motivy, které se později opakují a rozvíjí v Améliiných dalších knihách (adorace dětství, dospělost jako úpadek, problematika krásy/ošklivosti, (ne)přijetí vlastního těla atd.).
Prétextat Tach je odporná nesympatická kreatura s neuvěřitelně pokřivenou životní filosofií, no prostě ukázkový hrdina ala Nothombová.
Kniha, která nutí přemýšlet. Vžít se do dialogů a alespoň zkusit uvažovat jako téměř nepochopitelný, ješitný, nechutný, ale velmi chytrý hlavní hrdina, abychom neztratili krok se stejně chytrými dalšími aktéry, vedoucími spisovatelsko-reportérský dialog. Všechna čest autorce, potvrdila své kvality. Ale pro mně to bylo až moc náročné, mám raději její ostatní , přímočařejší díla.
Hygienu jsem si poslechla jako audioknihu. Nijak nezpochybňuji spisovatelský um autorky, Strach a chvění mě hodně nadchlo, ale tady má averze k hlavní postavě přebila všechny ostatní dojmy, paradoxně (?) hlavně ze začátku. Buď je to tím audiem, nebo jsem primitiv nebo sympatizuji s blbci. Asi všechno najednou.
Prvá kniha, ktorá je celá napísaná v dialógoch, s výnimkou pár viet. To pokladám za fantastické, pretože ani na okamih ma tie dialógy nenudili. Síce často boli plné sofistikovaných slovných spojení, ktoré ma znechucovali vo vedomí, že ich vyslovuje ten starý blázon. Lebo skutočne ma charakter hlavnej postavy znechucoval. Súhlasila som celý čas s novinárkou Ninou, že ten človek bol blázon. Podľa mňa bol jednoducho duševne chorý už od malička. Proste chudák, ale ani nie poľutovania hodný. Ten záver ma nepotešil, nepáčil sa mi. Dúfala som, že postava Niny si zachová svoju tvár. Škoda. Aj tak to bola skvelá a bez pochyby zaujímavá kniha.
Štítky knihy
prvotina rozhovory novináři belgická literatura spisovatelé
Autorovy další knížky
| 2004 |  Strach a chvění |
| 2001 | Vrahova hygiena |
| 2012 | Životopis hladu |
| 2011 | Kyselina sírová |
| 2007 | Antikrista |
75% - Dostávám se k autorčině prvotině až po několika jejích pozdějších knihách a musím říct, že ten začátek, kdy obludný spisovatel Prétextat Tach, laureát Nobelovy ceny za literaturu, otylý nemohoucí na smrt nemocný stařec a hejtr dospělých žen sarkasticky a s požitkem vyhání ze svého sídla jednoho novináře za druhým po rozhovorech, které mi nepřišly ničím zvlášť zajímavé či pobuřující, mě celkem vyděsil. Opravdu bude celá kniha takováto?
Ale pak se objevila neohrožená novinářka Nina, která, jak se ukázalo, jako jediná všechny jeho knihy doopravdy četla, a tento román psaný formou dialogu okamžitě nabral rychlý a celkem nečekaný spád. Autorka nakousla mnoho otázek ať už o ženách a mužském pohledu na ně, o kráse a pomíjivosti dětství nebo třeba o čtení a zejména o čtenářích, z nichž některé byly celkem provokativní - kolik lidí čte? A kolik z těch, kteří čtou, doopravdy čte? A vnímá a chápe? A nepídí se v literatuře jen po líbivých symbolech, ale dokáže pochopit příběh tak, jak ho autor napsal? Proč se Nina zaměřila na poslední autorův nedokončený román Vrahova hygiena a co v něm odhalila? Je dívenka Leopoldina pouze románovou postavou? Lze dojít k poznání skrz strach z umírání? A jak tento rozhovor nakonec oba protagonisty poznamená?
Knížka je ještě taková neotesaná a autorka dává s mladickou pýchou až příliš najevo svoji převzdělanost, na druhou stranu napsat něco takového v pětadvaceti, všechna čest.
"Co vám mám povídat? Opravdu inteligentní lidé s hlavou otevřenou by o vysvětlení neprosili. Charakteristickou vlastností podprůměrných je chtít všechno vysvětlovat, včetně toho, co se nevysvětluje. Takže proč podávat vysvětlení, které idioti nepochopí a o něž ti chytřejší nestojí?"
"Tach že je chudák? To je vrchol. My jsme k politování, ano, my!" (...)
"Proč sis teda, vole, vybral žurnalistiku?"
"Protože jsem se nemohl stát Prétextatem Tachem."
"Tobě by se líbilo být tlustý grafomanský eunuch?"
Ano, líbilo, a nebyl sám toho názoru. Takové už je lidské pokolení, že bytosti duševně zcela normální by bez váhání položily své mládí, tělo, lásky, přátele, své štěstí a ještě mnohem víc na oltář vidiny zvané nesmrtelnost.