Vyšlapaná čára
Sara Baume
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418133/bmid_vyslapana-cara-REe-418133.jpg
4
228
228
Frankie je na dně. Zhroutila se na vyšisovaný koberec zatuchlé dublinské garsonky a sbírá sílu k poslednímu zoufalému počinu: zavolá mamince. Hrdinkou druhé knihy pozoruhodné irské autorky je pětadvacetiletá výtvarnice, která prochází tvůrčí i existenciální krizí. Opustí velkoměsto a nastěhuje se do chátrajícího venkovského domku po milované babičce, kde od její smrti nikdo nebydlí. O samotě v prostředí plném upomínek na zemřelou i na vlastní dětství se Frankie pokouší pochopit podstatu svého zhroucení a najít z něj cestu ven, překonat smutek a depresi, vrátit se do života. Ve snaze dát svým myšlenkám strukturu zkouší sama sebe ze znalostí nabytých během studia, interpretuje si výtvarná díla převážně dvacátého století a hledá v nich relevanci ke své životní situaci. Název jednoho z nich je titulem knížky. Sara Baume, jejíž prvotině Jasno lepo podstín zhyna se dostalo nadšeného přijetí, zde potvrzuje originální intelekt a jazykové mistrovství, ale největší síla knihy opět spočívá v autorčině schopnosti čtenáře zcela ponořit do světa své hrdinky, vnímat ho jejími smysly, prožívat její emoce a nacházet krásu na nejnečekanějších místech.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Odeon
Originální název:
A Line Made by Walking, 2017
více info...
Přidat komentář
Moc se mi to líbilo. Zaujalo mě to Frankyino pozorování přírody, ty úžasné detailní a poetické popisy. Fascinovaly mě její úvahy a zkoumání věci, které by běžného tvora téměř nenapadlo zkoumat. Skvěle na mě v textu působily i vzpomínky na dětství, které hlavní hrdince v hlavě naskakovaly a mísily se se současností. Přímo mě nadchlo vkomponování uměleckých děl do textu...to její zkoušení se. Vzhledem k tomu, že v rodině máme psychicky nemocného člena, bylo pro mě velmi zajímavé nahlédnutí do hlavy člověka v depresi. Kniha nebude pravděpodobně pro široké masy, na to je v ní příliš pomalý děj a málo akce, ale jazyk je nádherný, poetický....ach.
Pro mě naprostá dokonalost. Autorka je mi ve svém vnímání tak blízká, že při některých pasážích knihy jsem měla pocit, jako bych to napsala já sama, ale já nic tak brilantního zatím nenapsala. Tato zvláštní kniha, která pojednává o existenciální a tvůrčí krizi, ve mně paradoxně probouzí chuť psát, ačkoliv sama tvůrčí krizi prožívám. Může se zdát, že jde o dost depresivní téma, ale myslím, že je spíše popisem období ztracenosti, se kterým se v životě setkává mnoho lidí. A člověk, který něco takového prožívá, může v knize najít své vlastní pocity a díky tomu pocítit, že s tím není sám...
,...je načase odložit, ne-li přímo opustit břemeno těch mých nerealistických ambicí. Začít užívat veškeré zbytky intelektu prostě k tomu, abych se uzdravila, to má být můj nejvyšší cíl. Je načase vyrovnat se s tím, že jsem průměrná, a přestat z toho dělat pohřební záležitost.,
Frankie je v knize 26 let, o samotě, v domě po babičce, se snaží vyrovnat sama se sebou. Jako výtvarnice sebe samotnou zkouší z různých uměleckých děl na témata, která nějak souvisí s tím, nad čím zrovna přemýšlí. Fotografie mrtvých zvířátek, které text provázejí, svérázný, až asociální postoj ke světu, který Frankie dává čtenáři jako podnět k zamyšlení, rozhodně není sousto pro každého. Přesto je kniha velmi opravdová a v tom spočívá její kouzlo.
....,Doktorka na to nic neříká. Já jsem se svou odpovědí podivně spokojená. Ano, říkám si v duchu, to je ono. Nejsem nemocná, jenom ztracená. A ztracenost je stav, který se dá docela snadno napravit. Zatímco choroba, zejména duševní, je naopak obtížná, nepostižitelná, nenapravitelná. Ta myšlenka mě uklidňuje, dodává mi odvahu. A tak mluvím dál.
,Se mnou vlastně nic moc není, říkám, jenom prostě nejsem jako ostatní, nechci to, co chtějí oni. A to je špatné, chci říct, že podle nich je to špatné, a já mám pocit, že oni se cítí povinni mě nějak znormalizovat, že jim nepřipadá v pořádku, když někdo nechce to co oni, rozumíte?,
Jedna ze zvláštních knih, u které jsem dlouho nevěděla, jaký názor na ni vlastně mít. Nečetla se mi totiž úplně snadno, a to ani ne tak kvůli dějové vleklosti (pocitové pasáže, vzpomínkové odbočky), ta se od tohoto typu knihy asi i dá očekávat. Spíše neustálé babrání se ve vlastní osobě zastanu sama, takže číst podobné myšlenkové procesy někoho jiného bylo velmi, velmi vyčerpávající a třeba na jeden zátah bych knihu přečíst nedokázala. Depresivní nádech (což je v tomto případě opravdu jemné označení) tomu taky moc nepomáhá. Co mne velice bavilo, byly pasáže s asertivností Frankie, kterou jí bezmezně závidím - scénu s nevítanou návštěvou SJ a její řešení pro ni typicky pasivním přístupem považuji za jednu z nejlepších. Autorce smekám za schopnost smysluplně formulovat všechny obsažené myšlenky a trefné postřehy. Plné hodnocení jsem nakonec zvolila nejen z výše zmíněného důvodu, ale z četby tohoto kousku jsem si odnesla tak rozporuplné pocity, že mě to donutilo se sem zaregistrovat. A to se počítá :).
Román Jasno lepo podstín zhyna mě svého času doslova uhranul – Vyšlapaná čára z mého pohledu už taková pecka nebyla, z pětihvězdičkového hodnocení ubírám půlku bodu. Hlavní důvody? Především ne úplné souznění s hlavní hrdinkou, jejíž chování mě často štvalo, byť jsem se snažil ho pochopit a sám sobě vysvětlit. A ještě jedna věc mi vadila: mám rád, když z knížky vyzařuje teplo a světlo – ale tady autorka do kamen moc nepřikládala a navíc postupně sfoukávala jednu svíčku za druhou. (A to nechávám bez komentáře fotografie chcíplých zvířátek.) Přes to přese všechno hodnotím knihu jako svým způsobem výjimečnou.
Už z její první knížky mi bylo tak nějak tíživě, nepopsatelně úzko a teď to pokračovalo. Focení mrtvých zvířat (snad to není spoiler) mi přišlo takovým těžko vysvětlitelným způsobem smutně nepříjemné. Vlastně všechno, co se linulo tou knihou. Nedokážu říct úplně přesně proč, ale tenhle kus si mě zkrátka moc nezískal. Asi jsem se s tou hlavní postavou nedokázala sžít, pochopit ji.
Knihy si cenim z hlediska absolutniho rozebrani a popsani pocitu postavy. Ale kvuli rozvleklosti a minimalnimu deji, jsem se na ni zasekla a cetla ji delsi dobu.
Naprosto dokonalá, melancholická knížka. Není to pouze o krizi první čtvrtiny života, jak se píše v doslovu, je to zkrátka o životních krizích, kdy člověk najednou neví co sám se sebou..Skvěle poskládaný příběh kousku života, proložený uměleckými díly ( ty si časem projdu všechny, někdy je až neuvěřitelné, co všechno se dá považovat či schovat za slovo umění ). Ještě mi chvíli potrvá, než se z toku Franiných myšlenek vzpamatuji. Je to možná i tím, že se s ní v mnohém velmi ztotožňuji, byť neprožívám krizi překročení čtvrtstoletí, to už dávno ne :-)
" Se mnou vlastně nic moc není, říkám, jenom prostě nejsem jako ostatní, nechci to, co chtějí oni. A to je špatné, chci říct, že podle nich je to špatné a já mám pocit, že oni se cítí povinni nějak mě znormalizovat, že jim nepřipadá v pořádku, když někdo nechce to co oni, rozumíte? "
" Takže je to nějak tak, že já se cítím ve své kůži docela dobře, ale zároveň vím, že ta moje kůže neodpovídá představě ostatních lidí o tom, jak by se měl život žít, a z toho jsem tak trochu zničená, upřímně řečeno si moc nevím rady, jak ty dvě věci sladit : abych byla přijatelnou členkou společnosti a přitom se zároveň cítila ve své kůži"
Některá díla působí jako čtení autorova psychoterapeutického deníčku, jeho způsob vyrovnání se s vlastní přecitlivělostí a hledáním sebe sama (což doslov víceméně potvrzuje). Naštěstí se to v podání Sary Baume nezvrhne v sebelítostivou tirádu o tupém a plochém, nic nechápajícím světě kolem - popis krize hlavní postavy Frankie, jejích depresivních a úzkostných stavů působí velmi citlivě a přirozeně, s příjemným, lehce sebeironickým odstupem a místy neotřelými postřehy ... a její specifické vnímání světa pohledem výtvarnice bylo pro mne docela fascinující.
Krátké odstavce, střídání časových rovin, autenticita a neokázalost vyprávění, zajímavé detaily ... díky tomu se mi kniha nejen velmi dobře a snadno četla, ale také jsem tu cestu ke smíření s vlastní průměrností a hledání svého místa s Frankie dokázala projít "v jejích botách" ... a soudě podle současné úspěšnosti autorky jsem ráda, že ji zřejmě dobře zvládla.
Zase se Sarou, tentokrát při cestě po vyšlapané čáře. Zase jsem se nechala unášet jejím obrazovým viděním světa a zase jsem měla při četbě pocit celistvosti dané souladem nádherného jazyka s projevy narušené psychiky (což zní zvláštně, ale ona to umí). Rozumím jejím stavům, tomu, jak se vzdaluje tužbám i samozřejmostem těch tzv. normálních, usmívám se při jejích asertivních hovorech s těmi, jejichž schémata jí připadají prázdná (psycholožka, Svědkové Jehovovi, kadeřnice). Nedokážu se úplně ztotožnit s jejím ulítlým fotoprojektem, ale baví mě kompozice jím daná, stejně jako její zkoušení sebe sama z děl jiných umělců. A doufám, že jsem dobře pochopila, že návrat k mrtvé babičce do umírajícího domku nebyla cesta ven, ale k té cestě povede (a hlavně bych to přála její mamince, které dcera fakt dávala zabrat…).
Překlad je opět výborný, přestože poněkud zastaralé „napadlo mi“ (jak zmiňuje meluzena) popíchne, stejně jako neexistující „rozvzpomenu se“ či „nevyzpytovat světýlko“; nakonec jsem si ale řekla, že do tak zvláštní knížky i patří.
Jedna z mála odeonek, která mi bohužel vůbec nesedla.. Četla jsem ji taaak dlouho, vůbec jsem se nedokázala do hlavní hrdinky vcítit. Díky nádhernému jazyku jsem ji však zvládla dočíst, ale autorčiným myšlenkám jsem místy úplně nerozuměla, nestíhala jsem je, vadil mi pomalý vývoj celého příběhu a navíc ty fotografie mrtvých zvířátek? Pryč s nimi!
Bravo!
Autorce se povedlo mne zcela ponořit do světa své hrdinky, vnímat ho jejími smysly, prožívat její emoce a nacházet krásu na nejnečekanějších místech.Niterně drsné. Opravdu jsem si to s ní prožil. Ležení na koberci, děsivé přelití mořské vlny přes hlavu, pocity :já chci domů, fotografování mrtvých zvířat, narovnávání ohnutých stébel trávy po bouřce, odpálkování optimistické holičky či dotěrných Jehovistů a také třesení končetin a pláč. A nechuť vstávat. Tu mám možná větší než postava Frankie.
Citát :
"Myslím na tu propast, na tu obrovskou propast, jaká je mezi tím jak žiju... a jak bych žít chtěla"
Str. 89
Nebo :
"V předvečer svých každých dosavadních narozenin jsem vždycky očekávala, že se na druhý den ráno probudím a budu se cítit nějak jinak, nějak proměněná. Nikdy se to nestalo. Pokaždé se cítím úplně stejně a jsem zklamaná"
Str. 148.
Doslov mi předložil vysvětlení, že příběh je spíš o hledání sebe sama, než o depresích. Díky za doslovy, mají svůj smysl.
A dík za Tvůj příběh, Frankie.
Vyšlapaná čára je velmi jiná, jedna z knih, které je těžké s něčím srovnat. Pomalá, meditativní, plná umění a tichého souboje, intimní náhled do polámané duše. Toužit po něčem z celého srdce - postrádat talent, postrádat schopnost tu touhu naplnit... Není to kniha, kterou prostě musíte přečíst na jeden zátah - ale to zřejmě ani nebylo autorčiným záměrem.
Velmi inteligentní kniha, byť asi ne pro každého. Udržet pozornost čtenáře na 300 stranách jen popisy pocitů jedné osoby a přitom vůbec nenudit, je opravdu vysoká laťka. Quarter-life crisis zde není ani tak o depresích, jako o neschopnosti vykročit ze svého stínu, a to vlastně kamkoliv. Snad jen závěr jsem čekal nějaký razantnější. A fotografický doprovod bych si odpustil, slovní popis funguje dostatečně. Prvotinu autorky shánět nebudu, ale pokud na ni narazím, s chutí si ji přečtu.
Netypická knížka, která mě zaujala velmi konkrétními popisy a vnitřními pocity. Určitě ne pro každého. Bylo to fajn k zamyšlení, ale teď je zase čas na jiný druh četby.
Pětadvacetiletá výtvarnice prochází obdobím deprese, o kterém neví, kdy skončí (jestli vůbec někdy). A ačkoli se v tom plácá, padají z ní pozoruhodné postřehy a metafory - což hezky a citlivě odlehčuje tu depresivní deku.
Navzdory tématu velmi příjemná kniha, včetně vynikajícího překladu, který získal cenu Magnesia Litera. (Jen překladatelce by někdo měl říct, že správně česky není „napadlo mi“, ale „napadlo mě/mne“ - to bilo do očí :(
Doporučuji.
---
„V mojí prázdné garsonce jsme se usadili bok po boku na mrňavých barových stoličkách u mrňavého snídaňového pultíku. Normálně bych mu nabídla kávu, ale měla jsem kávovar zabalený. I hrnky, i stojánek na ně. Tak jsme tam tak vedle sebe hřadovali a přemýšleli, co říct.“
---
„Nějaké letadlo zmizelo. (...) hlasatelka říká, že „se postrádá“, jako by to byl pes, brýle nebo jedna rukavice, jako by se nakonec mohlo najít někde za gaučem nebo na nádraží ve ztrátách a nálezech.“
---
„V koupelně na zrcadle je žíhaný slimák. (...) Nechám ho, kde je. Předpokládám, že ví, proč se tam chtěl dostat, co si potřebuje na tom zrcadle zařídit.“
---
„Na zdi jsou svaté obrázky, bez výjimky. Kde nejsou svaté obrázky, tam jsou citáty z Bible, vytištěné velkým písmem: (...) VAŠE NEPRAVOSTI VÁS ODDĚLUJÍ OD VAŠEHO BOHA; VAŠE HŘÍCHY ZPŮSOBILY, ŽE SKRYL SVOU TVÁŘ A NESLYŠÍ. Jako kdyby Bůh poslouchal obličejem, jako sova.“
Hledající, melancholické, holčičí, ale tvořivé, myšlenkově bohaté a vlastně i vztahově. Jen trochu jakoby ostýchavé, niterné.
Snad v něčem trochu návrat ke kořenům? Protnutí tří žen jedné rodiny. A jako velké plus - nechybí otec. Nejde o vytěsnění mužů z holčičího světa.
Dům jako spojovník lidí a generací.
Pro mě příběh z těch, do kterého naprosto samozřejmě vplujete, necháte se unášet fantazií, užíváte si barvitost. Než se začnou vkrádat první stíny, nejistoty a pochybnosti....
Nevnímala jsem tam až tolik depresi. Spíš jen únavu z bezduché civilizace, prázdných vztahů, prázdného života, prázdného či vyprázdněného umění. Potřebu vrátit se sama k sobě, své podstatě a malým radostem, nejistotám, pochybnostem a v něčem začít odznovu.
Snad až poslední tři, čtyři kapitoly se víc začne vkrádat tíseň z opakování, přílišné osamocenosti, nevztahů, neschopnosti komunikace a samozřejmě fotografií. Mohou být závěrečné odstavce nadějí?
Příběh co může povzbudit i potopit. Autorce se povedlo hodně umělecké vylíčení plíživosti narušené komunikace a až zarputilé snahy spoléhat sama na sebe.
Sara evidentně má zkušenosti s hledáním síly pro vlastní křehkost duše. Struktura za pomoci moderních uměleckých děl je osvěžující a hodně přitažlivý nápad.
**Protože mi do hlavy nevidí musím se zvenku jevit dobře živená, klidná a veselá.
**Protože řád, údržba a rytmus (a brokolice) jdou základem duševního zdraví.
Toto bylo hodně temné... a ještě ty fotky v tom! Čtěte, jen pokud se zrovna sami nepotýkáte s melancholií, protože tu tato kniha jen posílí.
Kniha, která mě velice zasáhla. Je dost specifická, myslím, že k mému kladnému vztahu k ní přispěl zejména fakt, že se mi do rukou dostala ve chvíli, kdy jsem s hlavní postavou dokázala až neskutečně soucítit. V mnoha jejích myšlenkových pochodech a stavech jsem se viděla jako v zrcadle. Kniha je směsí melancholie, nostalgie, hledání životní cesty a vlastního já a s podzimem, který teď dlí za okny se chystám vzít ji do rukou ještě jednou, a určitě ne naposled.
Štítky knihy
deprese irská literatura psychologické romány
Díla s námětem psychické zhroucení mladé ženy, zkouším se: Joanna Kavenna: Ostuda ostudná, Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem.
Na rozdíl od těchto děl nemá Vyšlapaná čára prakticky žádný děj. Je to jen krátký výsek několika měsíců života, předkládaný ve formě útržkovitých zážitků, úvah, vzpomínek. Hodně melancholických, depresivních. Místy tak povědomých (snad každý cítil po opuštění vysoké školy úzkost z toho kroku do prázdna a bál se vlastního selhání) a místy rozčilujících (Frankie podléhá velké sebelítosti, stále chce domů k mamince). V tomto ohledu byly dva výše jmenované tituly záživnější a jejich protagonistky zajímavější. Ale nakonec dávám 4* a to zejména s ohledem na krásný až básnický jazyk a obrovskou vnímavost k přírodě, ke všem těm drobným detailům, které je potřeba naučit se vidět, aby byl život kompletní.