Vyšetřování
Philippe Claudel
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/311549/bmid_vysetrovani-BHq-311549.jpg
3
38
38
Nenápadnému a skromnému Vyšetřovateli, který je pověřen úkolem zjistit ve Městě okolnosti série sebevražd mezi zaměstnanci gigantického Podniku, je zřejmé, že věci nepůjdou hladce. Na nádraží na něj nikdo nečeká, do Podniku je mu odepřen přístup, s absurdními překážkami musí bojovat i při pokusu ubytovat se v místním hotelu. Nic ve Městě neodpovídá běžným zvyklostem: nesnesitelné vedro střídá sníh a jasné nebe hluboká tma, večer jsou ulice liduprázdné, zato ráno se jimi šinou kolony aut a proudí lidské řeky, kterými se nelze prodrat. Nesnáze nekončí ani poté, co je Vyšetřovatel po mnoha peripetiích do Podniku konečně vpuštěn, ba právě naopak… Temně komický román na téma lidského údělu upomene na obdobně laděné prózy Kafkovy či Beckettovy a je novým dokladem šíře autorského záběru i vypravěčského mistrovství jednoho z předních francouzských prozaiků.... celý text
Přidat komentář
Krátká odbočka na začátek: když dva dělají totéž, nemusí to nutně být totéž. A dle mého názoru, nejhorší nápad, co autor může dostat, je někoho napodobit, psát JAKO autor X, Y či nedejbože slavný Z. Lze to udělat v rámci přiznané konceptuální hry (kupříkladu Vladimír Sorokin typicky užívá postupy klasické ruské literatury, či dokonce staroruského "skazu" a v "Telurii" je padesát textů psaných padesáti různými styly - od zasvěcovacího textu, přes publicistiku, socialistický realismus, surrealismus, naturialismus atd atd.)
A pak se mi dostala do rukou Claudelova kniha, která je v podstatě špatnou kopií Kafkova Zámku. Ano, všechny kafkovské postupy jsou zde zopakované, leč jaksi neinvenčně, chladně. A tak Claudelův vyšetřovatel klopýtá, padá, funí, je ztrapňován, ponižován, potí se a třese v absurdních situacích, které však ponejvíce... hluboce nudí a hlavně nikam nespějí. Tak jako víme, že zeměměřič K. nikdy nedojde na zámek, tak víme, že Claudelův vyšetřovatel nic nevyšetří. Chyběla mi též možnost se hlavní postavou jakkoli identifikovat, pochopit, proč se chová tak pasivně, submisivně, zmateně...
Leč zejména a hlavně: to co psal Kafka bylo UPŘÍMNÉ. V tom smyslu, že své niterné prožívání (které bylo evidentně chorobné) dokázal s velkou tvůrčí silou a odvahou vyjevit a popsat. A silou umění se ryze subjektivní a osobní stalo obecným, protože vypovídalo o jednom z typických rysů moderní (odcizené) společnosti - a tím se také Kafkovo dílo stalo pochopitelným.
Claudelovo "Vyšetřování" je dle mého mínění jen špatná kopie Kafky. Formální postupy jsou stejné, leč vše je jaksi chtěné, křečovité, studené... protože autor sám to tak necítí. A my víme, že on to necítí.
Tak tady budu za černou ovci, protože tohle bylo to nejhorší, co jsem kdy četla. Chápu , že ta absurdita byl záměr, ale za mě teda nikdy více...
Absurdita, snad kniha ukazuje, jak společenský systém člověka semele, až ztratí svoji identitu.
Čtivá,čekala jsem, kam až ta absurdita dojde.Podobný dojem jsem měla z knihy "Noční práce" Jáchyma Topola. Šedesátý osmý rok knihu uváděl do reality, ale pak už nic.
Není to kniha pro čtenáře se sklonem k depresím.Kniha byla dárek, jinak bych se k ní asi nedostala.Naprosto se lišila od Šedých duší. Další knihy autora jsem nečetla a v naší knihovně je bohužel nemají.
Očekávaje knihu, která bude žánrovým pokračováním ostatních Claudelových knih - Brodeckovy zprávy, Šedých duší či Vnučky pana Linha, byl jsem touhle knihou překvapen. Je zcela jiná. Nedokáži říct, jestli lepší nebo horší. Prostě jiná, a zejména druhá čtvrtina knihy (kdy už jsem pochopil, že mám před sebou knihu s absurdním příběhem, ale ještě jsem nebyl vyrovnán s tímto faktem), byla tvrdým oříškem. Pak jsem tento fakt přijal a knihu a její do absurdna akcentovaný děj si skutečně užíval. Krásná hra slov a vět. A kupodivu mně nenaskakoval Kafkův Zámek, jak jsem viděl v recenzích, ale vize surrealismu a Bunuelův Andaluský pes. Stejná barvitost, stejná absurdita, jiný prostor a čas. A pak slovo amence - zmatenost. Ale čtivá :-)
Tak tohle byla síla. Kniha začala slibně - zajímavé téma, příjemný a neobvyklý styl psaní, mírně absurdní situace, které ve mně vzbuzovaly zájem, zvědavost a lehký údiv. Začátek za 5 hvězdiček. Absurdity narůstaly každou další kapitolou, to už byla trochu nuda, takže jsem v duchu ponížila na 4 hvězdičky. Když se ani za polovinou knihy neobjevilo nic nového a spirála absurdit se roztáčela stále intenzivněji, získala jsem dojem, že autor je buď na nějakém šíleném tripu, nebo se rozhodl šokovat za každou cenu. Knihu jsem dočetla, protože jsme byla zvědavá, jak z toho autor vybruslí a jestli třeba nepřijde nějaké překvapivé rozuzlení. To se bohužel nekonalo, i závěrečné kapitoly se držely předchozí linie, a tak končím na jediné hvězdičce.
Ale musím říct, že po tomhle zážitku mám o to větší chuť přečíst si Brodeckovu zprávu, která je na rozdíl od knihy Vyšetřování hodnocena dost pozitivně.
Tenhle typ "hry" není můj šálek kávy, ale to mi tolik nevadilo. Vadila mi doslovnost, která se několikrát objevila a působila, jako když někdo vstupuje do veselohry, aby divákům vysvětloval vtipy. Dobře napsaná veselohra nepotřebuje vysvětlující komentář.
Jsem ráda, že mám dočteno, velmi dobře napsaná kniha, ale konec byl velmi depreresivní.
Dobře napsané, stejně jako Brodekova zpráva, která však byla nabitá dějem, zde se z různých situací čtenář snaží dopátrat proč se hlavnímu hrdinovi dějí v anotaci avízované útrapy pak kam bude směřovat průběh vyšetřování a ve finále kam až autor hrdinu posune. Líbil se mi okamžik vzpoury Vyšetřovatele. Dávám 60%.
Vyšetřování je kniha, do které jsem se pustila s očekáváním, přesto jsem ji dočetla s opravdu velkým sebezapřením. Problém je v tom, že je o něčem, co už bylo napsáno mnohem lépe někým jiným. Mám v literatuře ráda určitý druh imaginativnosti, rozvolněnosti, magický realismus i absurditu, kafkovství. Ale pakliže si pár takových skutečně dobrých románů přečtete, ostatní, které už nedosahují jejich kvalit, vám nic nesdělí. Vyšetřování je podle mého názoru přesně taková kniha, plná absurdit, které se vrší jedna přes druhou, až už to čtenáře nudí a otravuje. Vyšetřovatel je nesympatický a jeho snaha čelit absurditám zdravým rozumem je právě se zdravým rozumem naprosto v rozporu. Čtenář se s nikým neztotožní, postavy a „zápletky“ jsou v knize navršeny tak, jak to zrovna přišlo spisovateli pod ruku. Jaká šílenost ho napadla, to tam napsal. Kniha by chtěla pojednávat o absurdních životních situacích, frustracích a bezvýchodnosti lidské existence, namísto toho je nudná, ztrápená a banální. Alespoň už chápu, proč si nakladatelství Paseka „vypomohlo“ tím, že na zadní stranu knihy otisklo pochvalné ovace nikoli na Vyšetřování (jak by mohl jeden čekat), ale na úplně jinou Claudelovu knihu.
Možná si autor chtěl udělat radost a popustit uzdu své představivosti, vznikla z toho ale nezáživná, neoriginální kniha, která chce možná sdělit něco moc chytrého, ale v podstatě nesděluje nic. Ty, které mají načteno, tato kniha neobohatí, to spíš sáhnou po Kafkovi nebo Orwellovi.
Souhlasím s komentářem "bosorky". Jako by se člověk ocitl v absolutně absurdním snu.
Namlsán úžasnou Brodeckovou zprávou jsem měl velká očekávání. Vyšetřování mi občas připomínalo Orwella, ale na rozdíl od 1984 je to úplná fantasmagorie. Skoro se mi chtělo zvolat: „Ale vždyť to je úplně absurdní, soudruhu majore.” Dočetl jsem jen silou vůle.
Absurdní hříčka, "kafkárna", beckettovsky solená a pepřená po orwellovsku. Sen, o němž víte, že není snem, ale přejete si, aby byl. Abyste se probudil co nejdřív, protože míra absurdit už vybublala až k okraji a za chvíli přeteče. A ona fakt přeteče, to vysněné probuzení nepřichází a vy jste tlačen někam, kam vůbec nechcete, režírován všemocným a vševědoucím Zakladatelem, Vypravěčem, Autorem. Až ke konci. Cvak. A pak už nic.
Země, ve které jsou lidé definováni pouze svými funkcemi (které ovšem někteří z nich nejsou s to naplnit) nebo fyziognomií (Vyšetřovatel, Policista, Obryně), ve které slova a tradiční hodnoty ztratily význam, ve které vás na každém kroku někdo sleduje (aniž byste si toho byli vědomi), ve které panuje nedůvěra ke všem cizincům, od nichž se jen očekává, že odcestují zpět do země, ze které přišli (a naplní tím svou úlohu).
Přijíždí muž, který není nikým vítán, aby splnil úkol, na kterém nikomu nesejde. Ve snaze proniknout do systému a zahájit vyšetřování se stává jeho další obětí, neboť sebezáchovná schopnost soustavy je mocnější než jedinec, jenž má minimum možností, jak obhájit svou individualitu a převzít kontrolu nad situací. Krátkodobou satisfakci přináší akorát fyzická destrukce předmětů, které vám stejně jako ideologie nedovolují být sami sebou.
„Vítězství“ je možné pouze za cenu podvolení se, ideálně takového, kdy budete věřit, že jste nad systémem vyzráli, kdy sami sebe přesvědčíte, že vaše jednání bylo aktem vzdoru, nikoli podřízení se. Jak naznačuje závěr knihy, problém přitom možná nevězí ani tolik ve vnějších podmínkách, ale v našem vnímání skutečnosti, odvozeném od ochoty přijmout sebevíc nesmyslná pravidla jako něco nutného a neměnného.
Philippe Claudel v zásadě aktualizoval Kafkův Zámek pro 21. století a k absurditě přidal trochu surrealismu a postmoderního upozorňování na roli všemocného vypravěče (viz poslední slova knihy). O existenciální nejistotě a odcizení v moderní společnosti nesděluje mnoho nového, ale paralely s aktuální situací (nejen) v Evropě jsou dost zjevné (možná až příliš), aby bylo jasné, v čem kniha Kafku doplňuje.
Přímočarost a monotónnost vyprávění, které je bezvýchodnou sérií nešťastných příhod, nevnímám jako nedostatek, ale jako úspěšný pokus dostat čtenáře do stejně nepříjemné pozice, v jaké se ocitá hlavní hrdina. Stejně jako on jsme oběťmi škodolibého Vypravěče. Na stránkách knihy stejně jako v životě.
Jedním slovem brilantní.
Autor si pohrává s Čtenářem stejně jako s Vyšetřovatelem od prvního okamžiku. Každá nová kapitola je jako další podivný sen, takový ten sen, který se aspoň jednou v životě zdál určitě každému: ocitne se na místě, kde nic nefunguje normálně, ani prostor, ani čas, lidé se chovají absurdně a není se čeho chytit, člověk ví, že se mu to jen zdá, ale ne a ne se z toho probudit...
Doporučuji nečíst před spaním.
V mnoha ohledech kniha připomíná Kafkův Zámek.
Štítky knihy
francouzská literaturaAutorovy další knížky
| 2014 |  Brodeckova zpráva |
| 2012 | Vnučka pana Linha |
| 2010 |  Šedé duše |
| 2016 | Vyšetřování |
| 2020 | Súostrovie psa |
Rozhodně by si kniha zasloužila být v červených číslech. Pro mě se jedná o zábavnější variaci na Kafkův Zámek. Tím nechci snižovat vyjímečnost a tíživost Kafkova díla, a taky byl první že? Ale prostě Claudelův text je pro mě lépe stravitelný a dalo by se říci akčnější. Vždy jsem se ke knize vracel, pln zvědavosti, co nebohého Vyšetřovatele potká, do jaké bizardní a absurdní situace se zase dostane. Autor dost razantně nastavuje černé zrcadlo společnosti a taky jde v mnoha místech o dost meta záležitost. Rozhodně jsem se bavil, ale zábava to byla inteligentní a vlastně i dost mrazivá a spousta pasáží je myšlena alegoricky. Nakonec pár citací z knihy. „Lidi často napadají věci, které nemají bezprostřední užitečnost, a mnohé z nich ji nebudou mít nikdy. Ale myslet je někdy stejně jako pustit naprázdno pračku: takové cvičení je možná užitečné, abychom ověřili, že pračka funguje, ale špinavé prádlo vedle pračky stejně zůstane navěky špinavé.".
„Umírání by přece nemělo překvapit toho, kdo není nikým, to kdysi napsal Básník. Jenže dneska už poezii nikdo nečte. Lidi si s ní utírají zadek!".
„Zajímavé je, že neštěstí je břemeno, které je tím lehčí, čím větší a děsivější má důsledky. Když vám před očima umře člověk, je to dost nepříjemné. Skoro nesnesitelné. Ale když jich vidíte nebo slyšíte umírat miliony, už vám to nepřijde tak hrozné, otupí to váš soucit. Brzy se přistihnete, že už necítíte skoro nic. Množství je nepřítelem emocí."
„Člověk je v dnešní době zanedbatelná veličina, podřadný druh s mimořádnými vlohami ke katastrofě. Je už jen hrozba, jíž je třeba se vyhnout.“