Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428791/bmid_vrany-wap-428791.jpeg
4
4000
4000
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Sleduji Dvořákovou průběžně a obdivuji kolika tématům se věnuje, vždy se snaží jít pod povrch problému a pokaždé jde o složité, téžké a osobní vztahy.
A vždy má člověk pocit, že nechybí osobní zkušenost. Ovšem musím také přiznat, že často její knihy končí bezvýchodně a smutně.
Co dodat z této knihy Vás bude bolet ještě týden duše i srdce, na konci jsem to obrečela....
Několik dní přemýšlím, co ke knize napsat. Jediné slovo, které mi stále rezonuje v hlavě, je smutek. Vrány ve mně vyvolaly dávno zapomenuté vzpomínky a pocity, zároveň jsem cítila až zlobu a bezmoc.
Navíc se mi už dlouho nestalo, že bych kvůli tomu, abych dočetla knihu, šla spát až nad ránem...
Kniha s málo stránkami a taková smutná a těžká. Bárči mi bylo líto, rodina byla toxická, takový rodiče ani děti nemají mít a matka byla zralá na antidepresiva a terapie, chudák Bára a ten konec .Přesto všechno se to četlo dobře a od autorky si přečtu další knihy.
Začala jsem číst včera, chybí mi posledních pár stran do konce, které už nemůžu dočíst, protože ráno vstávám do práce. Snad ani nedočkám zítřka, abych to mohla dočíst. Neskutečně silná kniha, niterná, sonda do duše nesmírně nadané dospívající dívky, která se vymyká představám své matky o tom, jaká by měla správná dívka být. Autorka skvěle přenáší dusno a neporozumění, které ve spoustě situací vzniká. Někdy se mi chce na stránky té knihy křičet. Jedna z top knih, co držím v ruce.
Kdyby bylo možné udělit šest hvězdiček, tak je dám. Dlouho mi to leželo v hlavě...
Páni, tohle pro mě bylo překvapivě náročné, emotivní. Stránky ubíhaly pod rukama, příběh se mě osobně dotýkal, dokázal probudit vlastní pocity mé vnitřní malé holčičky. Kolik vzájemného nedorozumění mezi sebou pěstujeme. Řekla bych, že dospělí členové příběhu si nesou spousty svých bolestí, kterým nedokáží čelit a nezodpovědně je předávají dál. Našla jsem v tom také připomínku toho, jak i pro mě je někdy těžké respektovat ostatní takové, jací jsou.
Tak to byla silná kniha! Báry mi bylo moc líto a cítila jsem se bezmocná, že jí nemohu nijak pomoci. Největší magor byl otec.
Ještě že tam byl aspoň pan učitel!
Petru Dvořákovou jsem si docela oblíbila, ráda čtu české autory a zásadně nikdy si dopředu nečtu o čem kniha je. Tato je sice krátká, ale ten příběh ve mně bude rezonovat pěkně dlouho. Už jen ty malinké podobnosti a propojenost s mým dětstvím - jmenuju se taky Bára a v dětství jsem taky vyrůstala v tom že máma protěžovala sestru, vlastně naše rodina byla dost toxická, i my jsme byli biti. Takže o to silnější dojem to ve mně zanechalo, chtěla bych věřit, že už se to v dnešní době moc neděje, že ne? Prosím!
Uff... Několikrát mi u čtení knihy bylo do breku. Opravdu silný příběh. Letos asi nejlepší knížka, kterou jsem přečetla..
(SPOILER) Tak dočteno. A jak tady koukám na ty komentáře, naprosto nechápu jednu věc - všichni strašně kydají na Bářinu matku, která ano, rozhodně byla děsná. Ale pro bohy uvědomme si, že to nejhorší tam zdaleka, zdaleka dělal otec! A není pro to jediná omluva. Já totiž tu matku ještě nějak dokážu pochopit. Na všechno sama. Vyhořelá. Naprosto nenaplněná. Ovšem pan manžel má vše jak na zlatém podnose a když se po něm chce alespoň nějaká spoluúčast na výchově, řeší to, jak to řeší. A čtenáři i tohle jeho chování, za který nese odpovědnost jedině on sám, dávají za vinu matce. Z toho je mi fakt smutno. A je vidět, že akce jako Bubnovačka za děti postižené násilím v rodině, jsou fakt strašně moc potřeba. Linku s počínajícím sexuálním násilím nezmiňuju, to mi přišlo od autorky už vyloženě účelové. A paradoxně opět vykreslila v horším světle matku - schopnou žárlit na vlastní nedospělou dceru - ačkoli zas a znova neobhajitelné chování bylo otcovo.
Opravdu těžká kniha. Vybral jsem si ji, protože byla jedna z nejčastěji přidávaných do výzvy a líbila se mi obálka. Bohužel jsem si nepřečetl, o čem kniha je (což dělám skoro vždy) a byl jsem tedy překvapen. Mísí se ve mně pocity. Kniha byla napsána velice čtivě, poutavě, realisticky. Zároveň děj mi stahuje útroby.
Při své práci se setkávám právě s dětmi, které mají podobný, ale i horší osud, než Bára, tudíž si rád u knih (a filmů) raději odpočinu. Touto knihou jsem se dostal opět do práce a neodpočinul jsem si.
Určitě ale doporučuji přečíst.
Krátký ale silný příběh. Celou dobu mi bylo Báry strašně líto a její matka mě neskutečně vytáčela. Je šílené, jak moc může matka nesnášet jedno ze svých dětí a neustále protěžovat jiné, podle ní "lepší". Celá tahle, na první pohled dokonalá, rodina byla extrémně toxická a nefunkční. Vůbec nechci uvažovat na tím, kolik takových "dokonalých" rodin kolem nás existuje.
Jsem vděčná autorce, že linku s otcem nerozváděla dál, už tak to bylo depresivní.
Tenhle příběh mi zůstane v hlavě hodně dlouho.
Krátký, ale silný příběh, popisující kam až může vést "nevinná" výchova v rodině. Má první kniha od Petry Dvořákové, ale určitě nezapomenu. Po dočtení knihy jsem ještě dlouho zpracovávala.
Petra Dvořáková je pro mne vždy zárukou kvality. Ani tentokrát jsem nešáhla vedle. Svižné ,a když na každé druhé stránce Vás maminka Barborky vytáčí do běla, tak je to myslím důkaz skvěle napsané knížky. Emocema jsem se zmítala, jako ta vrána. Zakráká, a je najednou pryč, ale uvnitř silně rezonuje, jakoby rezidua slov, chtěla mi vyklovat oči...
Rychlá, ale velmi emotivní knížka. Strašné nepochopení různých lidských povah. V mysli jsem se snažila přesvědčit matku Báry, aby konečně prohlédla, aby nebyla zaslepená svým úhlem pohledu, aby víc mluvily... Bylo to smutné počtení, ale moc hezké, ač psané hovorovou češtinou.
Ty jo, tak takový příběh jsem fakt nečekala, úplně mi to vzalo dech. Docela unikátní téma, nikdy jsem nic podobného nečetla. Člověk se primárně všude dozví jenom o tom, jak jsou děti v pubertě otravné a na zabití, přičemž jako chudák je líčen rodič. Další věc, která mě zaujala je rozdílnost lásky rodiče k dětem... Je to vždycky tak, že rodič má některé ze svých více dětí radši? Spousta otázek... Díky za tento důležitý příběh a neotřelé prizma, jakým se na něj Petra Dvořáková dívá! :)
Taková rychlá sonda a nahlédnutí do jedné pražské rádoby spořádané, ale přitom nefungující rodiny. Kniha na jeden, maximálně dva večery.
Příběh je to smutný a velmi depresivní, celou dobu mi bylo hlavní hrdinky Báry neskutečně líto, naopak už dlouho jsem v žádné knize nezažila postavu, která by mi byla tak strašně nesympatická jako její matka. Tolik křivdy co napáchala na Báře, neustálé protěžování sestry Katušky… neskutečně mi lezla na nervy.
Ale díky této “matce roku paní Lundákové, jsem aspoň knihu zařadila do čtenářské výzvy - Kniha jejíž postava pracuje v knihovně.
Prostřihy s vránami taky velmi zajímavé, umocňovaly depresivnost a bezvýchodnost celého příběhu.
Ve vyprávění příběhu se střídají jak Bára tak i její matka a k tomu bych měla jednu výhradu a to ke stylu vyprávění. Styl vyprávění matky Lundákové je naprosto stejný jako styl vyprávění její pubertální dcery Báry a to nepůsobí vůbec věrohodně. Spoustu nespisovných výrazů (takovejhle, cejtit, bejt, celej, mejch, mladejch, nepřemejšlí aj.) a dalších paskvilů jsem ochotna akceptovat v mluvě puberťačky, nikoli její o generaci starší matky.
Co mě ještě v knize chybělo byla trochu větší propracovanost postav a vysvětlení charakterů postav, např. by mě enormně zajímalo odkud pramenila ta averze z matčiny strany k Báře, proč tolik vyzdvihovala druhou dceru Katku a další věci, které nebyly v knize podrobněji uvedeny na pravou míru.
Vrány
Přímo hrůzostrašné čtení přinášející příběh puberťačky, která měla životní smůlu, že se narodila matce desetiletí. Tahle holčinka se totiž vymyká jejím představám, a tak ji tvrdě šikanuje. Úplně stejně tvrdě nastupuje i na svého manžela a ten, aby měl klid dcerunku řeže a řeže. A tohle děsné rodinné dusno autorka naprosto skvěle přenesla pomocí vnitřních myšlenek a pocitů jednotlivých aktérů do knihy. Vznikl tak příběh, při jehož čtení jsem si dost často musel mezi kapitolami oddychnout. Prostě jsem to vcelku nedal, tak mi to rezonovalo v hlavě. A ten (ne)čekaný konec nás vlastně vrátil na počátek. Určitě je fajn, že autorka zpracovala právě tohle téma, určitě by nemělo platit, že mámina sukně má překrýt všechny rodinné nesrovnalosti.