Všední písně

15.02.2025

Musím přiznat, že než se mi do rukou dostaly právě Všední písně, neměla jsem o indonéské kultuře takřka žádné ponětí, což mě zpětné dost mrzí. Od té naší se totiž neliší ani zdaleka tolik, jak by se mohlo zdát. Chairil Anwar je nesmírně zajímavou osobností, takovým indonéským protějškem Karla Havlíčka Borovského. Byl to bohém, miláček žen, bouřil se proti systému, nebral si servítky, lidi kolem sebe často využíval pro své vlastní dobro. Umřel velmi mladý, přesto po sobě v historii zanechal tak výraznou stopu, že dodnes patří mezi velikány indonéského národa. Rád si hrál s indonéštinou, experimentoval s ní a podílel se na utváření její současné podoby.

Poezii jako takovou mám velmi ráda, nepatřím ovšem mezi velké fanynky poezie překladové, jelikož mi samotná snaha přeložit něco, co ze své podstaty přeložit nejde, připadá poněkud zvláštní. Jistě, překladatel může do překladu básně vložit své srdce a fantazii, nicméně koncovým čtenářům se do rukou dostane zcela jiná báseň s úplně jinými rýmy, jazykovými prostředky a hříčkami, než jaké do básně vložil její původní autor. Musím ovšem přiznat, že úsilí, které překladu Anwarových básní věnoval Filip Lexa, mě až dojalo. Jednotlivé básně se díky němu čtou velmi příjemně, snaží se zachovat původní téma a zároveň i autorův jazykový záměr. Jak pan překladatel v doslovu sám uvádí, při překladu poezie je to vždycky něco za něco. Můžete dát například přednost zachování významu před brilantním rýmem a naopak. Myslím, že překlad Všedních písní patří mezi ty opravdu zdařilé. Všechny české překlady navíc doprovází původní verze básní v indonéštině, což by dle mého názoru mělo být běžnou praxí u každého překladu poezie.

Básně Chairila Anwara se mi trefily do vkusu. Mezi jeho nejoblíbenější témata patřila více či méně šťastná láska a vzdor proti systému, konvencím, životu jako takovému. Anwar se nikdy nedokázal plně začlenit do společnosti a to se promítalo do jeho tvorby. Nenajdete zde tedy mnoho pozitivních nebo veselých básní, namísto toho se však můžete nechat okouzlit autorovou schopností své čtenáře na několika málo stránkách zhnusit, dojmout, vyburcovat i sklíčit.

Spousta básní je věnována konkrétním osobám, které byly důležité nejen v rámci autorova života, ale i v rámci kulturního dění tehdejší Indonésie. Všechny tyto osoby jsou alespoň v krátkosti představené prostřednictvím poznámek v zadní části knihy, díky čemuž není čtenář nucen odbíhat od čtení k internetu a vyhledávat si, o kom je vlastně řeč.

Jsem moc vděčná, že jsem se díky nakladatelství Mi:Lu a jeho snaze přinášet českým čtenářům literaturu ze vzdálených koutů světa mohla dozvědět něco málo o indonéské historii a kultuře. Věřím, že to nebylo mě poslední setkání s ní, ba naopak mám díky Všedním písním chuť dozvědět se o ní něco víc a zase si o kousek rozšířit obzory.