Všecky krásy světa
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/192476/bmid_vsecky-krasy-sveta-Maa-192476.jpg
5
181
181
Autorův láskyplný pohled přibližuje dnešnímu čtenáři neopakovatelnou atmosféru Prahy jako města umělců, oživuje osobní portréty jeho přátel a známých, vesměs významných osobností české kultury 20. století. Seifertovy vzpomínky jsou plné moudrých a vyrovnaných úvah o životě a smrti, umění a literatuře i o ceně přátelství a lásky v životě člověka. Vydání 3., první přepracované.... celý text
Přidat komentář
Velký básník ani nemohl napsat mizerný životopis! Člověk se jen může kochat jeho poetickým popisem chudoby, lásky, krásy či žalu, zkrátka života. Jde asi jen o to, že kdyby totéž prožil třeba malíř pokojů nebo švec, počet stran by se smrsknul na třetinu :).
To je TAK krásně napsané... JS vzpomíná především na své mládí a na životní události osobního rázu, které se odehrály převážně v první polovině jeho života, ohraničeného roky 1900-86. Autor znal Halase, Hálka, Biebla, Toyen, Nezvala, Čapka, Horu, Hořejšího, Wolkera, Tiegela, Vančuru a zajisté všechny z pozdějších let, z druhé poloviny svého života, o kterých se zde nezmiňuje. Žil v době Rakouska-uherska, velké války, anarchie, první republiky, Muchy, Haška, kubismu, Chaplina, Janáčka, druhé světové i komunismu... Krásné čtení o mládí, láskách, přátelství, ženách a o všech krásách světa...
Nedávno jsem se dopočítal, že Seifertovy verše říkám už přes čtyřicet let.
Ještě si pamatuju kus naší první básně- Hora Říp.
Měli jsme tedy a snad mít ještě i budem – společnou cestu.
Přitom osobně nejblíž jsme k sobě měli, tehdy ještě s živým básníkem, když jsme se přestěhovali do Debrna. To totiž leží na Seifertové byvší pěší trase z Kralup do Prahy. (čti Všecky krásy světa)
Tenkrát jsme mu se ženou napsali a pozvali ho k nám a on nám odpověděl, že už moc nevychází.
Původně jsem chtěl vyprávět, proč ho mám rád a proč rád přednáším právě Seiferta-no, snad někdy jindy.
Dnes je v módě sestavovat všelijaké žebříčky, hledat pozoruhodnosti a já vím o dvou.
Za prvé - přestože patřil k nejslavnějším lidem u nás, zůstal po celý život slušným člověkem.
A věc druhá- přestože měl za sebou chválené a obecně přijímané dílo, ve zralém věku se na čas odmlčel a vrátil se - změněný začal psát volným veršem a zůstal u něho. On, bytostně básník zpěvu, opustil to, co uměl, to zavedené, a šel novou cestou. (Halleyova kometa, Koncert na ostrově)
Ale přes tuhle podstatnou změnu, JE to pořád Seifert a poznáte ho.
Ezra Pound kdysi napsal (asi necituju přesně), že hudba chřadne, jakmile se příliš vzdálí od tance a poesie že chřadne, když se vzdálí od hudby
To se panu Jaroslavu Seifertovi nestalo.
Letos v létě jsem jednu jeho báseň sděloval známým, a když jsem jel domů, tak on mě shora, z obláčku pochválil za dobrý přednes. (To nemyslím tak docela jako vtip!)
Tak jsem se druhý den vydal na procházku a na travnaté cestě mezi poli u šípkového keře jsem tu jednu báseň řekl ještě jednou- jen pro něj. (A pro sebe, no jistě!)
Možná ji někdy řeknu i vám. Patří ještě k těm veršovaným, je smutná a je ze sbírky Jablko z klína.
mimochodem - Všecky krásy světa je část arie Kecala z opery Prodaná nevěsta - nejkrásnější opery na světě.
"V životě prožíváme zklamání za zklamáním. Zapíráme-li to sami sobě a nemluvíme-li o tom před jinými, říká se tomu životní optimismus. Začíná to již v dětství a pokračuje to až do konce života," říká na str. 272 v tomto vydání Jaroslav Seifert, který by mohl být "podezřelý" z poetického a růžového pohledu na svět. Jakkoli celá kniha vyznívá opravdu poeticky a nadějeplně, tone v permanentním zamilování do žen a do světa, které občas přechází ve vášeň, je to všechno pohled člověka, který zároveň ví, jak je život těžký. Vědí to i čtenáři a proto takováto nálož radostnosti, a touhy vznášet se alespoň chvíli na perutích krásy, je pravou medicínou pro život v tomto našem současném světě. Musí se ale dávkovat v malých kouskách, přesně tak, jak to Seifert chtěl.
Jeho kapitolky vypadají jako nesouvislé útržky, ale každá je zakroužena do pointy, někdy je příběhem, někdy zachycením těkavého a pomíjivého okamžiku, velmi často jde o vyjádření detailu, který ale říká nejvíc o celku.
Velmi doporučuji všem si přečíst toto vydání z roku 1999, které je očištěno od všech cenzurních zásahů 80. let. Liší se totiž od něj zásadně tím, že kapitolky jsou zcela jinak řazeny, a to tak, jak to chtěl sám Seifert (v prvním vydání to seřadili jakoby chronologicky od dětství po dospělost a strašně to zploštili). Vazba je mezi nimi volná, ano, přesto je kniha celkem propojeným pavučinovou jemňounkou sítí a drží pohromadě. A pak doporučuji toto vydání také proto, že je tu 9 nových kapitol, které v prvním vydání nenajdete.
Seifertovo přemítání je plnotučným a mnohovrstevnatým procházením se po loukách české kultury 20. století. Líčí své vztahy k velikánům, kteří však byli tehdy jeho současníci (Teige, Nezval, Toyen, Štýrský, Šalda, Vančura, Biebl, Halas, Holan, Hora, Hrubín, Mahen, S. K. Neumann, Olbracht, Wolker, Bezruč, Čapkové, Zrzavý, Tichý, Jacobson, Majerová, Kuba, Medek R., Sova...) a je k nim milý, ačkoliv je dokáže i autenticky shodit. A sám sebe ovšem také. Kniha je zároveň sebepřiznáním k nejrůznějším slabostem, okamžikům, za které se dtydí, a zejména k milostným a erotickým vzplanutím, které podle tohoto textu jsou u něj na denním pořádku. U koho nejsou?
Seifert své útržky vzpomínek píše jemným jazykem, kterým jakoby se dotýkal oné pavučiny a nechtěl ji potrhat, není vuglární ani ve svých nejsexuálnějších pasážích. Ctenáře permanentně kultivuje krásou jazykovch prostředků.
Vůbec nevím, proč jsem se k tomuto opus magnu dostal až po padesátce. Možná k tomu člověk musí dospět, asi k tomu, aby neviděl v návalu všech krás světa jen nějaké laciné (v horším případě sentimentálně stařecky mlsné) nebo romantické vzpomínání starého pána, jehož už všichni opustili, ale aby si člověk naplno užil pronikavé vidění světa se všemi jaho valéry. "Krása nás smiřuje se světem", píše Seifert a já mu dávám za pravdu. A jsem neskonale šťastný, že ji je on schopen vidět a já mu rozumím, tedy snad ji (taky trochu díky němu) taky trochu vidím. Doporučuji tedy všem, pro mne je to zásadní, vpravdě iniciační zážitek.
A na závěr ocituji z Teigovy stati Umění dnes a zítra: "Krása nového umění je z tohoto světa. Úkolem umění ... je vytvářeti analogické krásy a vyzpívati obrazy a netušenými rytmy básní všecky krásy světa."
Pěkné vzpomínání, ale že Seifertův život nebyl ke konci nic pěkného, o tom se můžete přivzdělat v Otevřeném deníku Jana Vladislava. Ten k básníkovi často chodil - zaznamenal i jeho potíže s režimem. Nakonec ho režim musel vzít na milost, vyšel i Morový sloup a my ho nemuseli věčně opisovat jako samizdat...
Tuto knihu jsem četla s mobilem po ruce, abych si mohla vyhledat všechny Seifertovy kamarády, o kterých v knížce píše. Díky tomu jsem četla dlouho, ale dozvěděla jsem se spoustu dalších zajímavostí o spisovatelích, básnících, malířích aj., kteří prošli Seifertovým životem. Knížka, i když byla dlouhá, mi krásně utekla.
o malíři Barnášovi:
"ale byl to hodný a poctivý člověk, poctivě se živil nepoctivým uměním"
Pan Seifert, ten tedy uměl poutavě psát. :)
Ačkoliv má kniha přes 600 stran, tak jsem ji měla za pár dní přečtenou, a četla se skoro sama. Je až neuvěřitelné, kolik vzpomínek člověk dokáže uchovat. Bylo to tak krásné, tak prosté, tak hezké pohlazení po duši. I když vzpomínky na válku nebyly tak šťastné.. z toho mi bylo trošku úzko. Je hezké, jak se všichni "důležití" lidé znali. Kde se potkávali. Kam spolu jezdili. Opravdu krásně se mi to četlo. Jsem moc hrdá na naše spisovatele. :)
"Zalhávám však jednu okolnost, když hovořím, že jsou to mrtví, kteří se k nám někdy vracívají. Ach nikoliv. Je to jen zdání a klam, protože jsme to my, kteří přicházíme k nim. Den ze dne jsme jim blíž a blíž. Jednoho dne se k nim připojíme a budeme s nimi čekat, až možná opět my vstoupíme do snů těch, které jsme opustili."
Dnes si ještě doposlechnu audioknihu, na doporučení od "milamarus", těším se na mistrovo hlas. :) (Dodávám, že jsem doposlouchala! Zkrácená verze, ale krásná, stejně jako kniha, a slyšet pana Seiferta, velká radost, mohu doporučit.)
Objeveno jako audiokniha, jako zvukový záznam o délce necelé hodiny, do níž se vešel jen nepatrný zlomek napsaného a později také vydaného. Seifertovy vzpomínky čte paní Vlasta Chramostová (1926-2019). // Dle přiložených informací se jedná o nahrávku z roku 1978, částečně pořízenou v domácím studiu Vladimíra Merty, částečně přímo ve vile Jaroslava Seiferta na adrese: U Ladronky 1338/23, Praha 6 - Břevnov, neboť úvodní slovo má Seifert sám… A slyšet jeho hlas, to je pro mě docela nový, nevšední zážitek.
Doporučuji!
-----------------------
CITÁT:
Jednoho dne totiž ke svému překvapení jsem poznal, že tu už jsem téměř úplně sám, kdo může vydat o těchto věcech svědectví. Z těch, kdo žili s těmito lidmi blízko, je již téměř tak málo, a hlavně nejsou to ti, kteří by to mohli napsati. (…) Ve vzpomínkách jsem se pokusil mluviti pokud možná co nejméně o sobě, protože mi opravdu záleželo na tom, abych mluvil o těch, s kterými jsem žil a které jsem miloval.
Velký básník, úžasný člověk, nádherné barvité vzpomínky - to se mi vybaví při vyslovení jména Jaroslav Seifert a s touto knihou ještě vzpomínka na milého přítele, taktéž úžasného člověka a sochaře,který mi ji doporučil a půjčil.
Úžasná vzpomínková,jako život sám.Jsem ráda,že jsem ještě zastihla pana Seiferta živého, že jsem se odhodlala na Žižkov pro podpis,že jsem se mohla podívat do té laskavé tváře. Vždycky, když je mi smutno po něčem (to už prý tak k stáru bývá) vezmu jeho Krásy a čtu a vzpomínám...
Co napsat k této vzpomínkové knize mého oblíbeného lyrického básníka ?
" Říkává se, že mládí touží a stáří vzpomíná ...."A že je na co vzpomínat ....
Ve čtyřech životních úsecích :
Co všechno zavál sníh
Eos - bohyně ranních červánků
Uprostřed života
Obloha plná havranů
.... nás básník provází svým životem ..... a útržky veršů ....
Nádherně poeticky zpracované vzpomínky na život tak, jak byl panu Seifertovi dán. Já jsem si vyloženě vychutnal vzpomínky na celou řadu umělců, o kterých jsme se kdysi učili.
Knihu jsem četla poměrně dlouho. Lze se k ní kdykoliv vracet, protože jednotlivé příběhy na sebe nenavazují a číst i na přeskáčku. Jako rodilého Žižkováka mě nejvíc bavily samozřejmě příběhy, kde hlavní roli hrál můj milovaný Žižkov nebo pan Seifert popisoval jeho obyčejný život, pro nás dnes již většinou nepředstavitelný. Kniha je pro mě příjemnou a milou vzpomínkou, která patří do mé knihovny a v budoucnu se k ní zajisté vrátím.
Tahle knížka mě oslovila hned v první kapitole. Krásné využití českého jazyka, milé vzpomínky, ale i smutné. Má oblíbená!
Doma se nám sešly dva výtisky, z obou stran rodiny, které mají jinak odlišný čtenářský vkus. Seifertovy vzpomínky jsou totiž univerzálně příjemné a zajímavé. Já si i při třetím čtení některá jména dohledávám a říkám si "aha, to je tenhle, taky už bych si ho mohla pamatovat", ale dá se číst i jen tak, bez bližší znalosti, protože v Seifertově vyprávění je i každý na okraj zmíněný, třeba dávný kamarád ze školy, živá, originální osobnost. Většinou jde ale o lidi obecně známé, je tam snad celá prvorepubliková umělecká společnost, a tím lákavější čtení to je. Navíc mě nepřestává okouzlovat Seifertova kombinace hladivého kouzla starých časů, s nímž jde ruku v ruce mírnost ve vyjadřování (ale když se řídí pravidlem, že pokud se nedá říct nic dobrého, nemá se mluvit vůbec, dá se lehko všimnout, že se o někom mluvit přestane - třeba o Nezvalovi od rozchodu Devětsilu), a neskrývaného smutku z vývoje doby, ty paneláky místo starých pavlačových domů, ale také ti štvaní, marginalizovaní umělci, kterých je věčná škoda (Teige, Palivec). Problémy neskrývá, ale nikdy není zlý a útočný, ani by se to k němu nehodilo.
Ve vydání je z 80. let je třeba číst mezi řádky, ale Všecky krásy světa jsou kniha, která má smysl a krásu i v osekané podobě. Oba naše výtisky jsou bohužel ve stejném (zcenzurovaném) vydání, ale já si to kompletní do třetice jednou seženu.
Kniha, která by měla zůstat v domácí knihovně navždy. Co je tu jenom vzpomínek na všechny umělce, o kterých bychom se to jinak ani nedověděli? Je vidět, že vzpomíná básník. Vidí krásu ve všem a hlavně se nestydí přiznat, jak obdivoval ženy. Jak je uctíval. Jeho básně mám moc ráda. Ukolébavka "...až chlapečku zavřeš víčka, vyskočíš si na koníčka.." má pro mě čarovnou moc. Žádná ukolébavka nevystihuje tak dokonale dětskou fantazii a dětská přání.
Básně moc často nečtu, ale k panu Seifertovi se ráda a poměrně často vracím. Jeho poezie je nádherná.
Štítky knihy
Praha životopisy, biografie paměti, memoáry vzpomínky úvahy a zamyšlení exilová literatura poetismus Devětsil
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1971 |  Maminka |
| 1999 | Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
Dušičkový čas a Všecky krásy světa přímo vybízejí ke vzpomínání.
Pohlazení, laskavost, krása, klid, to všechno je kniha pana Seiferta.
My všichni jsme potkali krásné lidi a když zavřeme oči, vidíme jejich tváře, slyšíme jejich hlasy a dnes na Olšanech, nahořklá vůně spadaného listí, které tlumí kroky jako nejhustší koberec, ticho, smutek a nostalgie.
"Jestliže jste v tomto okamžiku zaslechli tichý vzdech, nevšímejte si toho.
To jsem si povzdechl já nad krásou těch dávných let, kdy jsme byli šťastní a nevěděli jsme o tom.
Dnes už to víme".
.....Vždyť musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.
......Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.
"Život už mě dávno naučil, že
hudba a poezie jsou na světě to
nejkrásnější, co nám život může
dát. Kromě lásky ovšem".