Výraz emocí u člověka a u zvířat
Charles Darwin
Darwinův spis podává další doklady pro vývojovou teorii, především pro vývoj člověka ze zvířecích předků. Patří do předvědeckého období zoopsychologie, kdy se přisuzovaly zvířatům duševní jevy existující jen u člověka.
Literatura naučná Příroda, zvířata Přírodní vědy
Vydáno: 1964 , Československá akademie věd - ČSAVOriginální název:
The Expression of the Emotions in Man and Animals, 1872
více info...
Přidat komentář
Fenomenální spis z pera Charlese Darwina, který přináší čtenáři potěchu hned v několika rovinách. Výraz emocí u člověka a u zvířat je v první řadě skvělou odbornou knihou popisující do nejmenších detailů projevy různých emocí u člověka, a to s poctivostí Darwinovi vlastní. Krom vyčerpávajícího souhrnu informací o lidském chování doprovázejícím různé stavy vědomí či emoce, se dostane pozornosti například i velmi podrobnému popisu, jaké svaly se při projevu konkrétní emoce nejčastěji zapojují. Zásadní je poctivý rozbor projevu daných emocí či vzorců chování s nimi spojených u různých živočichů, což v důsledku umožňuje sledovat možný evoluční vývoj studovaných znaků až k člověku. Zde mimochodem budí úžas, jak hlubokými znalostmi živočichů Darwin disponoval.
Kniha ale není suchou odbornou studií. Je doprovázená spoustou veselých historek, které slouží pro ilustraci nejrůznějších lidských duševních projevů a stavů. A minimálně s odstupem je velmi zábavné sledovat, že pokusným materiálem, na kterém si Darwin testoval nejrůznější hypotézy, byla v první řadě jeho vlastní rodina, obzvláště pak děti. Stejně dobře však posloužili i jeho přátelé, popřípadě další náhodní lidé, které buď jen pokradmu sledoval při projevech různých emocí a poctivě si zapisoval každou zajímavost, nebo je přímo ponoukal k určitým činnostem, aby si tak své názory ověřil. Trochu s překvapením pak dnes hledíme na experimenty, při kterých bylo různých obličejových posuňků u pokusných osob dosahováno přímo elektrickým proudem. Každopádně ani po téměř sto padesáti letech od prvního vydání má Výraz emocí u člověka a u zvířat čtenáři stále co nabídnout.
Výraz emocí u člověka a u zvířat, O vzniku druhů přírodním výběrem a O původu člověka sú pravdepodobne tri Darwinove najdôležitejšie knihy, ktorými obhajuje svoju teóriu evolúcie, a dokazuje, že sme všetci z tej istej ríše - živočíšnej. Keď si uvedomíme, aký humbuk z tohto faktu robili fanatickí kresťania ešte za Darwina, a že dnes už je to bežná vec o ktorej vie každý laik, zistíme, že urobil naozaj dobrú prácu. Kým jeho predošlé diela sú skôr počiatkami etológie, v tejto knihe rozoberá túto tematiku z hľadiska psychológie. Popisuje reči tela, vydávanie hlasov, výrazy tváre, nálady, city u ľudí a porovnáva ich so zvieracími. Myslím, že aj vďaka Darwinovi sa dnes už nepozeráme na mimoľudské zvieratá tak povrchne ako kedysi. A to je hlavné.
Štítky knihy
chování živočichů, etologie lidské chování, etologie člověka
Autorovy další knížky
2007 | O vzniku druhů přírodním výběrem |
2006 | O původu člověka |
1923 | O původu druhů |
1955 | Cesta kolem světa |
2005 | O pohlavním výběru |
Nevěřte anotaci. Kniha se zabývá opravdu primárně výrazem, tedy fyziologií, vlivem jednotlivých mimických svalů na expresi emoce, spíš než emocemi jako takovými. Psychologie se tu vyskytuje spíš v zadním plánu. Je to ale právě homologizace lidských a zvířecích emocí, co činí Darwina tak avantgardním – a to i na dnešní dobu, posuďte sami: „I jednotlivé druhy hmyzu vyjadřují cvrkotem hněv, lásku, zděšení a žárlivost.“ (s. 275). Emoce a jejich výrazy podle Darwina sdílíme nejen se svými zvířecími bližními, ale také v rámci rodu Homo, což podle něj dokládá společný původ všech lidských ras – v roce 1872 rozhodně nesamozřejmé.
Příbuzenství veškerého života v téhle knize autor mlčky předpokládá – což je legitimní, protože je dokázal už dřív –, ale právě to ji činí tak fantasticky provokativní. Píše dokonce o evoluci hudby, což je dost pravděpodobně polemika s Alfredem Wallacem, druhým otcem evoluční teorie. Wallace totiž nikdy nepřestal tvrdit, že hudba mohla vzniknout jedině božím zásahem do vývoje člověka, protože přirozený výběr by nebyl s to ji vygenerovat. – Jak pozdní Darwin rezignoval na předsevzetí příliš neštvat své spoluviktoriánce, přenádherně ukazuje i jeho rozbor zbožných gest: vysvětluje třebas, že sepnutí rukou historicky představuje otrockou výzvu k pokořiteli, aby nás spoutal.
Jsme-li u toho, že tohle dílo je už hodně pozdní Darwin, stojí zato zmínit jeho lamarckismus. V mnoha případech vysvětluje evoluci gesta tak, že naši předkové cosi udělali úmyslně, snad dokonce funkčně, načež se gesto zdokonalovalo v průběhu jejich života a posléze bylo takto zděděno potomky. – A ono to dává smysl. Větší smysl než předpokládat u zcela neadaptivních gest evoluci přirozeným výběrem. Možná tyhle pasáže časem aktualizuje rozvoj epigenetiky? :) (Samozřejmě neříkám, že je „darwinisticky“ vysvětlit vůbec nelze, ale Darwin měl důvod, proč je darwinisticky nevykládal.) Ostatně je zajímavé, jak často se uchyluje k neadaptivnímu vysvětlení znaku (např. studený pot při stresu je podle dnešního vysvětlení přípravou organismu na přehřátí při reakci útok/únik, kdežto podle Darwina jen vedlejším produktem činnosti nervového systému). To ho právě odlišuje nejen od Wallaceho, ale i od evolucionismu 20. století, a myslím, že by nebylo od věci současný hyperadaptacionalismus tu a tam přehodnotit.
Darwin měl korespondenční síť po celém britském impériu, takže od misionářů, ba dokonce od vzdělaných domorodců získával zprávy o mimice a gestice neevropských národů. Zvířata (jimž jsou tu, žel, věnované jen dvě kapitoly + občasné komparativní odbočky) sledoval během cesty na Beaglu, na vlastním statku i v zoo, přičemž jako výtečný pozorovatel získal etologický materiál nezanedbatelné ceny. Kromě toho pozoroval vlastní drobotinu (čtete o tom, jak děcko řve a tatínek, místo aby je uklidnil, na něm studuje rozšiřování vlásečnic :D), mnohdy za jejího aktivního přispění. :) Dále se zabývá gestikou a mimikou duševně nemocných, příležitostně pak dokládá vrozenost výrazů na dívce od narození slepé a hluché. Jako doklad experese různých emocí často cituje Shakespeara, což je boží.
Kniha samotná je nanejvýš hodná přečtení, i když různé fyziologické podrobnosti o činnosti svalů, tvořící většinu textu, nejsou tak zajímavé jako emoce. Výklad je prokládán anekdotickými příběhy (ten o Indovi a koze mě zničil) a obsahuje vyslovené klenoty informací. Ale druhé české vydání má dost much. Chybí rejstřík, a hlavně nakladatelství bez veškerých úprav přejalo český překlad z vydání prvního. Ten byl ve své době dobrý, ale čte se dost ztuha (10 stránek mně trvalo přečíst hodinu, což je u knihy o cca 300 stranách frustrující). Zoologická nomenklatura je zastaralá či jinak matoucí (makak mouřenínský = asi makak tmavý?). V polovině případů jsou uvedeny české názvy hadů a v polovině případů pouze latinské, ačkoli české existují (zmije paví atd. atd.). Nakladatelství Portál, takhle se biologické texty nevydávají!