Vrazi bez tváře

Ide o moje prve stretnutie s Mankellom, teda stretnutie s Wallanderom...a dopadlo dobre, bolo to take realne a uveritelne, ziadny tazky superman a vsevedko...pacilo sa mi, ze dba na intuiciu...tie backgoundy, ktore niekto spominal, ze mu prekazali, tak ja vravim ze prave naopak, tie ma snad bavili este viac nez samotny pribeh a dufam, ze aj v dalsich knihach to bude podobne, pretoze mam rozhodne v plane precitat si viac...tak do toho!!!

První setkání s Kurtem Wallanderem dopadlo poměrně slušně, i když mě úplně nepřesvědčilo. Mankell píše hodně stroze a stručně, což je někdy účinné, někdy by to naopak potřebovalo trošku rozvést, nicméně je kniha psána svěže a čtivě, takže je přečtena velmi rychle. Má hodně zajímavou a typicky severskou atmosféru, z níž na člověka dýchne trocha té zimy a samotný Wallander je zajímavou a charismatickou postavou, která je oproti současným severským detektivům tak trochu jiná, což je dost příjemné. Oceňuji, že Mankell se zaměřil spíše na realističnost a rutinní součást policejní práce, takže mnoho času tráví tím, že vlastně jen popisuje marné pátrání po "vyschlých" stopách a nutnost všechno zdokumentovat a zapsat. Kde ovšem dle mého selhává, je to, že z atraktivní zápletky nevytěžil úplné maximum a vrhl se trošku na tenký a kontroverzní led, když knihu zakončí ne úplně uspokojivě a SPOILER samotní pachatelé se objeví až někdy dvacet stran před koncem, což mi přijde malinko nepochopitelné KONEC SPOILERU. Taktéž mi některé věci přišly až moc na náhodu a s přílišným štěstím, což se k takto realisticky psané knize moc nehodí. Oceňuji také, že tu není příliš akce, protože Mankell ji popisuje zmatečně a moc ji nezvládá. Přes veškerou kritiku ale na tuto sérii nezanevřu a zkusím další díly, které jsou dle všeho lepší. 60%

Kniha se mi líbila. Není to jen klasický příběh o zločinu, ale dotýká se i dnes velmi propíraného tématu migrace. S obyčejnými lidmi, kteří utíkají před bídou, přichází i zločinci. Uprchlíků je mnoho, v jejich evidenci je chaos, nenávist k nim vzrůstá...Nepřipomíná nám to něco?

Nečekala jsem víc, kniha, která nenudí, ale v klidu ji odložíte, abyste se k ní vrátili v další chvíli volna. Jen se mi zdá, že chudák inspektor má naloženo víc nemotornosti, než je zdrávo :-)

Jako první kniha ušla, přečtu si další a uvidíme, proč autora tak opěvují.

Moje první setkání s Mankellem…
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na "suchý až toporný" způsob vyprávění, ale nakonec jsem se začetl a výsledným dojmem je "relativní spokojenost"!
Vlastně mi vadila jediná věc a to NADUŽÍVÁNÍ "backgroundů" (Wallanderovy vztahy s otcem, Wallanderovy vztahy s bývalou manželkou atd.), protože podle mne i tady platí, že "méně je někdy více"…
Ale ano, docela solidní detektivka – a bez zábran sáhnu po dalším dílu.

80%.

Knížku jsem poslouchala jako audioknihu. Kdybych ji měla číst, nevím, zda bych ji dočetla až do konce. Není to nervy drásající krimi thriller, je to prostě detektivka. Jedna dějová linka, kdy krok po kroku komisař Wallander pátrá po pachateli/ích a k tomu řeší svůj ne příliš zdařilý soukromý život. Rozuzlení bych čekala pikantnější. Každopádně: 3 hvězdičky autorovi a 5 hvězdiček + poklona panu Jiřímu Vyorálkovi, který audioknihu namluvil!!! Díky němu má knížka mnohem větší spád, dynamiku a energii.

Nevím, nakolik je to autorovým stylem samotným a nakolik je to překladem, ale kniha mi přišla příšerně napsaná. Krátké věty, krátké odstavce. Spousta nepotřebných informací, které ani nedokreslují atmosféru, jenom matou. Kdybych nechtěla vědět, kdo je vrah, asi bych to nedočetla.
Škoda, od Mankella jsem už jednu knihu četla, líbila se mi, možná jsem měla moc velká očekávání...

S knihou jsem měla už od začátku psychologický problém, který se naštěstí vyřešil již po pár přečtených stranách. Když kniha vyšla, bylo mi pět let. V té době jsem určitě měla jiné starosti…ale ke knize. Bylo těžké neporovnávat, protože to jsou jablka a hrušky, ale já ještě nikdy nečetla takhle starou detektivku! Nevím, u jakého dílu ze série jsem si toho všimnula (druhý nebo třetí?) v komentářích, že je Mankell porovnávaný se současnými autory. Postup receptu a ingredience se zdají jiné (ani by stejné nemohly být), ale ve výsledku si člověk pochutná stejně, pokud si uvědomí, že nečte knihu, kde si technik klekne k mrtvole, přiloží čtečku na bříško jejího studeného prstu a za pár vteřin má totožnost (zajímalo by mě, jestli to je vážně tak rychlé, nebo to patří do kategorie „Zrychlíme, ať čtenáře/diváka nenudíme zdlouhavými postupy“.).

Kurt je typický polda, ale vlastně trochu jiný. Je to klasika, protože jinak by (mě) tihle hrdinové nudili. Alkoholik (ve všech fázích), samotář, ale jakmile dojde na případ, je borec, s manželstvím na hlubším ledovci než Titanic, děcka ho nenávidí, v minulosti se stalo něco, proč tuhle práci dělá atd. Mě to baví. Kurt se stejný, přesto trochu jiný (má na to vliv kolik je knize let? Nevím…). Co mě překvapilo, byl fakt, že lidi z práce má rád a oni jeho taky. Autor se navíc nesnaží o přehnaný humor, ale takový ten příjemný, který prostě patří k životu. Celá kniha je psaná tak dobře, že řádky mizí a mizí a najednou je těch tři sta stran pryč, ale každé písmenko zůstane v hlavě. Stále se nemohu ale rozhodnout, co mi vyhovuje víc. Jestli samotáři, kteří se naštvou a jedou si podle svého, dokud nenajdou vraha a klidně riskují kariéru, aby to na konci dopadlo dobře, protože ty nahoře nakonec něco osvítí. Nebo ti, kteří si jasně uvědomují, že nespolupracovat s médii a nejít přesně podle protokolu může celý případ zazdít, takže se snaží hrát čistě a podle pravidel.

Přemítal, čím to je, že každý druhý policista je rozvedený. Že manželky své muže opouštějí. Jednou při četbě kriminálního románu s povzdechem konstatoval, že v literatuře to je taky tak. Policisté bývají rozvedení. Konec…

Ale. Každá kniha má své ale. Pro někoho vedlejší, ale pro mě důležité. Preferuji, když znám totožnost pachatele hned od začátku a zatímco vyšetřovatel zjišťuje kdo, čtenář odkrývá proč, protože to je důležitější. Přesto si nemohu na nic v knize stěžovat. A to mě překvapilo. Tím pádem udělalo radost. Doporučuji a mám v plánu načíst sérii.

Druhý můj pokus a setkání s dílem pana Mankella mne přineslo očekávané. Klasický krimi příběh z počátku devadesátých let minulého století velmi připomíná reálný děj a odhaluje tvrdou policejní práci, která se skládá se spousty mravenčích rutinních úkonů, kdy se skládají informace jako kamínek ke kamínku, až se podaří seskládat mozaiku, která načrtne konečné řešení.

Kniha nepřekypuje žádnými složitými zápletkami či náhlými zvraty, nevyskytují se zde nadprůměrně inteligentní zločinci se zvrhlými choutkami a motivacemi svých činů, které Vám berou dech. Popisuje dennodenní práci policie se všemi jejími problémy, radostmi i starostmi.

Kurt Walander je schopný vyšetřovatel a policista, který pracuje v malém provinčním městečku na jihu Švédska Ystadu (18.500 obyvatel), které je dominantou švédského regionu Skåne na pobřeží Baltského moře.

Čtyřicet tři let, dospělá dcera a manželka, která ho opustila, dementní otec, sestra žijící daleko, to jsou rysy, které z Walandera dělají tak trochu vlka samotáře, ale autor zde svého hrdinu zdaleka tak „nedémonizuje“ jako jiní spisovatelští kolegové (Harry Hole, Harry Bosch či Carl Morck). Kurt je dobrý policista, ale i obyčejný člověk se svými chybami, které mu komplikují osobní i profesní život, který ale spolupráci s kolegy jen vítá.

Kniha začíná brutální vraždou dvou starých lidí žijících na švédském venkově, které policisty trápí přes půl roku. Zdánlivě nikam nevedoucí vyšetřování se rozběhne po odhalení utajovaných skutečností, aby své hrdiny zavedlo do slepé uličky a následně je náhoda nasměrovala tím správným směrem. Právě na tomto příběhu je vidět, jak v řadě věcí rozhodují maličkosti, náhoda a štěstí. Za tím vším je ale poctivá vyšetřovatelská práce.

Dvojnásobnou vraždu pan Mankell okoření trochou politiky a další vraždou, když si malinko „povzdechne“ na imigrační strategií Švédska počátku devadesátých let a nad tím, jaké to s sebou nese problémy pro obyčejné lidi země. Zde si do knihy programově propašoval svůj názor na věc a naznačil, kam to až může vést.

Bohužel žijeme o 25 let dále než kniha vznikla a nezbývá, než konstatovat, že jeho pochyby a strach z přílišné benevolence politiků na imigrační problémy nese dnes svoje „ovoce“ v podobě nezvladatelných problémů, za které si vlastně můžeme sami.

Vrazi bez tváře jsou třetí Mankellovou knihou s Walanderem, tentokrát mohu hodnotit výše, než Psi z Rigy (to je hodnoceno jinde) a dávám slušný nadprůměr – téměř čtyři hvězdy.

I když ve srovnání s dnešními díly tato kniha již trochu zestárla, ale ona nepřekombinovanost a poctivost nakonec u mne jsou spíše tím pozitivem.

Pěkná, nepřekombinovaná detektivka, má spád, i zajímavý konec. Už jsem si zvykla, že v hlavní hrdina v těchto typech knih se rozvádí nebo je rozvedený, ač nechce + má další rodinné trable. Tady mi to ani nevadilo, nerušilo to příběh.

Nuda, obávám se, že tahle detektivka zestárla. Rozuzlení, dá-li se to tak vůbec nazvat, je velké zklamání.

Nechápu, nechápu. Nízké hodnocení ,u nás v knihovně se moc nepůjčuje a v knihkupectví neprodává.Přitom jsou to takové čtivé detektivní romány .Má čtvrtá kniha od Mankella opět nezklamala.

Kniha se čte hezky, to je bez debat. Bohužel jsem se na ní vrhl krátce po čtení knih od Nesba. Ne, že bych byl zklamán, ale přece jenom jsem od Nesba byl zvyklý na lepší konečné rozuzlení, kterého jsem se u této knihy nedočkal. V sérii ale určitě pokračovat budu.

Spád, dobře se čte. Doporučuji

Na obálke je napísané „Severský triler". Je to skôr klasická detektívka veľmi slabej úrovne. Dej nevyrovnaný, napätie nulové. Nedoporučujem!

Slušná detektivka, nenudila jsem se.

Stará dobrá klasická detektivka. Čte se dobře, ale Nesbo, Kepler, Theorin nebo Adler-Olsson to není. Chybí humor, poetika a jakási jiskra, která by příběh odlišovala od jiných dobrých detektivek. Na druhou stranu se mi líbila mnohem více než Mankellův "Číňan". Kromě naprosto nečeských jmen obou Čechů (opravdu si autor nemohl ve volné chvíli vyhledat pár českých jmen???) mne trochu zarazila uspěchaná část předcházející závěrečnému rozuzlení, která mi spíše připomínala synopsi, i když chápu, že autor potřeboval vyjádřit časový skok. Wallander je nicméně docela sympatická postava a jeho další příběhy si určitě přečtu.

První a "nejobyčejnější" případ, zápletka sice jednoduchá a rozuzlení pro někoho nedostatečně překvapivé, ale myslím, že by se mělo trochu odlišovat, zda čtu kriminálku nebo thriller. V sérii o Wallanderovi se autor pokouší zachytit i tu méně atraktivní práci detektivů, to jest hnidopišské pátrání v archivech, nudné výslechy apod. Tedy to, o čem práce kriminalistů je. "Česká" jména byla trochu zklamání, vzhledem k tomu, že Mankell v dalších knihách často operuje v cizině (JAR, Lotyšsko,...), čekala bych větší fundovanost. Ale nemůžu si odpustit poznámku - opravdu je nutné psát do komentářů jména pachatelů? :) Některé čtenáře by to mohlo trochu naštvat :).