Vrány
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431200/bmid_vrany-mJw-431200.jpeg
4
3937
3937
Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?... celý text
Přidat komentář
Tak to byla silná kniha! Báry mi bylo moc líto a cítila jsem se bezmocná, že jí nemohu nijak pomoci. Největší magor byl otec.
Ještě že tam byl aspoň pan učitel!
Petru Dvořákovou jsem si docela oblíbila, ráda čtu české autory a zásadně nikdy si dopředu nečtu o čem kniha je. Tato je sice krátká, ale ten příběh ve mně bude rezonovat pěkně dlouho. Už jen ty malinké podobnosti a propojenost s mým dětstvím - jmenuju se taky Bára a v dětství jsem taky vyrůstala v tom že máma protěžovala sestru, vlastně naše rodina byla dost toxická, i my jsme byli biti. Takže o to silnější dojem to ve mně zanechalo, chtěla bych věřit, že už se to v dnešní době moc neděje, že ne? Prosím!
Uff... Několikrát mi u čtení knihy bylo do breku. Opravdu silný příběh. Letos asi nejlepší knížka, kterou jsem přečetla..
(SPOILER) Tak dočteno. A jak tady koukám na ty komentáře, naprosto nechápu jednu věc - všichni strašně kydají na Bářinu matku, která ano, rozhodně byla děsná. Ale pro bohy uvědomme si, že to nejhorší tam zdaleka, zdaleka dělal otec! A není pro to jediná omluva. Já totiž tu matku ještě nějak dokážu pochopit. Na všechno sama. Vyhořelá. Naprosto nenaplněná. Ovšem pan manžel má vše jak na zlatém podnose a když se po něm chce alespoň nějaká spoluúčast na výchově, řeší to, jak to řeší. A čtenáři i tohle jeho chování, za který nese odpovědnost jedině on sám, dávají za vinu matce. Z toho je mi fakt smutno. A je vidět, že akce jako Bubnovačka za děti postižené násilím v rodině, jsou fakt strašně moc potřeba. Linku s počínajícím sexuálním násilím nezmiňuju, to mi přišlo od autorky už vyloženě účelové. A paradoxně opět vykreslila v horším světle matku - schopnou žárlit na vlastní nedospělou dceru - ačkoli zas a znova neobhajitelné chování bylo otcovo.
Opravdu těžká kniha. Vybral jsem si ji, protože byla jedna z nejčastěji přidávaných do výzvy a líbila se mi obálka. Bohužel jsem si nepřečetl, o čem kniha je (což dělám skoro vždy) a byl jsem tedy překvapen. Mísí se ve mně pocity. Kniha byla napsána velice čtivě, poutavě, realisticky. Zároveň děj mi stahuje útroby.
Při své práci se setkávám právě s dětmi, které mají podobný, ale i horší osud, než Bára, tudíž si rád u knih (a filmů) raději odpočinu. Touto knihou jsem se dostal opět do práce a neodpočinul jsem si.
Určitě ale doporučuji přečíst.
Krátký ale silný příběh. Celou dobu mi bylo Báry strašně líto a její matka mě neskutečně vytáčela. Je šílené, jak moc může matka nesnášet jedno ze svých dětí a neustále protěžovat jiné, podle ní "lepší". Celá tahle, na první pohled dokonalá, rodina byla extrémně toxická a nefunkční. Vůbec nechci uvažovat na tím, kolik takových "dokonalých" rodin kolem nás existuje.
Jsem vděčná autorce, že linku s otcem nerozváděla dál, už tak to bylo depresivní.
Tenhle příběh mi zůstane v hlavě hodně dlouho.
Krátký, ale silný příběh, popisující kam až může vést "nevinná" výchova v rodině. Má první kniha od Petry Dvořákové, ale určitě nezapomenu. Po dočtení knihy jsem ještě dlouho zpracovávala.
Petra Dvořáková je pro mne vždy zárukou kvality. Ani tentokrát jsem nešáhla vedle. Svižné ,a když na každé druhé stránce Vás maminka Barborky vytáčí do běla, tak je to myslím důkaz skvěle napsané knížky. Emocema jsem se zmítala, jako ta vrána. Zakráká, a je najednou pryč, ale uvnitř silně rezonuje, jakoby rezidua slov, chtěla mi vyklovat oči...
Rychlá, ale velmi emotivní knížka. Strašné nepochopení různých lidských povah. V mysli jsem se snažila přesvědčit matku Báry, aby konečně prohlédla, aby nebyla zaslepená svým úhlem pohledu, aby víc mluvily... Bylo to smutné počtení, ale moc hezké, ač psané hovorovou češtinou.
Ty jo, tak takový příběh jsem fakt nečekala, úplně mi to vzalo dech. Docela unikátní téma, nikdy jsem nic podobného nečetla. Člověk se primárně všude dozví jenom o tom, jak jsou děti v pubertě otravné a na zabití, přičemž jako chudák je líčen rodič. Další věc, která mě zaujala je rozdílnost lásky rodiče k dětem... Je to vždycky tak, že rodič má některé ze svých více dětí radši? Spousta otázek... Díky za tento důležitý příběh a neotřelé prizma, jakým se na něj Petra Dvořáková dívá! :)
Taková rychlá sonda a nahlédnutí do jedné pražské rádoby spořádané, ale přitom nefungující rodiny. Kniha na jeden, maximálně dva večery.
Příběh je to smutný a velmi depresivní, celou dobu mi bylo hlavní hrdinky Báry neskutečně líto, naopak už dlouho jsem v žádné knize nezažila postavu, která by mi byla tak strašně nesympatická jako její matka. Tolik křivdy co napáchala na Báře, neustálé protěžování sestry Katušky… neskutečně mi lezla na nervy.
Ale díky této “matce roku paní Lundákové, jsem aspoň knihu zařadila do čtenářské výzvy - Kniha jejíž postava pracuje v knihovně.
Prostřihy s vránami taky velmi zajímavé, umocňovaly depresivnost a bezvýchodnost celého příběhu.
Ve vyprávění příběhu se střídají jak Bára tak i její matka a k tomu bych měla jednu výhradu a to ke stylu vyprávění. Styl vyprávění matky Lundákové je naprosto stejný jako styl vyprávění její pubertální dcery Báry a to nepůsobí vůbec věrohodně. Spoustu nespisovných výrazů (takovejhle, cejtit, bejt, celej, mejch, mladejch, nepřemejšlí aj.) a dalších paskvilů jsem ochotna akceptovat v mluvě puberťačky, nikoli její o generaci starší matky.
Co mě ještě v knize chybělo byla trochu větší propracovanost postav a vysvětlení charakterů postav, např. by mě enormně zajímalo odkud pramenila ta averze z matčiny strany k Báře, proč tolik vyzdvihovala druhou dceru Katku a další věci, které nebyly v knize podrobněji uvedeny na pravou míru.
Uff, tak tohle se mi neposlouchalo moc dobře. Z toho důvodu, že máme 3 děti a z toho dva kluky. 9 a 7 let a já se podvědomě snažím mladšího chránit. I když to starší nedělá se zlým úmyslem, mě přijde, že se mě snaží vyprovokovat a je tudíž i víc trestán. Ne fyzicky, ale naložením více úkolů a práce.
Ta matka mi lezla na nervy, ale když jsem si uvědomil, že v podstatě dělám to samé, musím se stydět. Kniha mi otevřela oči a zcela určitě přehodnotím svůj postoj ke svým dětem. 100% je tady málo.
Ta kniha je tak skvěle napsaná, úplně zahrála na nějaké struny ve mně, kde je pořád ukryté to milionkrát dospělými zklamané dítě. Báry mi bylo celou dobu tak líto. Anotace knihy nesedí, Báru poškozuje stejně, jako to dělali její rodiče. Nebyla vůbec nezvladatelná, naopak byla milá a hodná, a její sestra nebyla poddajná v pozitivním smyslu slova, byla to vypočítavá matčina spojenkyně. Těžký čtení.
Strašně silný příběh. Četla jsem docela už davno, ale těžko se mi komentuje i dnes.. Petra Dvořáková je pro mě mistr silných uvěřitelných příběhů. Ráda ji čtu. I když je to někdy fakt sousto-jako toto a nebo jeji Zahrada...
Je to už půl roku, co jsem dočetla knihu Vrány, která ve mě zanechala opravdu silné emoce. Toto je příběh, o kterém si přejeme, aby byl opravdu jen smyšlený... ale bojím se, že v mnohém, ať už je to chování matky či otce není, bohužel, nereálný... Kniha se čte velmi dobře, ale obsah se tedy "tráví" špatně (tedy aspoň mě). I navzdory těžkému tématu je kniha krásným kouskem, mám ráda styl psaní Petry Dvořákové.
Knížka se docela těžko hodnotí. Z hlediska toho, jak rychle ji budete mít přečtenou, je to jednohubka. Z hlediska čtivosti je příjemně a jednoduše čtivá.
Co ale asi jen tak nerozdýchám, je samotný děj. Už dlouho jsem v knize nepotkala tak nesympatickou postavu, jako byla matka dvanáctileté Báry. Žena, která se zajímá jen o to, co si myslí okolí a jak před ním vypadat co nejlépe. Neustále hysterická, protivná, a to její upřednostňování dcery “Katušky před “Barunou mě neuvěřitelně rozčilovalo. A to ani nemám vlastní děti. No, přečtěte si to sami.
No, co na to říct. Knížku jsem si otevřela v tramvaji cestou z obchodu a nemohla jsem přestat, dokud jsem ji nedočetla, takže za den jsem ji měla “hotovou". Je to hodně těžký příběh, hodně dobře napsaný. Tušila jsem, že se mě takhle knížka dotkne, ale netušila jsem jak moc. Knížka zachycuje krátký výřez ze života rodiny, ve které nikdo není v pořádku a nic není v pořádku. Příběh graduje a při čtení se člověk cítí víc a víc bezmocně, asi stejně jako hlavní hrdinka. Všechno působí až bolestivě pravdivě a reálně. Psaní ze dvou perspektiv je zajímavý způsob vyprávění a rozhodně knížku obohatil, jediné co mě trochu mrzelo, byl utnutý konec, ale vlastně už nebylo co dodat.
Pôrod ešte nerobí zo ženy matku. Najhoršie pre mňa boli scény, keď Bára matke plakala v náručí. Skúste si liečiť rany na duši za pomoci človeka, ktorý ich spôsobil.
Už som sa bola poďakovať svojej mame za to, aká je úžasná.
Páni, tohle pro mě bylo překvapivě náročné, emotivní. Stránky ubíhaly pod rukama, příběh se mě osobně dotýkal, dokázal probudit vlastní pocity mé vnitřní malé holčičky. Kolik vzájemného nedorozumění mezi sebou pěstujeme. Řekla bych, že dospělí členové příběhu si nesou spousty svých bolestí, kterým nedokáží čelit a nezodpovědně je předávají dál. Našla jsem v tom také připomínku toho, jak i pro mě je někdy těžké respektovat ostatní takové, jací jsou.