Vyšlapaná čára
Sara Baume
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418133/bmid_vyslapana-cara-REe-418133.jpg
4
228
228
Frankie je na dně. Zhroutila se na vyšisovaný koberec zatuchlé dublinské garsonky a sbírá sílu k poslednímu zoufalému počinu: zavolá mamince. Hrdinkou druhé knihy pozoruhodné irské autorky je pětadvacetiletá výtvarnice, která prochází tvůrčí i existenciální krizí. Opustí velkoměsto a nastěhuje se do chátrajícího venkovského domku po milované babičce, kde od její smrti nikdo nebydlí. O samotě v prostředí plném upomínek na zemřelou i na vlastní dětství se Frankie pokouší pochopit podstatu svého zhroucení a najít z něj cestu ven, překonat smutek a depresi, vrátit se do života. Ve snaze dát svým myšlenkám strukturu zkouší sama sebe ze znalostí nabytých během studia, interpretuje si výtvarná díla převážně dvacátého století a hledá v nich relevanci ke své životní situaci. Název jednoho z nich je titulem knížky. Sara Baume, jejíž prvotině Jasno lepo podstín zhyna se dostalo nadšeného přijetí, zde potvrzuje originální intelekt a jazykové mistrovství, ale největší síla knihy opět spočívá v autorčině schopnosti čtenáře zcela ponořit do světa své hrdinky, vnímat ho jejími smysly, prožívat její emoce a nacházet krásu na nejnečekanějších místech.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2018
,
Odeon
Originální název:
A Line Made by Walking, 2017
více info...
Přidat komentář
Velmi se mi líbil popis a výklad moderního umění - performancí, kterými je kniha orámována. Seděl mi i příběh a celkově na mě kniha dobře působila. Hlavní hrdinka měla velmi chápavou maminku a okolí - to bylo celkem inspirativní. Dokázal jsem pochopit a vcítit se do pocitů hrdinky a toho, čím si procházela. Ostatně, jak bylo správně uvedeno v závěru, nárokům takového období je už věnována pozornost. Prvotinu autorky jsem nečetl, ale popátrám po ni. Překladatelka odvedla skvělou práci! Knize bych dal 4,5 hvězdy.
.... jsou lidé, kteří cítí nutkání vydat se až na samý okraj lidské existence a věří, že nikde jinde na této planetě pro ně nezbývá místo ....
Takto já cítím postavy v knihách této autorky - a ona sama též zřejmě inklinuje k tomuto vidění světa ....
Život - to je let a pád - a je to skoro jedno a totéž ....
Mladá žena Frankie se ocitá v období, kdy hledá sama sebe - cítí propast mezi životními sny a současnou realitou ....
Věří, že útěk a osamění jí ukáží cestu - tak uniká do domku na turbínovém vrchu, kde nachází vzpomínky na dětství a babičku ....
Symbolika mrtvých zvířat zde navozuje otázky života a smrti - a její nepředvídatelnosti ....
Autorka se noří hluboko do myšlenek hlavní postavy - myslím, že cítí její blízkost .....
Byla jsem zvědavá na závěr ....
Nemohu nevzpomenout předchozí dílo Jasno lepo podstin zhyna - kde hrdinové našli vykoupení v krajině moře, oblohy a obzoru ....
I v této knize hraje moře důležitou roli - je to modrá nedohlednost - která evokuje hledání zázračna ....
Empatické a intimní vyjadřování se mi líbí - a čekám na další titul.
Autorka má krásný jazyk, její knihy jsou čtivé a určitě tomu napomáhá
skvělý překlad.
Tuto knihu bych nenazývala románem, spíše autobiografie.
Frankie je osamocena, v depresi a ať už popisuje své myšlenky
prostřednictvím deníku, nebo jen tak prožívá střípky svého života na
venkově s mrtvými zvířaty, které fotografuje a dokumentuje tak
popisně, že je toho až moc :-)
Pravdou je, že předchozí kniha se mi líbila více, ale tato je zvláštní,
zajímavá a musíte nad ní přemýšlet a těch zmíněných knih !
Autorčina poznámka
Na stránkách této knihy je jmenováno a popsáno mnoho výtvarných děl různých autorů a období. Chtěla bych zdůraznit, že
díla jsou popsána tak, jak si je vypravěčka pamatuje, jak je vnímá; je
to interpretace podle Frankie. Čtenářům mohu jen doporučit, aby
si zmíněná díla sami vyhledali, vnímali a vykládali podle svého.
Když jsem začal, nějak jsem to pořád odkládal. Brzy se to ale zlomilo, a opravdu jsem si to užil. I když je to vlastně taková depkařská záležitost, líbila se mi ta decentní sebeironie a nenápadně přítomná víra v lepší příští.
Divnokniha s depkou. Nebavilo a bavilo mě to zároveň. Nudilo mě, jak se tam nic nedělo a přitom jsem byla zvědavá, co podivného Frankie zase řekne nebo udělá.
Bonusové body za zmiňovaná umělecká díla, která jsem si googlila, a která mi zase rozšiřovala obzory.
K této knize jsem došla velmi zajímavým způsobem. Pan Berka ji našel u silnice, když šel pěšky do Osvětiman. Po týdnu ji vzal, zmoklou a opuštěnou a protože viděl nakladatelství Odeon , přemýšlel co se vzácnou knihou a napadla ho medlovská knihovnice, ta přece čte a knihám rozumí.
A mě se tak dostal do rukou klenot, který jsem prožila s nadšením. Byla jsem tím stromen , co spadl. Navštívila jsem s Frankie Dublin, pila s ní kávu a poznávala okolí . Zvláštní , zcela magická atmosféra , přátelská až domácí intimní nálada , vlastně se nic neděje ale pořád se děj žene kupředu, fandila jsem Frankie až do posledních slov. Klenot. Jedna z nejlepších knih. Lepší než Jasno , lepo . Ne lepší , ale jiná.
Kdyby se našel původní majitel , který knihu ztratil , vrátím ji s těžkým srdcem, at si ji dočte. Ale až mi ji vrátí Noční pták , které jsem ji půjčila se slovy, že je to nejlepší kniha tohoto roku a to je pravda.
Vyšlapaná čára je kniha o samotě, depresi, jinakosti, o nově vznikající krizi mladšího věku a samozřejmě v díle Sary Baume nechybí příroda.
V současnosti narůstá počet případů, kdy mladí lidé těžko nesou čím dál větší tlak společnosti na výkon a úspěch v profesní rovině, v soukromí pak nutnost dokonalého vztahu a příkladného rodinného zázemí. To je případ i hlavní hrdinky Frankie, která prochází tvůrčí a existenciální krizí, trpí depresí a snaží se vyrovnat se svojí jinakostí. Zhroutí se a uteče na venkov do domku po babičce. Je vylíčen každý detail jejího dne. Kniha je kombinací melancholického vyprávění hlavní hrdinky, jejích chorobných představ a fotografií mrtvolek drobných zvířat. Toto hledání mrtvých zvířat a jejich fotografování je zvláštní zálibou Frankie. Jsou zde vylíčena různá umělecká díla, která svým námětem souzní s aktuálním duševním rozpoložením hlavní postavy.
Kniha Vyšlapaná čára je velmi originální četba, autentická, melancholická, napsaná barvitým poetickým jazykem. Zároveň je to taková těkavá četba, která určitě není pro každého. Já jsem četbou této knihy vystoupila ze své komfortní zóny. Dávám spíše přednost něčemu, co připomíná více román, kde se něco děje, než knize plné pozorování a úvah.
Knihu hodnotím jako průměr, podle mě tady bylo všeho moc. Pokud by měl román méně stran a také menší počet fotografií mrtvých zvířat (různě zraněných, někdy i s vyhřezlými vnitřnostmi), které údajně představují reálnou sbírku autorky, hodnotila bych výše. Takto však dávám 3*.
Saru Baume jsem začala číst tak trošku odzadu, a tak i když je pro mě vyšlapaná cesta stejně jako pro mnoho čtenářů druhou čtenou knihou od této autorky, nesdílím s nimi rozčarování z upadající kvality. A to jednoduše proto, že vím -
Že Vyšlapaná čára je tak trochu předmluva – příprava - chcete-li na knihu Sedm věží, kterou jsem si zamilovala. V této knize je obsaženo mnoho výborných myšlenek v zárodku, ještě nedotažených, ještě plně nezformulovaných – ale ten potenciál, který vykvete teprve až v další knize tam už je patrný.
Vyšlapaná čára je jednoduše příběhem o průrvě mezi dospělostí a dětstvím, představami a ideály a realitou, kterou zvlášť pro některé citlivější lidi není vždy lehké překonat. Je o vykročení do života, které je bolestivé a před kterým se snažíme ucuknout, ale které je nutné pro další přežití.
Autorka i Frankie nakonec stejně jako domorodci vykročí do světla, nového života a v případě autorky i k další knize, která je zrozená z této.
Neboť tato kniha je nejen výplňkový „mezidíl“, ale předehra zvoucímu k dalšímu dějství, což by autorka doslovu v Sedmi věžích měla vědět a knihu si přečíst, možná by pak ve svých interpretacích nebyla tak zbrklá ale to už je na jinou pohádku.
V druhom, konceptuálnom románe-autofikcii A Line Made by Walking, nazvanom podľa performance Richarda Longa, zostavila autorka na pozadí každodenných problémov hlavnej protagonistky zápasiacej s „quarter-life crisis“ alternatívneho sprievodcu moderným a súčasným umením. Zostáva verná poetike obyčajných drobností, román je úsporným, statickým sledom postrehov a úvah.
Překvapilo mě, že i když se v knížce vlastně vůbec nic neděje, že mě dokáže vtáhnout. Četla jsem ji v nabitém pracovním období a vždycky jsem se těšila, že se večer useberu do světa hlavní hrdinky. Prožívala jsem s Frankie její smutek a osamělé chvíle na venkově.
O to více se teď těším na autorčiny další knihy, protože z ohlasů jsem pochopila, že pro její fanoušky byla Vyšlapaná čára spíše zklamáním
V tomto případě ale pomůže kontext: Vyšlapaná čára totiž pochází z deníkových zápisků a vlastních zkušeností, které si autorka psala ještě před napsáním své prvotiny. Opravdu to zní jako deník a spíš jako prvotina než očekávaná druhá kniha.
Nesmírně bolavé zklamání. Protože první kniha byla tak skvělá, protože i v téhle knize se přímo dotýkáte toho potenciálu, který v sobě Sara Baume má, protože takhle mě nezklamal žádný irský spisovatel, na které trpím a které všude vychvaluji.
Proč, proč někdo, kdo tak úžasně vládne jazykem, má zapotřebí používat nechutných scén, aby šokoval, aby znechutil, aby... zklamal. Fuj! Hanba!
Přesto tohle obrovské zklamání (které nakonec tak nějak cítím i z posledních slov autora doslovu, i když on sám se tak strašně moc snažil na tomhle "díle" najít nějaká pozitiva) to se Sarou Baume zkusím ještě jednou. Její třetí knížku však budu otevírat s obrovským strachem a nedůvěrou.
Ve srovnání s prvotinou autorky je Vyšlapaná čára takovým hodně slabým odvarem, který má ambice a tváří se jako avantgardní dílo. Třista stránek nudného čtení, které mě vůbec, ale vůbec nebavilo. To, že jsem knihu dočetl, bylo spíše tím, že jsem stále čekal na nějaký zvrat, průlom nebo cokoliv záživnějšího než sdělování subjektivních pocitů, nálad a vzpomínání silně deprimované, asociální, nekomunikativní mladé ženy, navíc krajně nesympatické.
"Zatímco zvířata o svůj život nejvíc bojují, když jsou napadena, člověk ty nejtěžší zápasy často vede ve chvíli, kdy se zrovna neděje vůbec nic."
Při čtení jsem častokrát měla pocit, jako bych knihu psala já. Kniha je plná existenciálních otázek a problémů, na které si stejně musíme najít odpověď jenom my sami. Věřím, že jsem ji nečetla poprvé a naposledy, protože už teď se těším, až ji za nějakou dobu znovu otevřu.
Ze začátku jsem měla trochu problém se do knihy začíst,ale pak jsem se chytla a užila si to.
S hlavní hrdinkou jsem soucítila a trochu jí záviděla skvělou maminku.
Sara Baume mě zasáhla už knihou Jasno lepo podstin zhnyna. S touto knihou jsem chvíli otálela, bála jsem se velké deprese a možná i toho, abych nebyla zklamalá. Nekonalo se ani jedno.
Vyšlapaná čára pomalu plyne myslí a vzpomínkami hlavní hrdinky. Všednodennost bytí v polorozpadlém domku po babičce, do kterého se v častých intermezzech vkrádají připomínky uměleckých děl a performance (lze je zpětně dohledat a užít si knihu v dalším rozměru). Uznávám, že to není kniha pro každého. Frankie nás provádí svým zdánlivě neopodstatněným smutkem a je na čtenáři, zda pochopí a na Frankie se naladí nebo ne.
Úmrtnost drobné zvěře na kilometr čtvereční se v knize blíží počtu obětí v jedné epizodě Vraždy v Midsomeru a fotky mrtvých zvířátek mohou působit zvrhle a depresivně, ale na mě kniha takhle vůbec nepůsobila. Byť zrovna tenhle článek knihy mi připadal zbytečný.
Frankie není duševně nemocná, je jen smutná a to se občas stává každému z nás. Kdo si nikdy v životě nepřál prostě se někam zavřít, ukrýt před světem a prostě jenom být nebo už ani nebýt. U mladé, umělecky zaměřené holky je to možná emoce o to silnější. Vypořádat se světem, společností, vlastními sny a ambicemi a tlaky okolního světa je v současné době stále těžší. Nemohu nezmínit postavu maminky, která s tichou snahou o pochopení a velkou láskou k dceři vytváří to správné pojítko s okolním světem a drží Frankie nad vodou. Nenásilně a bez výčitek. Její postava mě hladila po duši pokaždé, když se objevila na scéně.
Vyšlapaná čára je křehkým vyprávěním o věcech, o kterých se běžně nemluví, a přesto se nás týkají čím dál tím víc.
Vyšlapaná čára aneb mnoho povyku pro Sáru Baume... I to by mohl být název. Mladá holka se izoluje před světem na irském venkově a přemítá o různých věcech, často o mrtvých zvířatech a o umění. Mně to teda přišlo jako když autorka neví kudy kam, tak se rozhodne tak nějak halabala psát o tom, o čem asi i něco ví a zhusta vzpomínat. Ovšem v porovnání s podobně esejisticky laděnými introspektivními skvosty (to jsem přehnal, uznávám), kterými se prolíná téma osobní krize, jakými jsou Saturnovy prstence od Sebalda nebo Umění fugy od Pitola, se Vyšlapaná čára, žel, jeví notně jalově. Snad pro čtenáře a čtenářky lačně tíhnoucí k depresi a umění a obecně pro citlivější jedince bude tento štyk stravitelnějším soustem, ale pro mě je to spíše další z řady ne úplně tuctových, to určitě ne, ale notně preceňovaných románů dozajista. Ani stylem ani tématem a vlastně ani zpracováním mě Baume nijak neoslovila. Snad jen tím, že románem může být dnes zváno kde co, i třeba jen množství zápisků v pěkné pevné vazbě, v pěkné grafické úpravě a se slušnou a vkusnou obálkou, což není u porevolučního Odeonu pravidlem. Tady se to povedlo a forma je víc než obsah. Nehodnotím, protože Baume je autorkou nálad a ono to chce asi i určitou náladu a nastavení na četbu tohoto kusu a tu jsem v sobě jaksi neobjevil. (Baume v tom není rozhodně sama. Podobně je mi téměř s hermetickou vehemencí uzavřen svět a emoční síla románů Františka Kotlety a Karin Lednické, proto nechtějte, abych je hodnotil.)
PS - Zajímavý příspěvek kolegy V_M. Jeho úvodní věta zcela vystihla můj postoj k tomuto tyrkysovému klenotu: "Silná kniha na silné téma se silnou - neboť (a není to paradox) obnažující a demaskující svou slabost - hlavní protagonistkou." Jen bych si dovolil menší korekci a slabost bych nahradil slovem blbost.
Sara Baume spolu s Herman Hessem a Virginii Wolf tvoří trojici mých nejoblíbenějších spisovatelů. Obzvlášť Vyšlapaná Čára má pro mne velký význam a řadím ji mezi nejvýznamnější knížky v mém životě.
Nejedná se o dějový román - jde spíše o meditativní čtení a zkoumání křehké psychiky Frankie, osamělé bývalé studentky umění ve věku 26 let , která začne procházet životní krizí způsobenou životním vyhořením, spojenou s depresivními epizodami , díky kterým nemůže pokračovat v zažitém životě a proto se stěhuje k rodičům . Frankie přesvědčuje rodiče, aby jí umožnili přestěhovat se do domu její zemřelé babičky, kde se následně snaží opětovně najít svou identitu a překlenout období deprese.
Každá kapitola má jméno zvířete, které odkazují na fotografický projekt, ve kterém Frankie fotografuje mrtvá zvířata, která našla a která ji symbolizují vlastní rozpad- tyto fotografie se objevují i v textu a jde o autentické fotografie samotné autorky.
Kniha tématicky řeší především hledání sebe sama v současném komplikovaném světě, nenaplnění životních ambicí, neschopnost život uchopit za "správný konec" a otevřeně přibližuje opuštěnost způsobenou pocitem "nezapadnutí do současného světa" a úzkost s tím spojenou. Autorka jde až překvapivě hluboko v popisech pocitů a otevírá autentický pohled do lidské psychiky, pro kterou se svět postupně stává mlhou a každý další den je bolestnější. Velice intimní kniha psaná úžasně lehkým, poetický jazykem, který mi neustále připomíná eleganci Virginie Wolf, kterou napadobuje i proudem vědomí, který taktéž ve stylu Virginie Wolf není chronologický, ale plynule, stejně jako lidská myšlenka skáče v různých časových rovinách.
"Takže je to nějak tak, že já se cítím ve své kůži docela dobře, ale zároveň vím, že ta moje kůže neodpovídá představě ostatních lidí o tom, jak by se měl život žít "
Kniha by mohla mít 100 stran, nebo taky 1000, nic by se neměnilo, je téměř prostá jakéhokoliv děje. Četla jsem ji dlouho, měla jsem z ní pocit, jako by to byla moje kamarádka, ke které se vracím, a svým způsobem je jedno, jestli se vidíme dvakrát týdně, či jednou za rok, prostě někdo, s kým je vám dobře. Pocity, vzpomínky hlavní postavy jsou prokládané popisy různých performancí a uměleckých děl, občas opravdu zajímavých. Čte se to dobře, pokud má na takovou pomalou knihu člověk náturu. Napsané samozřejmě brilantně, o kvalitě psaní S.Baume není třeba pochybovat.
Silná kniha na silné téma se silnou - neboť (a není to paradox) obnažující a demaskující svou slabost - hlavní protagonistkou. Nadto stylisticky a poeticky působivě psaná (a přeložená). Při četbě jsem v řadě pasáží a situací pociťoval obrovské blíženectví, které jako by mě pojilo s hrdinkou i některými dalšími postavami, což ještě umocnila reflexe nad výstižně vybranými a patřičně interpretovanými díly moderního konceptuálního umění. Jako celek - i s autorskými fotografiemi - je to román tíživě vzácný a (jakkoli si dovedu představit čtenáře, který vůči němu zůstane zcela imunní) rozhodně stojí za přečtení.
Tato z části autobiografická kniha je prostě...kouzelná. Neměla jsem od ní vůbec žádná očekávání a o to více mě zaujala, uchvátila. S Frankie jsem se v mnohe ohledech ztotožnila, její postava mi přirostla k srdci. Prostředí irského venkova je moc hezky zobrazeno. Zajímavé jsou přiložené fotky uhynulých zvířátek, podle kterých se jmenují i jednotlivé kapitoly. A abych nezapomněla - v knize je spoustu odkazů na umělecká díla (jejich seznam naleznete i na konci knihy).
Celkově je tato kniha pro čtenáře, kteří nutně nepotřebují děj anebo napětí, ale nalézají krásu v pocitech, myšlenkách a dojmech hlavních hrdinů. Již teď se nemohu dočkat dalších knih od této autorky. :)