Všeobecné spiknutí

02.08.2024

Egon Hostovský se prostě rozhodl, že napíše svůj nejdůležitější román. Je to patrné z jeho vzpomínkové knihy Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině, kde se o Všeobecném spiknutí takto vyjadřuje. Je to ale patrné i z knihy samotné - je asi nejvíc autobiografická: hlavní hrdina je exmigrant z Československa, spisovatel, bývalý diplomat, který působil v Norsku a samozřejmě že do emigrace v USA si neodnesl jen svoji "tělesnou schránku", ale také svůj způsob uvažování, své představy o světě, svoji minulost. A protože všechny postavy Hostovského románů jsou trochu podezřívavé, zápasí se světem a nevědí, čemu mají věřit a čemu ne (a čtenář taky chvílemi neví), tak tady je tato motivická linie snad nejsilnější. Spisovatel Bareš, který se narodil v Náchodě, na oslavě svých šestačtyřicátých narozenin (1957) začne přátelům vyprávět příběh svého života, a vzápětí začne mít pocit, že se všichni proti němu spikli, každý jinak a zároveň všichni dohromady. Prochází různými nečekanými situacemi, které jsou mistrně vylíčeny, a jak Bareš, tak i čtenář začínají mít neodbytný pocit "všeobecného spiknutí", které tu nechci spoilerovat. Takže v této poslední své knize, mj. také nejdelší, se Hostovský vrhá otevřeně do polemiky se světem a jeho "normálností", "nenormálností", jak to dělal i před tím, ale tady neintenzivněji.
Je to skvělá kniha. Někdy mi přišlo, že je tam zbytečně moc dlouhých monologů, ale spletenec postav, vztahy, vývoj těchto vztahů je skutečně mimořádný. Ani nemám pocit nějaké skepse nebo zoufalství, je to podle mne kniha o hledání vnitřní síly v člověku a zároveň o otevřenosti k jiným světům, než je ten jakoby jeden materiálně-realistický. Nemožné se prolíná s možným, vůbec nic nevypadá nadpřirozeně, ačkoliv se vzápětí nějak ukáže, že se to fakticky stát nemohlo, a vždycky nějaká další verze hrdinova světa se zhroutí nebo posune ve své interpretaci. Ta nejednoznačnost jde Hostovskému skvěle a přitom je to kniha hluboká a ponoukavá. Nenechá Vás v klidu. Takže doporučuji a jsem šťastný, že jsme měli a máme takovéhle spisovatele.
Dva malé citáty:
1. "V té samotě živlů je orlí svoboda. Celá příroda už odmalička tě učí, jak zacházet se svobodou, aby tě nezalehla." (mluví o Norsku).
2. "Jenže, holenku, u nás (v USA) je to spíš dravčí volnost než lidská svoboda, taková krutá volnost, a přibývá jí s každým rokem a nakonec nás všechny zničí, protože učí sebepožíračnosti. Tu volnost, víme, vymýšlejí a upevňují především lidé nesvobodní. Bývalí otroci i otrokáři, lidé dávno či nedávno ještě pronásledovaní i pronásleující, odstrkávaní, ukřivdění i ukřivďující. Vždyť svobodný je právě tak člověk bičovaný, jako člověk bičující, víme? No a ti všichni začali budovat postupně svobodu jak pro neškodné a bezbranné holoubky, tak i pro převlečené vlky. Inu, jste u nás svobodný, copak o to! Můžete se modlit hebrejsky jako latinsky, můžete pracovat a nemusíte pracovat, můžete se stěhovat a nemusíte se stěhovat, můžete se bavit s kým chcete a nemusíte se bavit s nikým. Čím víc máte peněz, tím jste svobodnější pro nepřeberné radovánky života, čím jich máte méně, tím jste svobodnější pro nepřeberné způsoby sebevraždy..."
A poslední: "Každý má svou lež. Také vy. Ano, kadý má svou lež, která je mu nade vše drahá...."

19.07.2022

Špička. Vše a více, co od románu chcete. Napětí, původní zápletky a figury, filozofická jasnozřivost, vysoký vypravěčský talent. Už dlouho jsem nečetl tak skvělé dílo. Hostovský na Čechy nezapomněl, a my bychom neměli zapomenout na něj.

30.01.2020

"Octne-li se člověk Janova druhu proti své vůli mezi blázny, má tři možnosti: buď čekat, až se také zblázní, což ovšem nezáleží na jeho vůli, nebo předstírat nové, originální šílenství, aby opravdoví blázni nad ním nakonec udělali kříž a dali mu pokoj, i když si ho napřed nějak podrobí a zajistí. Nebo za třetí a nakonec může takový nešťastník blázny přelstít tím, že se uzavře, že žije dvojím životem, jiným navenek a jiným v sobě, a že do katakomb svého úkrytu zavede až po dlouhém čase poustevničení jen lidi neschopné na něm zrady. A Jan se uchýlil k posledním dvěma možnostem. Jednak předstírá bláznovství, možná i sobě, a jednak se snaží blázny přelstít."

Úzkost a osamělost jedné rozvrácené duše, tajemno, napětí, nedůvěra, groteskno a hlavně ty stavy mysli a emoce! Stejně jako román Neviditelný Jaroslava Havlíčka, výborná psychologická próza.

22.11.2019

Je smutné, že tato výborná kniha téměř upadla v zapomnění, stejně jako její autor. Hostovský účtuje s Československem, Amerikou i se svým dosavadním životem nemilosrdně, ale s nadhledem, za pomoci chytrého humoru a ironie. Pokud nepovažujete dvacáté století za pravěk a nenecháte se odradit lehce zastaralým slovníkem, metaforickými pasážemi a paranoidními představami hlavního hrdiny, budete s velkou pravděpodobností spokojení. Zaujalo mě, že se tu dvakrát mihnul prezident Beneš, který zde kupodivu nepůsobí jako mučedník či národní hrdina, ale spíše jako obyčejný člověk vláčený dějinami, který věří ve svou neomylnost a není zvyklý naslouchat jiným.
Jen na okraj: Egon Hostovský se narodil ve východočeském městě Hronov, stejně jako Jirásek, ale na rozdíl od něj se stále dá číst a nenudí. :-)