Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3959
3959
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Zase jsem se jednou nechala strhnout okolím a volila tuto hodně čtenou a recenzovanou knihu. Přečteno jsem měla rychle. Jednak kniha nemá velký rozsah, jednak jsem čekala, co se bude dít dál... jaké bude mít kniha vyústění. Ničeho, co by mě zaujalo jsem se ale nedočkala. Kniha jistě řeší důležité téma, které se doposud v knihách moc neobjevuje (alespoň jsem nenarazila na takovou knihu), ale řekla bych, že situace popsaná v knize je v rodinách bohužel častá. Mě bohužel kniha nijak nezasáhla a popravdě mě ani moc nebavilo ji číst. Nesedl mi styl ani volba jazykových prostředků. Takže za mě 3/5.
Tahle kniha mě naprosto dostala. Asi jedna z nejlepších, kterou jsem v roce 2020 četla. Petra Dvořáková dokázala naprosto věrně vystihnout myšlenky a mluvu dvanáctiletého dítěte. Bára se střídá ve vyprávění s matkou, a tak vidíme stejné situace z různých pohledů. Nebudu psát spoilery, nicméně dílo je velice silné.
Nemám slov. Hluboce se mě tato kniha dotkla, nejspíš i proto, že studuji obor, který se takovými dětmi a jejich ochranou zabývá. Po dlouhé době, co mě nějaká knížka rozbrečela. Velmi silné čtení, které není pro každého. Ale je důležité tato témata otevírat a řešit, neboť pokud budeme dělat, že tento problém neexistuje, budeme sami pasivními účastníky tohoto neospravedlnitelného chování.
Krásně a čtivě napsaná kniha. Líbí se mi, že situace vidíme jak z pozice Báry, tak i z pozice její matky. Za mě velice silná, smutná a aktuální kniha. Kniha o nepochopení a touze být milován a podporován.
Bohužel v mnoha situacích jsem poznávala rodiče nebo hlášky, co jsem slýchávala v mém okolí v práci. Jsem vděčná, že mám úžasnou mamku. Konec knihy mě moc nepřekvapil, ale to neznamená, že mě nezasáhl.
Škoda, že příběh není stejně zajímavý a nadčasový jako obal knihy a úvodní stránky. Postavy jsou natolik ploché, že si k nim nelze vytvořit vztah. Celou knihu jsem se donutila přečíst proto, že jsem čekala tu hodnotu, kterou mi všichni slibovali. Marně. Kniha, jako by ani nebyla ze součastnosti/od mladé autorky, ale nějaký 30-40 let starý román od Rudolfa, nebo Lanczové. Tisíckrát omletý příběh o nepochopení mezi matkou a dcerou, jazykově nezajímavý, snažící se ozvláštnit paralelou s hnízděním vran. Zklamaní.
Vrany pro me byly silnym zazitkem. Ocenuji skvele charaktery postav a vykresleni atmosfery, poslouchala jsem audioknihu, takze bych chtela pochvalit i ztvarneni postav Andreou Cernou a Veronikou Khek Kubarovou. Moc se mi libilo vypraveni z pohledu Bary a jsem rada, ze jsem si pripomnela pocity dospivajici holky (na ktere jsem za tech 15 let uz uplne zapomnela).
„A víš, že tě máme s tatínkem moc rádi!? - „..... Vím...“ Ale to teplo lásky nějak nepřichází . Naopak tak málo láskyplna až to bolí. Jen samá osamělost, těžkost, smutek a nepochopení.
S autorkou se setkávám opět po mnoha letech. Její Já jsem hlad mě tenkrát absolutně dostal a jiné tomu není ani v tomto případě.
Přijde mi neuvěřitelné, jak se dospělý člověk dokáže takto moc vcítit do duše a prožívání dospívající holky. Já bych téměř zapomněla. Jako by od té doby uběhlo nejmíň sto padesát let. Ale díky autorčinému velmi sugestivnímu podání jsem se dvanáctiletou během čtení opět snadno stala. Smutný příběh a ještě smutnější představa, že to jakékoliv dítě zažívá.
Čtu ráda české autorky. Tohle byla poněkud depka, nicméně o takových věcech se musí psát. Bohužel také znám rodiny, kde se věří, že násilí je naprosto normální a ospravedlnitelnou součástí výchovy. Kde je dokonale uklizená domácnost důležitější než štěstí a spokojenost dětí. Oceňuji, že se někdo do takového tématu pustil, jen se obávám, že ti, kteří se takového zla na svých dětech dopouštějí, si při čtení pomyslí, že Bářinu mámu chápou a Bára byla "spratek". Protože tito lidé obvykle sebereflexe schopní nebývají a svůj způsob výchovy hájí za každou cenu. Jedné, co bych vytkla je, že příběh tváří, jako když se odehrává v současnosti, ale já měla pořád pocit, že se nacházíme spíš v době, kdy byli dětmi dnešní čtyřicátníci až padesátníci. Některé reálie mi připadaly "retro". Kdyby bylo uvedeno, že se kniha odehrává třeba v 80. letech, připadalo by mi vše věrohodnější.
Přečteno na jeden zátah. Těžký, depresivní příběh. Pro mě dost nepochopitelný přístup matky ke svým dcerám. Trochu jako macecha z Popelky. U ní by se ale nadržování jedné z dcer dalo omluvit tím, že druhá byla nevlastní. Tady ne. Smutné, hrozně smutné...
Tohle se mnou teda zamávalo. Žijeme v jakési bublině, kde si nepřipouštíme, že je něco takového možné. Ve skutečnosti ale víme, že takové mámy a tátové existují, jen na to radši nemyslíme. Nevíme totiž jak pomoct.
Nikdy nepochopím jak může máma dělat rozdíl mezi svými dětmi. Navíc tady bylo dobře vidět, jak se pak protěžované dítě začne ke svému sourozenci chovat. Už jenom to, že jedna byla Katuška a druhá Baruna o něčem vypovídá. K tátovi mám jenom jedno slovo, vlastně dvě "hajzl" a "hnusák".
Někdo tady psal, že by kniha oslovila holky od dvanácti let. Vzhledem k tomu, jak šokující a beznadějný byl pro mne konec, já bych to nejspíš číst vnučce nedala. Té starší, čtrnáctileté, už ano.
Knihu jsem četla na jeden zátah, na začátku jsem si myslela, že bych potom zkusila i audioknihu. Teď nějak nemám odvahu ten děj prožít znovu.
Knižní výzva 2021 - 16. Kniha, která je do 15. místa v některém žebříčku
Tak tohle budu dlouho rozdýchávat. Poslouchala jsem jako audioknihu - perfektně zdramatizováno, víc jak 2 kapitoly denně jsem nedala, fakt síla...
(SPOILER) Smutný příběh dospívající dívky, která nenachází v rodině pochopení pro svůj talent. Otec necitlivý opilec, matka megera řešící jen sebe. Ani vstřícný pedagog nezabrání nezadržitelnému konci. Příběh má spád, bylo mi z něj smutno.
Asi se sama stanu bílou vránou mezi většinou komentářů...
Kniha se mi nelíbila, řeknu to narovinu. Již na první straně jsem byla znechucena z nespisovné češtiny, to podle nebylo relevantní.
Příběh byl silný, nicméně nic extra propracovaného, spíše na sílu psaný smutný příběh, který vás donutí se naštvat minimálně na jednu postavu.
Ale! Bylo to prostě povrchní...navíc jsem celou dobu měla pocit, jako bych už takový příběh někde slyšela. Možná to bude tím, že to bylo psáno podle známého vzorce, který obsahuje domácí násilí, osobní problémy, pubertu a následně řešení problémů ve škole.
Nemohu knihu doporučit. Dvě hvězdy za nápad a metaforu s vránami.
Upřímně nevím, zda dát plné hodnocení nebo žádné.
Jsem ráda, že je má kniha jen pár stran, i přesto jsem jí nemohla přečíst na jeden zátah, protože mě zní bylo špatně. Upřímně někdy až na zvracení.
"První let mláděte je krátký. Vzduch proudí pod jeho křídly. Vrána necítí strach. Vrána necítí radost. Svět kolem dostává barvy. Jen dům naproti jilmu zůstává šedivý."
Dlouho mě žádná kniha takto nedostala, nesrazila na kolena, nevyvolala ve mně tolik emocí.. Opravdu čtenářský zážitek. Smekám, paní Dvořáková!
Depka! Depka od začátku až do konce, ale tak skvostně napsaná na těch pár stránkách, že jsem každou stranu celého toho nešťastného příběhu doslova hltala i přes tu veškerou hrůzu. Naprosto mě děsí, že to co se v knize dočtete se v rodinách opravdu odehrává. Autorka to ale popsala velmi slibně. Často se mi chtělo u příběhu vážně brečet a matka Barunky je neskutečná kr*va, která se nedá nazvat člověkem, natož matkou. Jedná se o opravdu silný příběh, který i přes veškerou hrůzu slupnete, jako malinu.
Ke knížce asi toto. Poslouchala jsem ji jako audioknihu už tak tři měsíce zpátky a pořád ve mě hlodá a je mi úzko, kdykoliv si na ni vzpomenu. Tleskám nejen autorce Petře Dvořákové, ale i Veronice Khek Kubařové a Andree Černé za namluvení.
Smutný příběh o rodinných vztazích, nereálných představách a nesmyslných požadavcích, které rodiče často nakládají na bedra svých dětí. Autorka skvěle zachytila myšlení dospívající dívky v jednom z nejcitlivějších období, které by se dalo obecně charakterizovat jako „jedna velká nejistota“ ohledně těla, kolektivu ve škole, rodičů i sama sebe.
Matčin pohled na chování dcery pak jenom zvyšuje tíseň z celého příběhu a ukazuje problémy, o kterých se ve společnosti nemluví. Tedy o tom, jak těžké je nepromítat do dítěte svoje vlastní normy, přijmout jeho individualitu a nenadržovat potomkovi, který je mi svou povahou bližší.