Vyznávám se, že jsem žil. Paměti

29.04.2012

Spolu s Márquezovým Žít, abych mohl vyprávět nejlepší autobiografie, jakou jsem četl. Neruda nepíše přísně kontinuálně a přesto se čtenář neztrácí. Jazyk tohoto velkého básníka je i při psaní pamětí krásně poetický, ale přitom nijak vtíravý a jakoby rozplizlý, jak já nazývám některé, zejména lyrické výtvory. Velmi zajímavý je pohled na jeho politickou angažovanost. Byl dlouhá léta členem komunistické strany, za což byl dost perzekuován. Ovšem jeho komunistické smýšlení není ono dogmatické třeštění, jak ho známe my z východního bloku. Pro něj je to cesta k pozvednutí lidí, žijících v nouzi a bídě jako třeba na severu Chile v měďných a uhelných dolech, přitom odsuzuje jakékoliv formy tyranie a bylo pro něj velkým otřesem a zklamáním odhalení Stalina na XX. sjezdu, přičemž s nelibostí sledoval při cestě do Číny, jak se z Mao Ce-tunga stalo to samé a kulturní revoluce smetla mnoho jeho přátel. Neruda se vyznává z lásky k vlasti a k chilskému lidu. Stal se pro miliony lidí milovaným "vůdcem". Na posledních stránkách stačil ještě zapsat události okolo svržení prezidenta Allendeho a nástupu Pinochetovy diktatury. Dvanáct dní po puči zemřel a říkám si, že to možná byla milosrdná smrt, protože bůhví, čeho by se dočkal od nastupujícího režimu.